Gamchetu: stín minulosti (5 z 5)

Kapitán Konor vedl svůj desetičlenný tým na průzkumnou misy. Nikdy jej však ani ve snu nenapadlo, že by se odehrávala na jiné planetě, natož v jiném světě. Když pak jeho civilizace nalezla před deseti lety kamennou bránu, spojující jejich svět, se světem trpaslíků, byl poctěn, že bude jeden z prvních lidí, kteří se projdou po této nové zemi, jenž by jim toho mohla tolik dát.
Sebou měl v týmu šest členů speciálních jednotek, vědkyni, přírodovědce a historika.
Když pak prošli brannou na druhou stranu a ocitli se v obrovské jeskyni, z níž vyšli na širou hornatou krajinu, nevěřili svým očím.
První názory vědců byli takové, že se střetnou s úplně novou vegetací a zvířectvem, ale jaké bylo jejich překvapení, když nalezli několik pampelišek, mech a další rostliny a v dálce zahlédli několik zajíců a kamzíků.
Kapitán Konor byl již v několika průzkumných misí a jeho bojové dovednosti, stejně jako důvtip, nadřízené vždy udivili, proto jej také pověřili velením této mise. I když z prvu se mu nechtělo opustit těhotnou ženu, jeho dobrodružná povaha, stejně jako slova manželky, že se bez něho nějakou dobu obejde jej přesvědčili. Navíc se do nebezpečí nebál jít s šesti vojáky, s kterými již několik tajných misí absolvoval. Jediná věc, co ho znepokojovala, bylo chování vědců, kdyby se dostali s někým nebo něčím do konfliktu.
„To je fascinující,“ řekl docent doktor Ernest, když se nakláněl nad jednou z květin. „Úplně stejná roste kousek od místa, kde bydlím.“
Jeden z vojáků to už nevydržel a vyštěkl na něj: „Dejte už s těma kytkama sakra pokoj! Tohle je třetí, nad kterou se rozplýváte.“
„Je mi líto mladíku, že nedovedete ocenit krásu přírody. Ale jak tak na vás koukám, jediné co vás tak může zajímat je ta vaše zbraň,“ a ukázal na jeho kulomet.
„Na rozdíl od vašich kytek, doktore, nás dokáže ochranit, když půjde do tuhého a navíc si myslim, že vy …“
„Tak dost! Fergasi. Už toho nechte a běžte se raději podívat za támhleten výstupek,“ obořil se na vojáka kapitán.“
„S radostí, pane.“
Fergas se vydal klusem na kamenný výstupek, z něhož se rozhlédl do krajiny. Pak se otočil zpátky ke zbytku výpravy, která se zastavila, aby si odpočinula, neboť vedkyně nebyla zvyklá na pochod a dožadovala se kapitána o malou pauzu: „Nic, pane. Jen další kopce,“ zavolal Fergas odpověď a potom mu z břicha koukal nedokonalý, zubatý, meč, kterým ho probodl skřet a schodil ho dolů svým kumpánům.
„Zvedejte se. Rychle!“ křičel kapitán Konor a se zbylími vojáky již střílel po skřetech, kteří šplhali po kameni a přes výstupek k nim.
„Dlouho se tu neudržíme, pane,“ zakřičel jeden z vojáků.
Kapitán Konor se rozhlédl kolem sebe a všiml si nedalekého kamenného náspu, jež by se dobře bránil. „Za mnou,“ zavelel a průzkumný oddíl se dal do pohybu a za sebou měla tlupu skřetů a pár trollů.
„Už nemohu,“ vykřikla vědátorka v půli cestě k náspu a pak zakopla.
Kapitán Konor se zastavil, otočil se, a vrátil pro ní. Přehodil si ji přes rameno a potom doháněl zbytek oddílu, který se již vyškrábal do bezpečí.
Zbylí jeho muži mu poskytli krycí palbu, přesto jej několik skřetů dohánělo.
„Pospěště si,“ volal na kapitána doktor Ernest a snažil se ho povzbudit.
Když kapitán doběhl k nástu, dva vojáci vytáhli nahoru vědátorku, a pak i jeho.
Najednou se skřeti začali stahovat.
„Co ksakru byli zač,“ ptal se doktor Ernest.
„Nevím,“ odpověl kapitán Konor.
„Myslíte, že už jsou pryč?“ ozvala se zpocená vědátorka.
„Nevím.“
„Proboha, co víte?“ obořil se na kapitána doktor Ernest.
„Že mi lezete na nervy a nenecháte mě přemýšlet!“ Potom si kapitán prohlédl výstroj a spočítal zbylou munici. „Dejte sem na hromadu všechnu munici a granáty, co máte,“ rozkázal zbylým vojákům. Potom všechno spočítal. U nohou mu leželo patnáct zásobníků do samopalu, deset do pistole, šestnáct granátů a několik kilogramů třaskaviny. „Seržante, vemte si k sobě ještě někoho a běžte okolo naší pozice nastražit nálože. Jestli tu budeme přenocovat, nechci, aby nám někdo během spánku podřízl krk.“
„Ano, pane,“ řekl pětadvacetiletý voják s vlasy na ježka. Potom si vybral jednoho vojáka a sebrali ze země všechny granáty a třeskavinu.
„Jaký máte plán,“ zeptala se vyděšená vědkyně.
„Zatím žádný. Na rozdíl od nich to tu neznáme, takže počkáme a když se už neukážou, vydáme se zpátky k bráně.“
„Myslíte si, že ještě přijdou,“ řekl doktor Ernest. „Vždyť jste jich zabili několik tuctů.“
„Na rozdíl od vás, doktore, jsem byl v bitvě mockrát a mohu vás ujistit, že ne každý, hledí na ztráty. A neřekl bych, že některý z těch tvorů, cítil lítost k zabitému druhovi.“
Čas pomalu ubíhal. Nálože již byli rozmístěné a kapitán Konor své muže strategicky rozmístil.
„Támhle,“ šeptl jeden z vojáků.
„Támhle jsou taky,“ dodal seržant z opačné strany.
„Tak nějaký rozum přece jen máte,“ řekl si pro sebe kapitán Konor. „Nikdo nestřílejte, pokud nebudou dost blízko. Nevíme, kolik jich tu je.“
Sklapla první past a tři skřety roztrhala na kusy. Potom vybuchly i ostatní a kapitán se svými muži zahájil palbu.
Desítky skřetů leželi okolo jejich pozice, přesto, než se dali zbylí na ústup, spotřebovali převážnou část munice z omezených zásob.
„Podívejte, támhle,“ vykřikl doktor Ernest, když uviděl přicházet tucet trollů.
Trollové byli dva metry vysocí. Neměli žádné zbraně ani brnění a zcela spoléhali na své pařáty a regeneraci, která jim zranění obdivuhodně zacelovala. Jejich nahá těla pokrývala špína, která jejich dlouhé chlupy úplně slepila.
Skřeti sice už vyklidili pole, ale kapitán měl větší obavu s novými, neznámými, protivníky, kteří se loudavým krokem blížili k jejich pozici.
„Miřte jim na nohy,“ zavelel a potom, když se přiblížili na dvacet metrů, spustili palbu. Osm trollů potom spadlo na zem a zbylí začali šplhat po kamení.Kapitán Konor si nechal jeden granát pro případ potřeby, a teď jej vzal do ruky. „Schovejte se,“ vykřikl a potom hodil granát pod čtveřici trollů, jež následná exploze rozmetala na kusy.
Jedna trollí ruka dopadla před vědátorku a ještě víc jí viděsila.
„Musíme jít,“ řekl kapitán Konor a připravoval se k odchodu, když v povaze doktora Ernesta převládla vědecká část a vydal se k jednomu z trollů, kterému granát utrhl jednu nohu a ruku a udělal pořádnou díru v břiše. Vyndal si z batohu fotoaparát a začal ho fotit.
Když se nad trolla naklonil, aby detailně vyfotil jeho hlavu, chytil ho troll zbývající rukou a přitáhl si ho k tváři, kde se mu potom zakousl do krku.
I vědátorka pocítila trollí regeneraci, když ležící ruka před ní obživla a chytila jí za nohu. Její jekot okamžitě přitáhl pozornost kapitána a jeho mužů. Kapitán Konor okamžitě pak přispěchal k vědátorkyni a odhodil z ní trollí končetinu, do které z pistole několikrát vystřelil.
„Co sou sakra zač,“ řekl seržant, který vytřeštěně zíral na vstávající trolly, kteří měli být rozhodně mrtví.
„Rychle odsud,“ zavelel kapitán Konor, ale skřeti již vyběhli z úkrytů a mířili k nim.
Brzo skřeti zdolali vzdálenost a předběhli i trolly, kteří nemotorně šplhali po skále.
Průzkumnému oddílu rychle došli náboje do automatů a teď se bránili jen pistolema.
„Co budeme dělat pane,“ zeptal se seržant velitele.
„Vezmeme jich sebou aspoň co nejvíc,“ zněla odpověď, která však nikomu radost neudělala.
Skřeti již se dostali nahoru a skočili po dvou vojácích, které teď ubodávali svými primitivními zbraněmi. A jak se kruh okolo zbylého průzkumného oddílu zmenšoval, došli vojákům poslední náboje.
Když se pak skřeti rozeběhli, aby je dodělali, omotal se třem z nich okolo krku bodec, a stáhnul je z náspu. Potom zazněli i výstřeli z Gryzzlyho pistole, která už nadobro ukončila životy trollů.
Kapitán Konor pak s celým průzkumným oddílem zíral na druihy, kteří před nimi vybili v několika vteřinách skřety, kteří měli ve svých odporných tvářích zděšení a bylo vidět, že moc dobře vědí, s kým mají tu čest.
Už se chystal poděkovat sedmi zachráncům, když se zadíval na Gryzzlyho a jeho pistoli, která teď mířila přímo na něj. Potom zazněl výstřel…

Sedm druihů se vracelo mlčky stejnou cestou, aby se před odchodem z tohoto světa rozloučili s trpasličím panovníkem. Prošli kolem bitevního pole a viděli jen mrtvá těla skřetů, trollů a obrů, prošpikovaná železnými šipkami, kopími nebo pláty.
Zraněné nebo mrtvé trpaslíky již dávno odnesli na nosítkách nebo rakvích a vše se v trpasličí říši navrátilo do normálu, který měl mít pauzu přesně jeden rok.
Druihové vstoupili do stejných tunelů, kterými přišli a po své trénované paměti si to rovnou zamířili do trůního sálu trpasličího krále.
Když se v něm však ocitli, nečekalo je uvítání, ale boj…
Zahaleného muže s mečem v jedné a dýkou v druhé ruce obklopoval tucet trpaslíků, kteří po jednom postupně umírali, když jim škvírami v brnění projel hrot dýky nebo ostří meče. Sám panovník ležel kousek od trůnu a pod ním se zvětšovala krvavá louže.
Prvotní udivení druihů vystřídalo bojové nasazení, když tasili své zbraně a pohotově běželi trpaslíkům na pomoc.
Jediný ze sedmi přátel, Vlk, zůstal stát na místě, jako přimražený a nedokázal se ani pohnout. Šest zbylých druihů pak útočníka, se kterým bojovalo už jen pět trpaslíků, obklíčilo a chystalo se trpaslíky vystřídat.
„Nechte to na nás,“ křičel na trpasličí válečníky Tygr. „Postarejte se o svého krále!“
Tři zbývající trpaslíci pak začali opatrně ustupovat, ale jeden z nich brknul o mrtvé tělo spolubojovníka a spadl na zem. Maskovaný útočník jej okamžitě na to probodl mečem, ale než zbraň vytáhl, musel se bleskově uhýbat bleskovému sletu úderů Gryzzlyho, takže nechal svůj meč v těle trpaslíka a pokoušel se druihu odradit jen dýkou.
„Dej pozor, ta dýka je otrávená,“ vykřikl na přítele Vlk.
Zahalený muž se podíval na druihu, který nemohl vědět o skrytém mechanismu v dýce, která po zabodnutí do oběti vypustil z malého otvoru na čepeli jed. Jeho udivení pak okamžitě využil Gryzzly. Popadl ho za ruku s dýkou a vykloubil ji protivníkovi z ramene. Nakonec zahaleného pravou rukou udeřil do hrudi a bodce na rukavici se zavrtaly do jeho těla.
Zahalený útočník spadl na zem, kde zůstal ležet a už se ani nepohnul.
„To si tomu zase jednou dal,“ řekl Kobra, když bylo po všem. „Teď už se nedozvíme, co byl zač.“
Gryzzly si jen odfrknul a narážku malého přítele zcela ignoroval.
„Nech toho,“ pokáral Tygr Kobru a přistoupil k mrtvole zahaleného. „Třeba nám napoví jeho tvář,“ potom přiklekl, naklonil se nad tělo a pomalu jeho hlavu zbavoval jakési šály, kterou měl mrtvý přes celou tvář. Když mu ji sundal, naskytl se mu hrůzný pohled na lidskou lebku, ve které z očních důlků vycházelo rudé světlo.
„Pozor,“ vykřikl Vlk a na poslední chvíli strhnul Tygra od nemrtvého, který vytáhl ze záhybu na oblečení další dýku.
Nemrtvý pak hbitě vyskočil na nohy a jedním pohybem ruky si nasadil vykloubenou končetinu zpět na své místo. „Zrádče,“ zazněl chladný hlas nemrtvého, který vytáhl z těla mrtvého trpaslíka svůj meč.
Druihové se chystali společně zaútočit, ale nemrtvý raději po Vlkovi hodil obě své zbraně a potom skočil na podpěrný sloup a šplhal ke stropu.
Kobra naštěstí pohotově srazil zbraně nemrtvého, takže Vlk, ani Tygr, nebyli zraněni.
A když už byl nemrtvý skoro u stropu, sedm přátel pochopilo, co v královské síni trpaslíků pohledával. Bregarova sekera mu visela na zádech, jako vítězná trofej nad trpaslíky.
Do trůní ho sálu vběhli další trpaslíci a spolu s druihy čelil nemrtvý ohromné přesile, přesto nevypadalo, že by si z toho něco dělal. Jen znovu zazněl jeho chladný hlas: „Zrádče!“
Zbraně druihů začali zářit a chystali se nemrtvého zničit magií, ale v tom do trůní ho sálu vpadl chlad. Na podlaze, sloupech a stropu se objevila námraza, stejně jako na brnění trpaslíků. Všichni živí cítili, jak jim něco z těla vysává život, ale než s tím něco mohli udělat, obklopila nemrtvého neprůhledná mlha, ve které zmizel, a když se mlha rozplynula, chlad stejně rychle ustal, jako se objevil…