Kethleen - Zprvu podivné

Kapitola 1. Zprvu podivné

Nikdy jsem svoje narozeniny neměla ráda.
Možná proto, že byly spojené s něčím, co se mi vždy příčilo. Totiž s přetvářkou.
Abych to vysvětlila lépe, vychovali mě strýc a teta. Dva čistokrevní kouzelníci, naprosto oproštěni od citů a lásky k dětem. Natož ke mne.
Oni byli vždy dbalí způsobů a ze všeho nejvíc se jim příčili nečistokrevní a mudlové, snad proto se později přidali na stranu Voldemorta, kterým byli ale zrazeni a následně i usmrceni.
Své pravé rodiče jsem také ztratila, dávno předtím, než bych si byla schopná je vůbec zapamatovat pořádně. Zbyla mi po nich jediná fotografie a hrací skříňka. To bylo vše.
Tak jsem tedy přežívala výchovu plnou nabubřelých večírků a intrik. Také věčného podlézání, protože do přízně mého strýce chtěl skoro každý.
A jak s tím souvisely mé narozeniny? Nuže, právě tak, že to byl ideální čas, jak se jim zavděčit. O mě tam nikdy nešlo.
Dárky mě ani netěšily, ač byly sebekrásnější . Ke štěstí mi stačil vzduch a někteří přátelé, které jsem si stačila najít.
Po přistěhování zpět do Anglie se vše změnilo. Nejdřív postupně, nějaké maličkosti a pak zcela radikálně a od základu.
Kdyby mi někdo řekl, jak bude vypadat první rok v této zemi, nevěřila bych. A co víc, asi bych ani neuvěřila, jak se to skončí.
Ach ano, život se smrtijedem a jedním z nejobávanějších lidí v Bradavicích. Severusem Snapem.
K čemu ale popisovat všechno to, co bylo v loňském roce, to by byl jiný příběh.
Ovšem pro ty kdo neví, já jsem Joe.
Nijak dál, prostě jen Joe a to musí stačit. Moje jména a že jich mám, mi nic neříkají, nemám k nim vůbec žádný vztah. Jedno nenávidím a druhé, i kdybych chtěla už nedokážu milovat. Nejsou totiž ti, kteří by to ocenili.
Tak tu sedím.
Je ještě brzo ráno a svítat bude až za dlouho. Je den mích narozenin. Těch sedmnáctých.
Dnes se tedy stanu oficiálně plnoletou, alespoň v tom našem světě.
Ve světě kouzelníků.
Jenže letos je to vážně jiné. Oproti obyčejné lehkomyslnosti, spojené s tímto dnem se cítím…tak nějak lehce nervózně. Možná je to proto, že tentokrát přeci mám opravdové přátele a tentokrát mám někoho, komu je lhostejné dělat večírky a přijímat významné hosty.
Dárky, které bych letos mohla dostat, už nebudou jen ty povrchní, tentokrát budou myšleny vážně pro mě. Ale co to bude? Občas se mi zdálo, že snad chystají nějaké překvapení, jenže Snape to tím svým klidem vždy vyvrátil.
Vždyť on se dokonce tvářil, že ani neví, že nějaké mám!
Celý včerejší den a dokonce i část noci jsem nad tím přemýšlela. Nebyla jsem zvyklá na to, jak se slaví takové narozeniny normálně. Nepočítaje večírky a gratulace lidí, které ani neznám. Jak oslavíme mých sedmnáct let? A pak, oslavíme je vůbec?
Jak mě ten mizernej netopýr tímhle vytáčel!
A tak jsem vstala brzy ráno. Chvíli jsem přecházela po vlastním pokoji a uvažovala nad tím.
Byla jsem ráda, že mám svůj vlastní prostor, kde mám čas nerušeně uvažovat, nebo se schovávat, pokaždé, když něco omylem „zapackám“. To druhé sice nebylo tak časté, ale i tak bylo potřeba raději se někam schovat.
Zrcadlo, zde umístěné příhodně odráželo obraz mě samotné.
Středně vysoká a štíhlá postava sedící ještě v županu na zemi. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy rozpuštěné a volně splývající po zádech až na zem. A to poslední, čokoládové oči vyjadřující netrpělivost a vzrušení, co vše mě dnes čeká?
Snape nepochybně ještě spí. Jak moc se jen těším, už aby byl ten den, jsem tak zvědavá!
Včera večer se konala další porada Fénixova řádu, na které jsem opět nebyla.
Jako vždy, i tentokrát mi to mistr lektvarů zakázal a důvod byl prostý.
Můj poslední zápas, který tak převratně ukončil školní rok v Bradavicích mě stál hodně sil. Možná jsem si to nechtěla přiznat, ale dost mě vyčerpal. A tak, když jsme se pak se Severusem přestěhovali na léto sem, podstatnou část z tohoto času jsem ještě prospala.
Nemohla jsem se tedy aktivně účastnit malé přestavby domečku, který byl příliš malinký.
Nakonec se vše ale obrátilo k lepšímu a já konečně začínala být čilá, jako dřív.
A to vedlo i k občasným „nehodám, které mě provázely, ne snad, že by se Snape zlobil, ale i tak jsem si nemohla nepovšimnou kyselého pohledu a uštěpačné poznámky, když se jeho skříň ocitla na popel, nebo lustr roztříštěn na kusy.
Ale vážně jsem v tom byla skoro nevině…
Co bych dala za to, kdyby se teď už probral a já se brzy dověděla, co má vlastně pro mě přichystáno. Ale vzbudí se ten bručoun vůbec někdy?
Tak jsem se vrátila myšlenkami zpět.
Do dne, kdy jsme se společně přenesli sem. Do domku, kde jsme strávili poměrně šťastné léto.
První chvíle byly hodně rozpačité, vždyť oba jsem sice věděli, kdo ten druhý je, ale žít společně bylo přeci jen jiné.
Snape se držel ze začátku hodně v pozadí a nechal mi čas, prohlédnout si to tu.
Vždyť když jsem tu byla předtím, bylo to jen opuštěné místo. Jen holé stěny a podlaha. A teď?
Neříkám, že to byl luxus, ani bych to nečekala, přesto tu bylo vše, co bylo potřeba. A bylo tu tak krásně. Vždyť začínaly prázdniny! Počasí a krajina kolem si mě brzy získaly. Kam se teď hrabe Francie…
S úlevou jsem vydechla a otočila se na něj. Vážně jsem nevěděla, kam jdeme, ale tohle bylo jedinečné.
„Jak dlouho tu budeme?“ byla má první a trochu posmutnělá otázka. Nechtěla jsem si někde zvykat pro případ, že bych se pak zase stěhovala a tady to bylo vážně skvělé.
Jeho tváří se mihl zvláštní stín, snad pochybnost, nebo zlost?
„Nikdo sem nepřijde.“ Zopakoval mi stejnou větu, jako dřív.
Přikývla jsem a pak se ještě jednou rozhlédla kolem. Vážně to nebylo moc velké, ale stačilo to. Když jsem otevřela dveře, chvíli jsem zaváhala.
„Klidně běž.“ Řekl jednoduše a pak se s něčím, co se blížilo úsměvu otočil zpět ke krbu.
Na můj tázavý pohled ještě vysvětlil, že se vrátí s mými věcmi.
To jsem se pousmála i já. Bylo to nějak podivné. To vědomí, že teď budeme vážně spolu.
Asi jako hezký sen, ze kterého se probudíte a zjistíte, že je to skutečnost…
Prošla jsem ven, abych mohla v klidu vstřebat všechny své dojmy. Možná jsem v duchu byla odhodlaná k tomu, otevřeně přiznat vše, co jsem k němu cítila, ale skutečnost byla podivná.
Nebylo třeba nic říkat a oba jsem se rozhodli proto, být s tím druhým.
Znal mě a věděl, že mi potrvá chvíli se s tím vyrovnat. Najednou jsme byli oba na stejném místě a na delší dobu. Nebylo třeba nikam utíkat a co víc, teď jsme měli konečně být také o samotě. Celé dny.
Žádný Remus, Řád, Smrtijedi ani nikdo další. Jen my dva.
A pak, možná tato skutečnost trochu zapůsobila i na něj. Byl pryč jen chvíli, ale i to stačilo, že jsem se vrátila zpět do domečku a opřela se pohodlně do pohovky. Za chvíli jsem už opět vsedě spala.
Ušlo mi, když zelené plameny opět zazářily v krbu. Napřed přišel, nebo lépe řečeno, byl zřejmě hozen kočkodlak, který opsal jakýsi oblouk z místa, kde se objevil v krbu a dopadl na všechny čtyři. To, že prskal, byla nepochybně jen maličkost.
Pak se objevily mé věci a nakonec Snape samotný.
Uklidil vše do rohu místnosti, abych si to později mohla přebrat sama a podle zvyku si udobřil kočkodlaka tím, že mu hodil jeho oblíbenou pochoutku.
Nejspíš to mé nebohé mourovaté zvíře předtím špatně pochopilo, kam že to jde. Teď však ukolíbán a podplacen, přestal vrčet a cenit dlouhé tesáky na mistra lektvarů.
Pak přešla naopak jejich pozornost zpět ke mně.
Další rádoby úsměv a kočkodlačí zamňoukání.
Docela jsem litovala, že mi ušlo to, jak se ho vzápětí snažil Snape nakopnout. Nechtěl mě vzbudit a to samé nařídil i nebohému zvířeti.
To vše jsem zjistila až z vyprávění kočkodlaka, který si mi později stěžoval. Bohužel, byl teď jeho druhý páníček přísný a rozhodně ho nemínil rozmazlovat.
Sedl si vedle mě na pohovku a kouzlem přivolal nějakou deku. Přikryl a mlčky přešel to, že se u mě usadil i Stingwe, raději ale z druhé strany, to kdyby ho chtěl zase vypudit.
Opřel mě o sebe a pak ještě jednou mávl hůlkou, aby si přivolal nějakou knihu. Tak tedy začalo naše společné bydlení.
Když potom usnul i on, bylo to s vědomím, že jsme si nablízku a že tentokrát je jisté, že by si všiml, kdybych chtěla někam odejít.
Konečně začalo svítat, jak neskutečně dlouhé mi to čekání přišlo.
Vážně jsem se těšila i když si říkala, že jsem asi blázen. Možná skutečně nevěděl, že mám narozeniny. Konec konců, mám je v podobný čas, co Draco Malfoy a loni jsme je slavili spolu. Možná to vážně nevěděl. Nadšení tedy rázem opadlo. Jenže další vlna neklidu jej opět probudila.
Nemohla jsem to vydržet, tak jsem vyklouzla z pokoje ven a kočkodlak se slastně roztáhl na posteli. Zase ji měl celou pro sebe a toto blaho se mu líbilo.
Ještě jsem spěšně pohlédla na zavřené dveře, kde podle všeho měl být Severus a ušklíbla jsem se. Ať si zkusí na mě zapomenout a rozhodně mu to připomenu!
Venku byl překvapivě chlad. Zmobilizovalo to mé buňky a pročistilo mysl. Slunce se pomalu vynořilo na obzoru a lehce zvlněná krajina se zatřpytila. Rosa příjemně chladila bosé nohy.
Věděla jsem, že kdyby mě teď viděl, nevyhnula bych se pokárání. Proto jsem se vydala na stranu, kam nebylo z jeho pokoje vidět.
Místy rozbořená zídka tvořila hranici pozemku, na jednom okraji bylo pár stromů. Převážně útlých kmenů s málo košatými korunami. Usedla jsem pod jedním a na chvíli zavřela oči.
Ranní slunce si hrálo a pomalu nechalo mizet kapičky vody. Bylo tak krásně.
Jenže pak to světlo za víčky zastoupil jakýsi stín.
S vnitřním povzdechnutím a neuvěřitelným leknutím jsem pochopila, že to vážně nebylo zatmění slunce, ale něco jiného. Lépe řečeno někdo jiný.
„Dobrá ráno.“ Zkusila jsem a opatrně otevřela nejprve pravé a pak i levé oko.
Odpověď mi ovšem nepřišla. Až po chvíli zamračeného pohledu.
„Bosá.“ Řekl nevrle.
Pokrčila jsem rameny a pokusila se zatvářit nevině.
Jenže to také nepomohlo.
„Tak já už raději jdu?“ Zamumlala jsem zkroušeně a zvedla se.
Pořád ještě žádná odpověď.
„Jestli budeš nemocná, tak já tě léčit nebudu.“
„Ano pane.“ Odpověděla jsem provokativně.
„Vtipné.“ Prohodil ještě nakvašeně a pak mě doprovodil zpět dovnitř. V obývacím pokoji, nebo spíš, v hlavní místnosti domku mě ještě zdržel s tím, že dnes má přijít Brumbál.
Přikývla jsem a pak s letmým úsměvem zmizela za dveřmi svého pokoje. Nejspíš jsem ho musela probudit, pokud vůbec spal. A rozhodně měl špatnou náladu už od rána. To nebylo dobré. To, že se i on zatvářil notně pobaveně mi uniklo.
Převlékla jsem se a nazula si boty.
Když jsem vyšla podruhé, ze svého pokoje. Snape už tam zase nebyl.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Takže on skutečně nevěděl, nebo zapomněl, že mám dnes narozeniny?

Zbytek mého „velkého“ dne proběhl obyčejně. Žádná stopa po tom, že by ostatní věděli, že je mi dnes sedmnáct. A to jsem doufala alespoň ve vzkaz od Blanky a Maxe!
Jenže se nestalo nic.
Kolem poledne přišel Brumbál a byl sám. I tato naděje tedy padla.
Mluvil se mnou tak, jako vždy a vysvětlil mi, co by potřeboval. Byla to nabídka, která nešla odmítnout. Zmínil se také o tom, že o tom mluvil už i se Severusem. Prý souhlasil, ale i tak jsem se rozhodla, že to nejdříve probereme společně, než odpovědět. Bylo to rozporuplné a já nevěděla, jak odpovědět.
Jedna strana mě lákala a ta druhá by znamenala další změnu. Potřebovala jsem vážně poradit.
Jenže mistr lektvarů byl celý den záhadně nabručený a nevraživý. Raději se mu vyhýbat.
K večeru jsem to už opravdu nevydržela. Byl opět v obývacím pokoji a zase něco četl.
Seděl tam na pohovce a já už asi posté se mučila tím, jestli na mě dnes nezapomněl.
Pak se přeci jen ta má „drzejší“ stránka projevila a já si přisedla k němu.
Bradu jsem si podepřela koleny a zadívala se na něj. Rozhodně jsem nemrkala a nespouštěla jej ani na chvíli z očí. Může se vztekat sebevíc, ale tohle mu musím vytmavit!
Po chvíli skutečně tu tlustou knihu odložil.
„Něco tě trápí?“ zeptal se skoro i ledově. Jakoby to šlo dnes mimo něj.
Rozhodla jsem se neodpovědět a jen „zírat“ vražedným stylem.
„To nemůžeš myslet vážně!“ vybuchla jsem po chvíli a rozhodila rukama. „Ty to snad vážně nevíš!“
„Co bych měl vědět?“ další nezúčastněná otázka.
„Ale vždyť-.“ Chtěla jsem zaprotestovat, ale další vlna hněvu a pobouření byla přerušena smíchem.
On se mi vážně smál?!
Nevěřícně jsem na něj hleděla se směsicí vzteku a podivné veselosti.
„Kde máš boty?“ zeptal se.
„Cože?“
„Boty.“ Zopakoval trpělivě s podivným zablýsknutím v černých očích.
„No na sobě přeci.“ Vykoktala jsem a podívala se na nohy. Pak mi to došlo. S očima doširoka rozevřenýma jsem se vřítila do pokoje.
Bačkory jsem našla zastrčené pod okrajem postele, ale nic v nich nebylo. To jsem vážně nechápala. Proč by se mě ptal na boty, kdyby to nemělo smysl?
Zklamaně jsem se vrátila zpátky a zhroutila se na pohovku. Boty jsem pořád držela v ruce.
Tohle jsem vážně nechápala.
„To není vtipné!“ zaprotestovala jsem ještě.
Snape seděl na druhé straně pohovky a zaujatě mě sledoval. Nepochybně se dobře bavil. Zatracenej netopýr! Pak se ovšem naklonil blíž a zvedl mi rukou bradu. Políbil mě a než se odtáhl ještě zašeptal, že jestli chci něco najít, musím si je nazout.
Chvíli mi trvalo, než jsem v rychlosti rozvazovala boty a tak trochu je odhodila stranou. Jako malé dítě jsem pak sledovala, co se stane.
A opravdu!
V pravé botě bylo něco ukrytého. Tak proto se tvářil tak vražedně ráno, když mě přistihl bosou. Vždyť jsem to měla najít už tehdy!
Když jsem pak vyndala malou a podivnou krabičku, pořád mě ještě sledoval. Napjatě a trochu podivně. I já jsem byla rozčilená. Zajímalo mě, co může být uvnitř.
Ještě mě zarazil, když mi položil ruku na víčko, abych ještě počkala. Pak zcela vážně řekl, že to je odpověď na to, co chtěl vědět Albus.
Pak už nezbývalo nic jiného, než otevřít dárek a zjistit, co se skrývá uvnitř. Že by nějaké kouzelnické překvapení?
Chvíli jsem mlčky zírala na obsah a pak znovu na něj. Pak zase zpět a zase na něj.
Vyndala jsem to oparně ven a nechala ležet na dlani.
Lehce se třpytil a přitom byl jeho povrch převážně matný.
„Patřil dřív matce.“ Přešel to s poněkud napjatým výrazem.
Přikývla jsem a pak si ho nasadila na prst. Změnu jsem cítila okamžitě. Ano, byl to kouzelnický dárek. Pochopila jsem ihned, jak to myslel, když mi jej dal.
„Takže mám přijmout?“ zeptala jsem se trochu sklesle pořád ještě s pohledem upřeným na ruku s prstenem.
„Když by bylo třeba, dovím se to hned, může přenášet některé myšlenky.“
„Takže spolu budeme mluvit takhle?“
Přikývl. „To nejdůležitější.“ Mávl rukou.
„A tvůj?“ byla má otázka.
„Nemůžu nosit nic podobného.“ Řekl trochu pobaveně. „Ale kdyby bylo potřeba, poznáš to. Je zakouzlený.“
„Aha.“ Usmála jsem se konečně. „Takže to znamená, že…“ dotkla jsem se prstenu a přejela po jeho hladkém povrchu.
Snape se okamžitě zamračil.
„Kdybys nosila boty, tak by jsi ho našla už ráno.“ Odsekl.
„Takže funguje.“ Dala jsem se do smíchu. Pak jsem přetřela ještě jednou matný povrch a pomyslela na to, že se omlouvám. I to nejspíš dorazilo k tomu, kdo mi jej věnoval, protože se trochu upokojil.
„No, pokud se ti tedy líbí, asi bych ti měl ukázat, kde jsou ty ostatní.“ Pronesl ledabyle a opět rozevřel knihu.
Dívala jsem se na něj s otevřenou pusou a pak se vzpamatovala.
„Oni jsou další?!“
„Hmm..“ zamručel.
„A kde?“ vyhrkla jsem a málem vyskočila na nohy. „Kde?“ zopakovala jsem ještě, když to vypadalo, že si mě nevšímá.
Mávl neurčitě rukou, jakože všude kolem a dál už se o to nestaral. I když mě pak ještě další půlhodinu pozoroval, jak poletuji kolem a hledám to, co on ukryl.
Dárky od přátel.
Něco bylo jednoduché a na něco jsem občas přicházela hůř. Zbýval už poslední, když jsem vážně přestala mít nápad na to, kde jej najdu. Nakonec jsem se jen ušklíbla a rezignovaně mávla hůlkou. Dárek se vysoukal zpoza nějaké police a přiletěl až ke mně.
Nevěřícně jsem zírala na to množství. To bylo vážně všechno pro mě?

To, co vše jsem dostala k sedmnáctým narozeninám, by šlo jen stěží vyjmenovat. Všechny dárky měly něco osobního a kouzelného v sobě. Občas byly předvídatelné, jako ten od Hermiony, ale jindy zase zcela nečekané.
Rozhodně to byly ty nejkrásnější narozeniny, které jsem měla.
A to, že jsem měla ten nejzvláštnější z nich dosud na ruce, bylo ještě o to podivnější.
Prsten.
Nic hezčího to být nemohlo, takhle vážně budu vědět, co se děje. Budeme spolu moct mluvit na dálku, až to jinak nepůjde. Byla jsem skutečně šťastná.
Poslední polibek a potom spánek.
Mé nejhezčí narozeniny…