Gamchetu: Oheň a zkáza (dovětek)

Portál přenesl tajemného muže do světa Gamu. Na místo nekonečných pustin, kde byl jen kámen, kouř, lávové řeky a všudypřítomná smrt.
Touto krajinou se Tajemný vydal na pochod, i přes štiplavý kouř, ztěžující dýchání a viditelnost, což na místě, kde jeden špatný krok rozhodoval o životě a smrti bylo již tak riskantní. A to ještě více nahrávalo zdejším predátorům, lávovcům. Plazům obývajícím zdejší lávové řeky a lovící návštěvníky, kteří zde hledali vzácné byliny, rostoucí pouze v těchto podmínkách Za ně pak byli králové, čarodějové a jiní schopni dát i celé jmění, neboť výtažek z těchto rostlin dokázal vyléčit každou nemoc, stejně jako navrátit mládí.
Tajemný kráčel skoro hodinu tímto peklem, držíc přitom kámen démonů v rukou, jehož záře rozháněla kouř několika metrů kolem něho, stejně jako zaplašovala lávovce na lovu.
Muž šel podél pásu balvanů, který ho bezpečně dovedl k jednomu z mnoha lávových jezer, do něhož hluboko zasahoval výběžek, na kterém pak stál obrovský černý balvan.
Tajemný přistoupil ke kameni a vyslovil neznámé slovo, po kterém se balvan rozevřel a odkryl tak schodiště, do něhož muž vstoupil a začal sestupovat.
Schodiště tvořilo nejméně tisíc schodů a vedlo hluboko pod pustiny, do nitra tohoto světa, odkud na povrch proudila láva, stejně jako jedovaté plyny a kouř. Jeho konec se pak napojoval do jeskyně, osvětlené lávovou řekou, protékající středem, přes kterou vedl kamenný most, po jehož obou stranách stáli zkamenělí válečníci, třímající v rukou napřažené zbraně, připraveni zabít každého opovážlivce, který by chtěl projít kolem nich.
Tajemného však ušetřili a tak přešel most bez úhony a vstoupil do tunelu za mostem.
V celém tunelu byl nedýchatelný vzduch a stále sílící horko, které ještě zesílilo, když muž z něho vystoupil a ocitl se na římse, nad obrovským lávovým jezerem, přes které vedl most ke hradu z kamene, vytesaného do podpěrného sloupu, držícího strop.
Ve prostřed mostu pak hrdě stáli sochy dvou draků, jejichž zrak se teď upíral na Tajemného. A když došel až k nim, draci obživli. Sklonili hlavy a upřeli zrak na toho, kdo se je opovážil vyrušovat ze spánku. Jejich oči, dva velké rudé drahokami, teď probodávali tajemného a jakmile udělal další krok, zařvali. S mužem to však ani nehlo a dál pokračoval , dokud jej neobklopil plamených dech jednoho z draků. Pak rázným hlasem vyslovil slova moci a draci se vrátili do stavu bezesného spánku.
Potom tajemný pokračoval dál, k branám hradu, kde na něho již čekal zástup tří tuctů bojovníků, těžce ozbrojených a oděných v plátových zbrojí. Jakmile k nim došel, zastavil se a jednou rukou si sundal kápi z hlavy. Všichni před ním pak poklekli a jednohlasně zvolali: „Ať žije Drugha!“ Potom jej doprovodili skze bránu, kde na nádvoří bylo pět set dalších válečníků, jež měli všichni do jednoho na pravé tváři dlouhou jizvu, začínající u obočí a pokračující přes tvář, kde končila na bradě. I oni poklekli a provolali Drughovi slávu.
Ten na ně chvíli hleděl a pak beze slova vstoupil sám do pevnosti, stále držíc kámen démonů, pulzující obrovskou magickou silou, získanou z lidských duší, jež zanesl do nejspodnějšího patra svého sídla, do lávové komnaty.
V ní nebyla podlaha, jen bublající lává a lávoví golemové, kteří strážili největší poklady a tajemství Drughy.
Po jeho příchodu do komnaty vystoupali z lávy kamené desky, po kterých došel až do středu místnosti, kde položil kámen démonů na podstavec. Ten se posléze změnil v malý oblak energie, jež vystoupal ke stropu, kde se spojil s větším mrakem, v jehož středu se vznášela černá rukavice, která z mraku neustále čerpala magickou sílu a vstřebávala ji do sebe.
Drugha se na ni pyšně zadíval a pak se vrátil na nádvoří, kde na něho stále čekali jeho oddaní služebníci. Tam k němu přistoupil jeden z nich a uctivě jej oslovil: „Můj pane, co budeme dělat dál? Démoni nám nejspíš již nepomohou.“
Drugha se na něho lhostejně podíval a odpověděl: „Nejsou jediní, kdo umí získat magickou sílu z lidských duší...“