Gamchetu: z pamětí II.

Kořeny. Pod tímto pojmem si každý z nás představí základní část stromu, či rostliny, ale pokud přidáme další slovo, lze získat pojem „ lidské kořeny“. A co to vůbec znamená? Každý by se mohl pokoušet objasnit odkud se jeho rodina vzala, z jaké země pochází, či koho má ve své krvi za příbuzného. Tento pojem však lze brát i jinak. Představte si třeba vznik člověka, jak jsme se ocitli na světě. Uplácal nás bůh nebo snad jsme jen vrcholem v evoluci opice? Můžeme se potom pídit jak chceme, můžeme hodiny nad tím přemýšlet, leč výsledek je pro každého jiný. Vědci budou dokládat důkazy a věřící, ty stejně nikdo nepřesvědčí, protože víra je stejně důležitá, jako hmatatelný důkaz. Dle mého je to ve finále stejně jedno. Nezáleží na tom, co bylo dřív. Jestli slepice nebo vejce? Záleží na přítomnosti a ta je taková, že tu zkrátka jsme a máme život ve svých rukou, tak proč to dál řešit?
Druihové se zrodili v chaosu, aby nastolili řád, leč i když se snažíme proti chaosu bojovat jak jen to jde, je nás málo a světů je bezpočet. Tak to zkrátka je, ale během svého výcviku jsem tolikrát zjistil, že nezáleží na počtu, ale pouze na odhodlání...
Je to již několik desítek let, co jsem s mistrem Kimem absolvoval svoji první misi, při kterém jsem konal svou povinnost strážce hranic a zabíjel ty, jenž porušili pravidla.
Když jsme se však vrátili do Tal-khenu, bylo mi strašně. Viděl jsem tolik utrpení a smrti. Pro mě tak odlišný boj v přední linii, jelikož já doposud mačkal akorát knoflíky nebo zadával povely.
Když navíc jednou na vašich rukou ulpí teplá krev vámi zabitého protivníka, jako kdyby vás pak jeho duch neustále pronásledoval a stal se navěky vaším stínem.
Mistr Kim mě proto odvedl k velmistru Gahenovi. Ten se na mě podíval a potom jsme spolu vešli do jedné z mnoha podivných místností v chrámu druihů. V ní byla uprostřed obrovská nádrž, nad kterou byl ve stropě malý otvor, a ještě výklenek.
Já zůstal stát u dveří, zatímco velmistr přistoupil k nádrži, z níž vycházela zlatá zář. Zalovil do ní rukou a vytáhl malou skleněnou kuličku, ze které vycházela oslnivá záře. Pokynul mi, abych k němu přistoupila, a pak vložil do mé ruky onu kuličku se slovy: „Tohle jsi ty! Každý vyvolený, co se rozhodne přidat k druihům spadne v podobě takovéto kuličky otvorem ve stropě do nádrže, kde zůstane do doby, než nezemře,“ pak mě přivedl k výklenku a já uviděl dole pod sebou obrovskou místnost, plnou milionů vyhaslých kuliček, jako té, kterou jsem měl v ruce. „Když se tak stane, tvá kulička se z nádrže přemístí sem,“ řekl velmistr a potom mi položil otázku: „Kam bude patřit tvá?“ A já dodnes nevím proč, ale podíval jsem se na kuličku ve své dlani, potom na nádrž zářících kuliček i miliony vyhaslých v místnosti pod sebou a položil jsem svou na okraj nádrže, přesně mezi obě kuličky. Od té doby jsem už nikdy o svých činech nepochyboval.
Každý z nás má během svého života těžkou chvíli. Někdo tápe nad zlomeným srdcem, jiný strýzněný samotou, či oblopen nezdarem. Nikdo neovlivní to, co se stane. Můžeme jen se s tím pokusit vypořádat, jak jen nejlépe zvládneme a o tom je právě ten náš život.

Z pamětí Orla
Kniha první – První pochyby