Gamchetu: Oheň a zkáza (díl 1.)

Slunce se vyhouplo nad obzor a první hřejivé paprsky dopadly na velikány ze skla a ocely, tyčící se nad městem, jako jeho neúplatní strážci.
Začal nový den a tisíce obyvatel vyšlo do ulic s jediným cílem, odbít si svou každodenní pracovní povinnost.
Mohl to být den jako každý jiný. Mohl, ale nebyl. Místo toho se země začala nejprve nepostřehnutelně chvět, to sílilo, až propuklo v zemětřesení, které každým okamžikem stoupalo po Richterově stupnici stále víš, až k její maximální hranici.
Vypukla panika a lidé se za doprovodu výkřiků rozutíkaly ulicemi, ve snaze si zachránit holé životy. Bohužel někteří z nich neměli štěstí, aby se stačili schovat včas. Na ty buď spadl kus zdi, z bortících se domů, nebo byli ušlapáni. A když zemětřesení dosáhlo maxima, čtyři mrakodrapy v samém srdci metropole se sesypaly k zemi, jako pouhé domečky z karet, a nepomohlo jim ani, že jejich konstruktéři dostali desítky ocenění za dokonalost konstrukce.
Když se usadil prach a vypadalo, že je snad po všem, začala z proláklin v silnici na povrch proudit žhavá lává, jež spolu s popelem zabila nejblížší přihlížející.
Těm, kteří přežili se naskytla nevídaná podívaná, na kterou do nejbližší smrti nezapomenou. Bohužel smrt se pro ně chystala zajít tak brzy, že neměli ani nejmenší šanci to komukoliv stihnout povyprávět.
Láva, místo toho, aby se rozlila po ulicích, stoupala k nebi a formovala se do děsuplného obrazu citadely. Cimbuří, hradby, vysoké věže a čtyři brány, každá směřující do jednoho světového směru, vznikly na místě, kde před několika minutami stávala čtveřice mrakodrapů.
Jakmile se láva zformovala, magma vyhaslo a ze žhnoucí stavby zůstala jen pevnost, černější než noc. Otevřela všechny své brány a z nich vyšlo do ulic zděšeného města vojsko, složené z démonů a lidských přisluhovačů, kteří měli duši stejně zkaženou, jako jejich páni.

Mezitím o něco dříve, v městském parku, si lidé dopřávali raních rozcviček, posedávání na lavičkách či hraní šachů. Jen jediný muž mezi nimi nebyl pohlcen bezstarostností, jako ostatní.
Stál u uěmel vybudovaného rybníčku a hleděl k centru.
Drahý oblek ho odlišoval od zbytku, stejně jako jeho pohled v němž se značila předtucha, či spíše jistota toho, co brzy udeří.
A když propuklo zemětřesení na plné obrátky, byl to právě on, kdo jako jediný neutíkal. Jen dál stál zahleděný k centru a pomalu pravou rukou si sundal kravatu, rozepnul knoflíky u krku, aby z pod košile vytáhl na světlo kulatý amulet, celý ze stříbra, s desítkou rubínů po obvodu a jedním velkým diamantem uprostřed. Sevřel ho v ruce a jediná myšlenka amulet rozzářila. Pak se jeho honosný oblek rozplynul a místo něj se objevila vesta s více jak dvěma desítkami vrhacích nožů a hvězdic, kožené kalhoty, opasek a k němu připnutým mečem. Kromě oblečení však udivil ještě něčím. A to tetováním na pravém rameni ve tvaru orla, jež doslova žhnulo v této chvíly.
Rozevřel pravou ruku, z níž vyklouzl amulet a dopadl na jeho obnaženou hruď. Pak se rozeběhl a vyskočil, ale už nedopadl. Místo toho se proměnil ve velikého orla s bílou hlavou a rozpětím křídel nejméně tři metry, který vystoupal nad okolní budovy a zamířil k městskému centru, k černé citadele.
Nepřeletěl však ani dvě ulice, když jeho dokonalý zrak zpozoroval v zapadlé uličce dalšího muže, jež stejně jako on v nastalé panice neutekl.
Vysoký dva metry s vypracovanou postavou, dlouhými blond vlasy a v nich zapletené korálky a ostré železné čepele dával jasně najevo, že není žádným mírumilovným turistou. Tento fakt pak ještě potvrzovala jeho kroužková zbroj a pistole velkého kalibru v pouzdře na opasku. Kromě ní měl ale ještě jednu zbraň. Tedy spíše pár neobvyklých zbraní, kterými byli železné rukavice, končící až u ramen. Ty pak zdobily železné hroty a čepele.