Gamchetu: stín minulosti (3 z 5)

Celou, podzemní, trpasličí říší se prohnal zvuh rohu a ukončil oběd krále a jeho druihských hostů.
„Je čas,“ řekl potěšeně král a vzbudil v sedmi nerozlučných přátel neklid. „Prosím následujte mě, rád bych vám něco ukázal,“ dodal panovník a potom odvedl druihy k jednomu z tunelů v trůním sále, kde se k nim přidali dva tucty po zuby ozbrojených trpasličích válečníků, oděných do plátové zbroje, ze které z nich čouhali jen jejich dlouhé, bílé, vousy. Společně vstoupili do tunelu.
„Kam to jdeme,“ promluvil Kobra a vyslovil otázku, která všem sedmi přátelům trýznila mysl.
„To je překvapení,“ odvětil král a usmál se.
Tunely se střídali jeden za druhým. Chvíli byli malé, pak obrovské a kroky již druihové přestali vnímat a nahradili je kilometry, míle nepřestávajícího pochodu.
Cestou se k jejich družině přidávali další trpasličí bojovníci a jejich skupina se neustále zvětšovala. Nejprve jich byli jen necelé tři tucty, ale po několika minutách již přes pět set a stále se počet zvětšoval.
Druihové byli neklidní a nenápadně si zkontrolovali, zda mají zbraně na svém místě.
Když pak početný zástup opustil tunely a dostali se na otevřené prostranství, jež zasypávalo slunce svými paprsky. Sedm přátel to vítalo s radostí, ale i obavami, neboť před sebou uviděli ohromnou armádu trpaslíků, jejíž počet se udával v řádu tisíců.
„Velkolepé, že?“ řekl trpasličí král a potom se vydal k vojsku, které se v půli rozestoupilo, aby jejich panovník a jeho doprovod se dostali k obrovské kamenné zdi, jež nedobytně oddělovala celé trpasličí území od zemí skřetů, trollů a obrů.
Pár desítek metrů před zdí se armáda trpaslíků zastavila a král pokračoval s druihy sám ke schodišti, jež vedlo na vrchol zdi.
Tam se druihové rozhlédli do krajiny a spatřili na planině vzdálené několik kilometrů dlouhé zelené pole, které se vlnilo ve větru.
Orel však okamžitě rozeznal, co zelenou pastvinou ve skutečnosti bylo, co ho tvořilo. Skřeti a trollové. Nejméně deset tisíc a mezi nimi kymácející se obři ze strany na stranu jako pastýři malinkých, zelených, ovcí.
Táhli přímo sem ke zdi.
Trpasličí král promluvil: „Jednou do roka, když se konečně mezi sebou přestanou pobíjet a najde se mezi nimi aspoň trochu myslící jedinec, vyrazí na nás, aby nás vyhladili.“
„Ale to se netýká druihů?“ řekl Tygr.
„Kvůli tomu jsme vás sem také nepozvali. Tohle je jen slíbené překvapení, abyste viděli pravou armádu v boji.“
„Hak het!“ zakřičel z armády jeden trpaslík, ve skoro stejně honosné zbroji, jako měl sám král, a několik bran ve zdi se otevřelo. Potom trpaslík vykřikl: „Khal ha!“ a po jednotlivých skupinách začali trpaslící procházet branami a řadit se do řad před zdí.
Druihové si všimli, že jedna skupina nesla nosítka, na nichž byl ohromný buben, vedle něhož stáli dva trpaslící, obnažení do půl těla, jejichž svaly by bral lecjaký kulturista. V rukou pak každý z nich držel ohromnou palici, obalenou vlnou.
Za nosítkami potom ještě pochodova tucet podobně urostlých trpaslíků.
„To jsou thramové. Jejich úkolem je udržovat tempo,“ začal vysvětlovat král. „Támhle to jsou štítonoši,“ a ukázal na trpaslíky s ohromným štítem, za který se mohli celí schovat. „A to jsou berserkeři. Jejich povaha je trochu více násilnická a když se dostanou do bitevní vřavy, popadne je amok.“
„To mi někoho připomíná,“ špitnul na ostatní přátele Kobra.
Za trpaslíky, kteří v každé ruce drželi sekeru potom pochodovali kušiníci, jimž se u pasu houpalo veliké pouzdro s ocelovými šipkami.
Armáda se pomalu shromažďovala před bránou do několika řad. První čtyři tvořili štítonoši, jejichž velké štíty měly v sobě úzké průzory, vyplněné jedním průzračným diamantem, který byl vybroušen tak, aby přibližoval jako lupa.
V další vrstvě byli tři řady berserkerů, lehce obrněných trpaslíků, kteří používali dvě lehké sekery, které z jedné strany měli ostří a z druhé bodec. A poslední částí formace byli kušiníci.
Obléhací stroje měli trpaslící již předem rozmístěné na zdi, po celém jejím obvod. Tvořili je samostřílí a katapulty, jejichž municí byli ocelové koule, z nichž trčeli hroty nebo ocelové pláty, které po vystřelení dostaly rotaci a následně rozsekali vše, co se jim dostalo do cesty.
Moře odporných tvorů se blížilo čím dál blíž a zem pod jejich kroky skuhrala utrpením.
„Hadnet!“ zakřičel trpasličí generálem, stojící vedle nosítek s bubnem, do něhož svalnatí trpaslící současně udeřili palicemi.Jeho zvuk pokryl celou trpasličí armádu, v jejichž předních linií trpaslící srazili štíty k sobě a vytvořili neproniknutelnou hráz z ocele.
„Uzříte jako jedni z mála pověstnou trpasličí strategii nazvanou řezačka,“ řekl král. „Už jen za několik okamžiků.“
Druihové začali pociťovat adrenalin z nadcházející bitvy, i když pouhými diváky. Dopředu věděli, že zem nasákne takovým množstvím krve, že se po nějaké době další již nedovede vsakovat a potom se na bojišti vytvoří jedna obrovská krvavá plocha.
Gryzzly začal být neklidný. Mělo dojít k boji a on měl pouze nečině přihlížet, což pro jeho povahu rozhodně nebylo to pravé. Svaly se mu napínaly, a tak pevně zatínal ruku v pěst, až mu zbělely klouby. Ani si neuvědomil, že z kloubů rukavice se vysunuli bodce, neboť jeho magické rukavice byli prodlouženou částí jeho mysli, kterou nejen používal magickou moc v nich ukrytou, ale také vysouval a zasouval smrtící bodce a čepele.
Jeho přátelé si toho však všimli a ze všech stran jej nenápadně obklopili, aby ho dokázali v případě nutnosti včas chytit, kdyby se rozhodl vyrazit proti blížící se hordě zrůd.
Trpasličí král si chování druihů všiml a Tygr bez váhání vysvětlil: „Náš přítel je jako berserkeři ve vaší armádě. Je kapku posledlý bojem,“ a zadíval se na Gryzzlyho, jehož oči zrudly. „Trochu víc,“ pak dodal.
Blížící se armáda skřetů s trolly byla již na dostřel obléhacích zbraní, a tak král zvedl ruku a vydal povel ke střelbě.
Katapulty vypustili smrtící munici, a když koule, pokryté ostny dopadly na skřety, kutálely se jejich řadami a zabíjeli zelené, přikrčené mužíky s trolly po desítkách. Kam potom dopadli ocelové pláty, vytvořila se mýtina smrti, kde všichni padlí byli rozsekání.
Horda se srazila se seřazenými trpasličími šiky a zastavila se.
„Het!“ zakřičel trpasličí generál a do bubnu udeřila palice. Potom zadní řady štítonošů sklopily své štíty a udělali z nich rampu. „Ha!“ vykřikl a jakmile zazněl buben, vyběhli po štítu berserkeři a skočili mezi zelené stvůry, bušících do trpasličích štítů. Jejich výření seker utínalo údy a vše, co se kolem nich naskytlo.
Trollové se skřety v nečekané situaci se pokusilo ustoupit dál od ostří seker a na tuto chvíli čekal trpasličí generál, který zakřičel: „Het!“ a štítonoši v zadních řadách se protáhli kolem těch v první, opatrně se protáhli kolem berserkerů a znovu spojili své štíty do ocelové hradby.
Do toho řady stvůr čelily dešti železných šipek kušiníků, kteří v obdivuhodném tempu nabíjeli a vystřelovali jednu šipku za druhou. K nim pak vyrazili malé povozy, plné nové munice do jejich kuší, kterou jim roznášeli mladí trpaslíci.
Jakmile trpasličí armáda zaujala stejné postavení jako na začátku, generál vykřikl: „Het!“ aby následně dal druhý povel: „Ha!“ a nechal tak vojsko trpasličího krále zopakovat ty samé krvavé úkony, které se řídili podle rytmu, udávající obrovitý buben.
Šest přátel tou dobou již ze všech sil drželo Gryzzlyho, který se zmítal touhou po boji a v jeho blízkosti začínalo jít pomalu o zdraví.
„Vlítnem na ně. Je jich jen trocha,“ vykřikoval pomatený Gryzzly a upoutal pozornost krále i trpaslíků poblíž.
„Drž ho pevněji Vlku!“ křičel Orel, ale když bojechtivý přítel uviděl přibližující se obry, bylo jejich úsilí bezcenné. Pomatená mysl se spojila s magickou mocí v rukavicích a ty se pak rozzářily. Potom všech šest přátel odletělo od Gryzzlyho na všechny strany. Druiha pak vyskočil na hradbu a zařval, jako zvíře, jež měl vytetované na rameni.