Lovec lovců upírů: Kapitola I. - část 3.

Svatba byla velkolepá. Otec pozval spoustu významných lidí z dalekého okolí a vůbec do kostela se toho dne vtěsnalo snad celé město. Žádný div, vzhledem k tomu, že naše rodina patřila v Arii k jedné z nejváženějších.
Agnes moc šťastně nevypadala. Myslím, že k Cedricovi chovala přibližně stejné sympatie jako já a ještě s ním měla strávit celý zbytek života. Upřímně jsem ji litovala.

Po obřadu se všichni přesunuli do největšího hostince ve městě, aby mohly vypuknout hlavní oslavy. Moc se mi tam nechtělo, jenže povinnost je povinnost. Nepříliš nadšeně jsem se posadila do kouta a z povzdálí sledovala bavící se hosty.
Následoval šok, když mi rodiče představili mého potenciálního budoucího chotě. Nezáviděla jsem sice své sestře, že si musela vzít Cedrica, ale v tu chvíli jsem dostala vztek, že ona z toho vyšla lépe. Carlos Erik z Turlogu byl... byl ošklivý. A nejen to. Byl starý! Snad pětačtyřicetiletý, navíc už od pohledu zlostný a nepříjemný člověk, bohatý ovdovělý hrabě... Při pohledu na něj mi bylo nevolno a modlila jsem se, aby se s ním rodiče nedohodli. "Ne!!!" Vykřikla jsem. "Ne, to nikdy." Otočila jsem se na podpadku a se slzami v očích vyběhla ven.

Potřebovala jsem na vzduch, protože jsem měla pocit, že asi brzy omdlím. Utíkala jsem ulicí a ani nevěděla kam. Chladivý večerní vítr mi trochu pročistil hlavu. Zastavila jsem se. Do konce svatebních oslav zbývaly bezmála tři hodiny a já věděla, že mě do té doby stejně nikdo hledat nebude.
Pomalu jsem procházela spícím městem a nakonec se posadila na lavečku v malém vrbovém hájku u řeky. Pozorovala jsem zvlněnou vodní hladinu pableskující světlem měsíce, nechala své myšlenky odplout, až nakonec zbyl jen ten mrazivý pocit beznaděje, jenž svíral mé nitro.
"Vypadáš smutně..." ozval se někdo za mými zády...