Gamchetu: stín Vlkovi minulosti (1 z 5)

V nekonečných horských pásmech, na které shora shlíželo obrovité slunce, jediný zdroj tepla a světla, bylo jen pár míst, kde se nacházela úrodná pole a louky pro dobytek a právě tam byli malé výsky, s domky z kamene, ve kterých od jara do do podzimu dočasně žilo několik trpasličích rodin, jež obdělávala obilná pole a chovali ovce. Dvě důležité složky pro jejich život.
A do jedné takové vesnice přenesl portál sedm nerozlučných přátel...
Ocitli se u staré kamenné studně, rovnou ve středu trpasličí výsky, skládající se z tuctu malých domků, rozestavěných okolo zdroje vody. A tam žil nejméně početný trpasličí klan, jehož sláva již dávno zanikla v odlesku dějin.
Druihy během několika vteřin obklíčil trpaslíci se sekyrami stejně velkými, jako byli oni sami. Svou výškou metr čtyřicet, pak dodali Kobře pocit velikosti, na který nebyl zvyklí. Jejich plnovousy až k pasu z nich na pohled dělali nemohoucí starce, leč jiskra v oku prozrazovala, že mají dost síly k boji. Ve vousech pak měli ještě zapletené symboly klanu. Berana a sekyru.
Tygr se ujal slova: „Přicházíme v míru. Jsme Druihové.“ S trpaslíky to však ani nehlo a dál zůstávali v ostražitosti. „Nechceme nikomu z vás ublížit.“
Po chvíli se mezi nimi objevil trpaslík v lesklé plátové zbroji se štítem o něco vyšším, než byl on sám. Jeho hlas zněl rázně a bylo vidět, že má určité postavení: „Prokažte, že jste ti, za které se vydáváte nebo zemřete pod ostřím našich seker.“
Tygr nastavil k onomu trpaslíkovi pravé rameno, aby si dobře prohlédl tetování: „Posílá nás velmistr Gahen.“
Trpaslík pokynul ostatním a ti sklopili zbraně: „Vítejte. Jsem Ghal, vůdce klanu Beranů. Pojďte se mnou. Zavedu vás ke králi,“ potom spolu se sedmi druihy opustil výsku a vydal se na vrchol nejvyšší hory, u které ležela vesnice, kde těsně pod vrcholem se nacházel vchod do trpasličí říše v útrobách tohoto světa.
Cestou bylo ticho, které přerušila až zvědavost Kobry: „Kolik měří nejvyšší trpaslík mezi vámi?“
Ghal do něho zabodl své hnědé oči: „Posmíváš se nám za naši velikost? Nevšiml jsem si, že by si mezi svými druhy nějak vyčníval“
Tygr opět zachraňoval chvíli: „Omluvte přítele, on většinou nepřemýšlí dopředu a okamžitě říká, co jej napadne,“ potom loktem šťouchl do břicha a ten již naučený sklopil zrak.
„A věřte, že jsou to často pořádné blbosti,“ chytil se příležitosti Gryzzly.
Po zbytek cesty byl už klid. Občas se před malou skupinkou objevilo pár kamzíků, kteří rychle zmizeli, když ucítili pach druihů.
Před vchodem do trpasličího světa sedm přátel spatřilo malou sochu muže. Měl pouhý metr čtyřicet, vlasy spletené do copánku a krátkou bradku. Stál vzpřímeně a hrdě, ale jeho pravé oko opouštěla slza, jež nikdy neopustí tvář.
„Toto je Bregar, praotec trpaslíků,“ řekl hrdě Ghal, když sochu míjeli. Za ní strážilo vchod do podzemí deset trpaslíků, po zuby ozbrojených a připravených k boji, kdyby se jejich hosté o něco pokusili.
Prošli branou a vstoupili do světa nekonečných tunelů, plných malých válečníků, kteří svým duchem a zručností svůj vzrůst vynahrazovali.
Ohromné tunely, dokonale vytesané ve skále, osvětlovaly a vyhřívaly skleněné dozy, přítomné na každém kroku. Jejich rozmístění na některých místech vytvářelo romantická příšeří, stejně jako prosvětlená prostranství, kde by si nikdo ani nepomyslel, že se nachází pod zemí.
Trpaslíci tu chodili beze zbrojí, odění do lněných halen a na každém kroku se s někým srdečně zdravili a čiře debatovali.
Všude vládl klid a harmonie, skoro dokonalý ráj pro trpaslíky stejného klanu, neboť si sedm přátel všimlo, jak ostatní vzhlížejí s odporem na jejich průvodce, zvláště pak na symbol jeho klanu.
„Co je to s nimi,“ zeptal se Tygr, kterého zvědavost po chvíli přemohla, ale nechtěl být příliš vlezlý.
Ghal zastavil v prázdném tunelu: „Můj klan kdysi patřil k největším. Leč naše síla se nelíbila vůdčímu klanu, z jejichž řad pocházejí všichni naši králové. Aby nedošlo k otevřené válce, rozhodl se můj předchůdce opustit tento svět. Přesto někteří z nás zůstali a od té doby jsme považováni za zrádce,“ potom trpaslík opět vyrazil.
Konec tunelu ústil do do ohromné jeskyně, v níž bylo do kamene vytesáno hlavní trpasličí město.
Z něho vycházelo všudypřítomné bušení kladiva, žár hutí a trpasličí chorál radostných popěvků, jež se nesl z hospod rozestavěných na každém kroku.
Když kráčeli ulicemi, objevil se jeden opilý trpaslík, s dvěma kumpány. Předstoupil před Ghala a řekl: „Přišel jsi prodat to vaše plesnivé obilí nebo co tady děláš ty nicko,“ a plivl mu k nohám.
Ghal trpaslíka obešel, ale ten ho nenechal jen tak na pokoji. Rozpřáhl se, s úmyslem hodit na něho svůj korbel, jež stále svíral v pravé ruce, ale v tom ho za ruku uchopil Bizon a druhou jej popadl za límec ušpiněné košile a vyzvedl jej do vzduchu.
Opilý trpaslík se sebou škubal nad zemí a hleděl ohromnému druihovy do rozhněvané tváře. Neustále přitom křičel: „Pust mě! Pust mě!“ Pak si ho Bizon přitáhl k sobě, nevnímajíc přitom jeho odporný zatuchlý dech a hlasem tvrdým, jak hlava jeho válečného kladiva řekl: „Ještě jednou budeš Ghala urážet a zašlápnu tě do země. Pak můžeš zkoušet vyrůst, jak houba,“ potom trpaslíka pustil a on společně s kamarádíčky zmizel v nejbližší díře.
Ghal se na velkého druihu podíval, leč v jeho slovech nebyl ani tak vděk, jako zloba: „Nepotřebuju, aby se mě někdo zastával. Přehlídnu to jen proto, že zřejmě o našich zvycích nic nevíš, ale příště se do mých záležitostí již nepleť,“ pak vykročil a cestou po schodech k trpasličímu paláci dodal: „Jeho urážky neměli žádnou váhu, jelikož je vyděděnec. Vlastní klan se ho zřekl, proto pro ostatní trpaslíky již neexistuje.“
Před sídlem trpasličího vladaře je jejich průvodce opustil se slovy: „Dál už vás doprovodí oni,“ a ukázal na tucet válečníků, ještě v honosnějších zbrojí, než měl on sám. „Pro můj klan je palác zapovězené místo,“ pak se otočil a v tichosti odešel.
Druihové byli odvedeni do ohromné kamenné síně, kde na trůně ze zlata a drahých kamenů na ně čekal trpasličí král, oděný do zbroje z platiny s korunou z obrovských drahokamů, pospojovaných několika zlatými drátky. Ve vousech se pak leskly symboly klanu. Sekyra a Kladivo.