Má matka je smrt a já jsem její posel - II.

Bratr Jan si malého chlapce dlouho prohlížel. Jakub přitom stál vedle něho a čekal, až mnich promluví.
„Podivný chlapec, co Jakube,“ mladík kývl na souhlas a společně pozorovali nahého hocha, jak se v chladné místnosti, kterou jen trochu vyhříval vždy zapálený krb, prochází a zkoumá okolí. Většina lidí, kteří do této nejstarší místnosti kláštera zavítali si stěžovali na chlad a třásli se zimou, ale dítě před nimi nemělo na těle ani husí kůži.
„Mám z něho podivné mravenčení,“ zašeptal Jakub mnichovi.
„Hmm, je zvláštní, ale naším posláním je postarat se o každého nalezence. Ať už člověka, elfa, trpaslíka, míšence nebo kohokoliv jiného. Dojdi prosím do kuchyně pro teplou vodu a sežeň někde osušku. Nejprve ho umyjeme a nasytíme. Jistě má pořádný hlad,“ řekl bratr Jan.
Když se Jakub vydal splnit zadaný úkol, přistoupil otylý mnich k chlapci, poklekl před ním a zadíval se do jeho černých očí. „Nevím, jaké strasti si zažil, ale už jsi v bezpečí. Tady ti nikdo neublíží,“ odpovědi se však nedočkal, a tak po chvíli odvedl chlapce do umývárny, kde čekala stará, měděná, vana.
Jakub získal teplou vodu celkem snadno, ale kvůli osušce musel prošmejdit celý klášter. Přitom neustále myslel na nalezeného chlapce a podivným mravenčení, kterým na něho působil. Jeho dobrodružnou povahu dokonce napadlo, že chlapec je ve skutečnosti démon v přestrojení a kdyby se mu ho podařilo přemoci, jistě by bratr Jan svolil, aby se mohl přidat k domobraně a již se viděl, jak hájí spravedlnost a zachraňuje sličné dívky v nesnázích. V duchu se zasmál nad svou představivostí a více se soustředil na hledání osušky.
Klášter Velkého patrona byl sice zcela nezávislý. Nepotřeboval jídlo, vodu, léky, ale oblečení bylo nedostatkovou věcí, neboť čím více se město rozrůstalo, tím víc bylo každý rok opuštěných dětí, které končili v klášteře. A jak rostli, tak i přes dědění oblečení po starších dětech, se látka opotřebovávala a časem rozpadala, což se na neposedných dětech stávalo opravdu rychle. Proto se mniši nakonec shodli na tom, že svýma rukama nedokáží vyrobit tolik látky a následných oděvů, aby se dostalo na všechny děti. Z toho důvodu začali opuštěné děti sbírat v lese houby, ovoce a vše, co mohli mniši dovézt do města a prodat.
„Konečně,“ řekl s úlevou Jakub, když na jedné posteli, ve společné ložnici sirotků, našel osušku. Nečekal na svolení jejího majitele, popadl jí, a utíkal do umývárny. Cestou se ještě stavil v kuchyni, kde mu bratr Felix nabral do mosazného hrnce horkou vodu.
„Tak ukaž hochu, nejprve tě trochu omyji,“ promlouval bratr Jan k malému chlapci a žínkou mu z těla smýval již zaschlou krev. „Kde jenom je ten Jakub?“
„Tady jsem,“ ozval se zrzavý mladík za zády mnicha.
„To je dost.“
„Omlouvám se, ale trvalo mi, než jsem našel osušku.“
„Připrav lázeň a podej mi mýdlo. Chlapec je zažraný od špíny, tady jen voda stačit nebude.“
„Ano bratře Jane,“ odpověděl Jakub a udělal, co mu mnich řekl. Potom se postavil vedle otylého muže a díval se, jak z jeho těla pomalu pouští krev.
„Nevypadá to hezky, že?“ promluvil po chvíli bratr Jan. „Takhle by si vypadal po každém střetu. Celý od krve, zubožený a se smrtí nějakého tvora na svědomí. Ani při tomhle pohledu tě myšlenky na službu v domobraně nepřešly?“
Jakub se podíval do černých očí chlapce, které se zaryly do jeho duše. Pak jako by zkameněl, nemohl odtrhnout pohled a podivná síla mu sevřela hruď. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to. Svět kolem něho se zatočil a on začal padat do nicoty, ve které k němu jako ozvěna doléhal stále se vzdalující hlas mnicha.
Bratr Jan myl právě chlapci záda, když si všiml očního kontaktu mezi ním a Jakubem, kterému vyrazil pot na čele a rychle ztrácel zdravou barvu v obličeji. „Jakube, je ti něco? Jakube. Jakube!“ křičel nakonec mnich, ale mladík byl ve tváři už skoro bledý a vypadalo to, že každou chvíli se propadne do bezvědomí, jen pohled stále upíral do černých očí chlapce. Bratr Jan k němu proto přiskočil a strhl ho k zemi.
Když se Jakub probral, cítil se strašně slabý a skoro bez života. Pohlédl na přátelskou tvář mnicha a vrátila se mu trocha síly.
„Jen klid Jakube. Už je vše dobré,“ promlouval k mladíkovi bratr Jan a potom se podíval na nahého chlapce, který najednou upustil od vážnosti a začal si s dětskou radostí užívat hrátek v teplé vodě, jako by se nic nedělo.
Mnich nechal malého chlapce ve vaně a pomohl mladíkovi k jeho posteli. Tam ho s vypětím všech sil položil a na chvíli si k němu přisedl. „Rasmus měl v jedné věci pravdu. Kde jsou ty časy, co jsem tě v klidu nesl v náruči,“ řekl si v duchu bratr Jan a potom se naklonil nad Jakuba, který se pokoušel zvednout z postele: „Zůstaň ležet! Jsi slabý, jako když si tě chce vzít smrt. Teď se prospi,“ ani nedořekl a mladík se už ponořil do sladké náruče snů.
„Co s tebou, chlapče,“ řekl bratr Jan, když se vrátil zpět do umývárny. „Nemohu tě přeci nechat s ostatními.“ Mnich se dlouze zamyslel a rozhodl se chlapce nechat ve svém pokoji, dokud nebude starší nebo dokud nepřijde na způsob, jak mu zabránit, aby zabíjel pouhým pohledem.
Nastal večer a bratr Jan připravil ve svém pokoji pro chlapce lůžko. Mezi oblečením našel i něco, co mu bylo jen o trochu větší. Když však čekal, že hoch bude mít velký hlad, překvapilo ho, že si u večeře uzobl jen trochu z chleba a masa. Nejvíce ho udivilo, že si do úst vzal něco až potom, co mu názorně ukázal, že je to poživatelné. Přitom se chlapec na jídlo díval, jako kdyby ho viděl a jedl poprvé v životě. A když pak snědl trochu masa, připadalo mu, jako by se výraz bez emocí v jeho obličeji na chvíli změnil na zděšený, potom maso okamžitě vyplivl a dál ochutnávat zbylé věci nezkoušel.
Chlapec měl v pokoji bratra Jana z připravené postele dobrý výhled oknem na oblohu, kde jej vábil zářivý měsíc a svými stříbrnými paprsky mu hladil tvář.
Mnich chlapce dlouze pozoroval a nemohl jinak, než se stále divit a sám sebe se pak ptát, kde tak malý hoch bere jen tolik energie, když on sám sotva udržel oči otevřené. A když pak bratr Jan zavřel oči a pokoušel se usnout, trvalo několik hodin, než se mu to nakonec v blízkosti chlapce povedlo.