Tau-Mur (část 7.)

Po zbytek dne a celou noc si Pavel zkoušel zdokonalovat proměnu. Ze začátku se musel pekelně soustředit a stálo ho to mnoho sil, ale jak to zkoušel znovu a znovu, nakonec mu proměna trvala pouhých pár vteřin a ani se u ní nespotil, jako na začátku.
Ráno k němu do pokoje přišla Anna, s jídlem na servírovacím tácu, ale zastavila se ve dveřích, když ho uviděla, jak leží na posteli a dívá se na svou zelenou, proměněnou, ruku.
Pavel se k ní otočil. Když uviděl v jejích očí strach, poprvé mu došlo, jak na něho budou ostatní lidé reagovat. Bude pro ně stvůrou, děsivou noční můrou, a nikdy ho nepřijmou mezi sebe. Nechal proto svou ruku vrátit do původního stavu.
"Přinesla jsem jídlo," řekla Anna a položila tác na noční stolek. Už chtěla odejít, když k ní Pavel promluvil: "Zůstaň," hned si však uvědomil, že to vyznělo jako rozkaz a dodal: "Prosím."
Anna váhala. Strach v ní bojoval s lidskostí, ale nakonec si sedla na židly u postele.
"Jak je život zvláštní," spustil Pavel. "Jeden čas jsem byl obyčejným klukem, ze kterého si všichni dělali legraci a využívali mě. Pak zjistím, že jsem stvořen ke zničení lidstva nebo kdo ví, kvůli čemu," ironicky se zasmál.
Anna ho bedlivě sledovala a postupně se z ní strach vytrácel. Ten nahrazoval soucit s lítostí, nad jeho osudem.
"Kéž by mohlo být všechno jako dřív," řekl naposledy Pavel a otočil hlavu k oknu, aby Anna nemohla vidět, jak mu po tváři stéká slza.
"Mnoho lidí žije celý život ve lži a nikdy s tím nic neudělají. Jen si stále říkají, jací jsou chudáci. Ale ty jsi dostal šanci svůj život změnit. Jestli k lepšímu nebo horšímu, to už záleží pouze na tobě," řekla Anna.
Pavel se na ní podíval. Její slova, v jeho těžké chvíli, pro něho byla majákem ve tmě. První nadějí: "Děkuju."
Pak ho vzala za ruku: "Jen si příště musíš tu proměnu zkoušet mezi lidmi, kteří na ní budou připraveni," dodala.
Pavel kývl na souhlas a pousmál se.
Chvíli se na sebe jen tak dívali a Pavel po nedávných událostech konečně nalezl chvíli klidu a naději v lepší zítřky.
"Mohu se na něco zeptat," ozval se a přerušil tak ticho.
"Ptej se," řekla vlídně Anna.
"Jak dokážete s Olympem bojovat? Vždyť na své straně nemají jen početní přesilu, ale i nezničitelné kyborgy. Co vás pohání nepřestat bojovat, když mě připadá, že nemáte žádnou naději na úspěch."
"Většina členů hnutí bojuje hlavně kvůli pomstě. Kvůli ztrátě blízkých v nesmyslných válečných konfliktech, které si vymysleli členové Olympu. A co se týče těch kyborgů, tak dříve nebo později najdeme způsob, jak se jim postavit. Třeba nám v tom pomůžeš právě ty," a mrkla na něj.
"A ty...?"
"Ano, já bojuji kvůli pomstě," zodpověděla ještě nevyslovenou otázku. "V Iránu jsem ztratil manžela."
"Jack také někoho ztratil?" zeptal se Pavel.
"Ten toho ztratil nejvíc z nás všech, ale neptej se mě co. To záleží na něm, jestli ti to řekne nebo ne."
Do pokoje vstoupil Jack.
Pavel se na něho podíval. Oči mu zářili nedočkavostí a nadějí.
Anna vstala ze židle a než odešla, promluvila k Pavlovi: "Nezapomeň na to, co jsem ti řekla. O svém životě rozhodneš jen ty sám," a odešla.
"Souhlasili," řekl Jack.
"Skvělé," jásal si Pavel v duchu. "Kdy vyrazíme?"
"Dnes večer. Nejdříve dvojčata obstarají auto."
"Dobře," řekl Pavel a dal se do jídla, co mu přinesla Anna.
"Ale je tu ještě jedna věc."
"Jaká?" promluvil Pavel s plnou pusou a málem mu zaskočilo.
"Můžeš počítat s naší podporou, ale pod podmínkou, že všechno, co zjistíš mi ihned řekneš."
"Platí," souhlasil a stiskl podanou ruku.
Jack pak vstal a odešel.