Gamchetu: stín minulosti (2 z 5)

„Vítejte,“ oslovil je král. „Jsem rád, že k nám velmistr Gahen poslal samotnou nepřemožitelnou sedmu,“ přátelé byli zaskočeni informovaností krále, která ještě vzrostla s jeho dalšími slovy. „Ano, vím o vás a vašich činech. Na to, že váš výcvik ještě neskončil, je to působivé. Prosím, posaďte se a okuste proslulou trpasličí pohostinnost,“ a ukázal k dlouhému stolu, kde vedle jedné malé židle bylo sedm větších.
Když se všichni usadili, král zatleskal a houf trpaslíků přinesl podnosy plné jídla a piva.
Většina druihů se na jídlo nenasytně vrhla a jediný Škorpión se masa ani nedotkl a uzobával z krajíce chleba, které bylo jediným nemasovým pokrmem. Chvíli si jej král prohlížel, v naději, že ještě vezme ke chlebu plátek šunky, skopové nebo jiné lahůdky, ale když stále zůstával u pečiva, nevydržel a promluvil: „Vašemu příteli nechutná strava trpaslíků?“
„To ne králi,“ chopil se slova Tygr. „On jen nejí maso.“
„Fuj,“ řekl král a odplivl na kamenou zem. „Takové chování bych čekal od listožroutů, ale od druihů tedy ne,“ a bylo vidět, jakou nevoli v něm Škorpión probudil.
Tygr nevěděl, co udělat, aby odvedl řeč jinam, ale naštěstí to Gryzzly vyřešil za něho, když si pořádně odříhl po korbelu piva, jež do sebe na ex hodil a hned se natahoval po dalším.
„Aspoň, že někteří z vás ocení správně trpasličí pohostinnost,“ potěšeně řekl král a pozvedl svůj korbel, jež měl na sobě symboly Sekyry a Kladiva, směrem ke Gryzzlymu a usmál se na něho.
„Teda to pivo má pořádný grády,“ dodal vždy bojechtivý druiha a znovu odříhl.
Chvíli jedli v klidu, dokud král nepřerušil ticho svým povídáním: „Víte jak vznikli trpaslící, u kterých jste dnes hosty?“ chvíli počkal, ale nikdo z druihů se neozval, i když Vlk odpověď znal, raději nechal krále vyprávět. „Na počátku byl pouhý muž malého vzrůstu, Bregar, kterému se ostatní neustále posmívali a dobírali si jeho velikost. I přes to, že byl člověkem, měl v sobě něco víc, ostatně to vám druihům nemusím povídat,“ a podíval se na své hosty, kteří souhlasně kývli. „Zpět však k příběhu: Jednoho dne Bregar posměšky nevydržel již dál snášet, a tak se vydal na cestu po naší hornaté zemi, zamořené i v dnešní době skřety, trolly, obry a dalšími, kterým v jeho dobách vládl ohromně mocný černokněžník.
Nedostal se však moc daleko od domova, když jej chytili trollové, kteří svému pánovi právě vedli mladé dívky k uspokojení touhy. Jejich primitivnímu mozku však vrtala Bregarova velikost, protože na jídelníčku měli lidi také, ale ti byli o polovinu větší. Proto jej vzali ke svému pánovi, černokněžníkovi.
Ten měl tehdy za osobního sluhu skřeta, ale jelikož byl nešikovný a především hodně hloupý, což mu nejeden experiment pokazilo, napadlo jej, že by z Bregara mohl udělat svého sluhu.
Bregar neměl na výběr a i když se snažil ze začátku najít způsob jak utéct, z černokněžníkovi věže, obklopené kolem dokola příbytky jeho odporných služebníků by se nedostal, a tak vzdal naději na útěk a přijal svůj osud.
Po několika letech služby byl však magií svého pána fascinován, zvláště jeho výtvory, a usmyslel si, že se naučí sám kouzlit.
Jak šel čas, pochytil spousty vědomostí, ale stále sám nic neuměl vykouzlit, proto se nenápadně začal pídit proč tomu tak je a objevil tajemství svého pána...
Jednoho dne byl svědkem, když vstupoval do tajné místnosti, ve své komnatě. Ještě, než se dveře zavřely, proklouzl za černokněžníkem a po schodišti sestoupil za ním do podzemí. Tam nalezl zdroj jeho moci a způsob, jakým si ji obnovoval, když přeměňoval duše ubohých mužů a žen potom, co jim probodl srdce dýkou a nechal černý kámen, aby pohltil do sebe jejich život.
Počkal, až černokněžník odešel a potom přistoupil ke kameni. Vzal ho do ruky a skusil několik zaklínadel, která pochytil během let od černokněžníka a najednou se mu kouzlo povedlo. Nevěřil svým očím, proto stejné kouzlo provedl ještě třikrát a pokaždé s úspěchem.
Bohužel pro Bregara jej černokněžník chytil při činu i s několika služebníky a nechal ho následně uvrhnout do svých kobek.
S Bregarem to vypadalo špatně a viděl se, jak zemře hlady a žízní nebo hůře při strašlivém mučení. Ale černokněžník měl s ním docela jiné plány, protože jeho krutá duše si v bolesti přímo vyžívala, pořádal pro sebe každodeně zápasy v aréně na život a na smrt. A do jednoho zápasu uvrhl i Bregara.
Ten nastoupil do malé kulaté jámy, jejíž zem byla nasáklá zaslouchl i docela čerstvou krví, v níž se nacházely useknuté končetiny předešlých gladiátorů.
Bregar nastoupil proti černokněžníkovu oblíbenci, statnému skřetovi s obouruční sekerou a šíleným pohledem v očích, který prozrazoval, že jeho mysl ještě více pokroutil krutý pán, kvůli většímu pobavení ze zabíjení.
Boj začal a skřet se na Bregara vrhal jako smyslů zbavený. Ten se před ním nejprve snažil utéct, ale v kulaté jámě neměl kam, a tak se rozhodl bojovat. Postavil se proti němu vzpříma, pozvedl štít a připravil si krátký meč, který si z široké nabídky zbraní vybral, leč šílený skřet do štítu vrazil ramenem a Bregar silou nárazu odletěl na kamennou stěnu, od které se odrazil na zem, kde tváří zabořil do krví nasáklé země.
Pak jako by se svět okolo něj zastavil a on hleděl na zkamenělého skřeta, jak s šílenstvím v očích a tekoucími slinami z úst k němu běží. V tu chvíli si vzpoměl na svůj domov, který opustil a začal svého rozhodnutí litovat. Jenže lítost posléze vystřídala vzpomínka proč odešel, když uviděl před sebou tváře všech, jež se mu posmívali, a proto s vidinou dobrodružství a cílem najít něco, aby se mu již nikdy nikdo více nesmál odešel. To mu dodalo sílu. Natáhl se po meči, kousek před sebou a připravil se.
Čas se znovu vrátil do pohybu a skřet pozvedl svou sekeru k vítěznému úderu s touhou vykoupat se v Bregarově krvi, když se mu do břicha zabodl hrot meče.
Zůstal stát, jen se předklonil a upustil sekeru. Bregar pustil rukojeť meče a vzal do ruky neforemně vyrobenou obouruční sekeru. Byla vyrobena z jednoho kusu železné rudy, s příměsí kamene, jež však příroda spojila v dokonalý celek, jehož ostří bylo málo nabroušené, ale i tak ostré jako břitva. Rukojeť pak tvořila trollí kost, která v přírodně vytvořeném otvoru v kameni držela pryskyřice.
Zbraň byla velká skoro jako Bregar, ale překvapilo ho, jak je v jeho rukou lehká. Ohnal se a protnul s ní vzduch před sebou lehce a přirozeně, jako by byla součást jeho těla. Potom se mu zalesklo v očích a pohlédl na skřeta, jehož život mu utíkal z rány na břiše, ve které stále vězel krátký meč, aniž by se ho skřet obtěžoval vytáhnout. Nadálé byl předkloněný a jeho krk Bregara vábil a vybízel. Napřáhl se skřetovou zbraní a ťal.
Neucítil žádný odpor, když sekera přetnula krk a oddělila skřetovu hlavu od těla. Když pak se odpudivé tělo skácelo vedle hlavy, na krví nasáklou zem, podíval se malý, nyní již nebojácný, muž na černokněžníka a v jeho očích plápolala zuřivost a touha po další krvi. Černokněžník potěšen soubojem sice přišel o sluhu, ale našel si nového oblíbence ve své soukromé aréně.
Po tomto vítězství následovalo mnoho dalších zápasů, ve kterých Bregar bojoval s dalšími skřety, ale i trolly a vícepočetnými skupinkami. Někdy dokonce i s obrem, když černokněžník zatoužil po zvláště krvavém souboji, ale ve všech Bregar zvítězil.
Ve chvílích odpočinku pak cvičil s podivnou skřetí zbraní, kterou neustále vylepšoval, když mu černokněžník dovolil použít kovárnu.
Jak čas plynul, Bregar zesílil a stal se nepřemožitelným bojovníkem.
Najednou černokněžník dostal nápad, že si z Bregara udělá osobního zabijáka. To se však stalo jeho osudovou chybou, když zapoměl, co jej přinutilo dát ho do arény, kde měl zemřít.
Nechal Bregara přivést do svých soukromých komnat a ponechal mu i jeho zbraň. Vylíčil mu své plány s ním a právě ve chvíli, když se při výhledu z okna věže rozplýval při představě, jak bude Bregar jeho jménem šířit po celé zemi strach a zabije každého, kdo se mu postaví do cesty, mu malý muž zarazil do zad ostří sekery a potom tajnou chodbou sestoupil dolů do tajných komnat. Tam našel černý kámen, který od posledně ještě více pulzoval mocí. Pozvedl zbraň a do úderu dal veškerou sílu. Když sekera narazila do kamene, mocná síla hodila s Bregarem o zeď. Přinutil své rozbolavělé tělo zvednout se na nohy a přistoupil ke kameni. Pohlédl na něj a uviděl, že nemá ani škrábnutí. Podíval se na svou zbraň, která díky jeho zručnosti změnila obdivuhodně podobu a zvýšila ještě více svou smrtonostnost.
Během let, jak na ni pracoval však při úpravách došlo i k nežádoucím vlivům. Jeden takový nastal, když se pokoušel opracovat kámen a dát mu nějakou uměleckou podobu, ale kámen se jeho snažením z rudy vylomil a v sekeře zůstala nevzhledná díra, velká jako pěst. Byl z toho tehdy hodně rozlobený, ale v den své svobody v tom uviděl osud, když vzal černý kámen do ruky a vložil ho do díry ve zbrani, kam přesně pasoval. Zbraň obklopila mohutná zář a od té doby dokázal Bregar s její pomocí čarovat.
Vyšel z černokněžníkovi věže a toulal se dlouhé měsíce po horách. Pobíjel přitom skřety, trolly i obry, dokonce i pár zlých čarodějů a černokněžníků usmrtil a s každým zabitým, vešla duše padlého do jeho zbraně a moc sekery opět vzrostla.
Když jednoho dne zabil dva obry a celý ušpiněný od krve se díval na jejich rozsekaná těla, zatoužil po domově a rozhodl se vrátit do své rodné vesnice, která se mezitím rozrostla do většího města.
Bohužel návrat nebyl šťastný a místo uznání od těch, kvůli kterým odešel, dostal tentokrát titul lháře a snílka, protože nikdo mu nevěřil, že zabíjel skřety, trolly a i samotné obry.
Bregara přemohla zlost, vztek a vystoupil vysoko na horu, v jejímž stínu se město rozkládalo. Pozvedl sekeru nad hlavu a jeho zlostný křik zanesly hory do dáli. Uslyšeli ho ve městě a pár vesnicích. Potom vyslovil slova, která všechny lidi, jež křik prve uslyšeli, proměnila ve stejně vysoké, jako byl on sám a na místě, kde stál v tu ránu zkameněl, aby se na ně nikdy víc nemusel již dívat. Jeho kouzlo však lidi nejen potrestalo, ale dalo každému z nich i část Bregarova já. Zvláště odvahu, zručnost a zuřivost.
A tak vznikli v tomto světě trpaslící,“ ukončil král příběh a všech sedm přátel mu zatleskalo.
„Krásná legenda,“ řekl Kobra a jeho nadšení ukončil král, když udeřil pěstí do stolu a rázně řekl: „Narozdíl od legend, tohle se stalo,“ a ukázal nad svůj honosný trůn, kde byla ke skále připevněna Bragarova sekera. „Trpaslíci nikdy nevyprávějí a nevymýšlí si pohádky, říkají jen pravdu, to si pamatuj,“ pronesl smrtelně vážně král trpaslíků a potom do sebe hodil další korbel piva.