Má matka je smrt a já jsem její posel - III.

Následující den čekalo bratra Jana nemilé probuzení. Jakmile otevřel oči, setkal se s pohledem malého chlapce, klečícího mu na břiše. Zděsil se a doufal jen v jediné. Alespoň rychlou smrt. Nicméně hoch přejel svým pohledem z jeho očí a zadíval se mu na vyholenou hlavu, která ho zjevně upoutala.
Bratr Jan se ani nepohnul, čekal a doufal, že chlapce brzo zaujme něco jiného v pokoji. Těch deset minut mu přišlo jako celá věčnost. Neustále se přitom modlil k Velkému patronovi a ten jeho modlitby zřejmě protentokrát nechtěl vyslyšet, a tak nakonec musel mnich přemoci svůj strach z tajemných schopností chlapce. Pomalu se zvedal z postele a přitom uchopil chlapce za ramena, aby z jeho břicha nespadl.
Snažil se, aby se jeho zrak nesetkal s chlapcovým, ale jak se snažil sebevíc, přesto se mu nevyhnul. Pak mu došlo, že si hoch prohlíží se zájmem a pouze čeká, co udělá.
Mnich postavil chlapce vedle své postele a sám z lůžka vstal. Oblékl se a řekl: „Nevím, jestli mi rozumíš, ale já teď půjdu pro něco k jídlu. Počkej tu na mě, ano?“ chvíli čekal na odpověď, ale chlapec opět nepromluvil. Odešel akorát k oknu, kde z něho vykoukl, a tak bratr Jan vyklouzl z pokoje.
Na chodbě uviděl mnich Jakuba, jak na něho čeká.
„Jak ti je?“
„Už dobře, bratře Jane,“ odpověděl mladík a bylo vidět, že je celý nervózní z chlapce v mnichově pokoji.
„To jsem rád. Nevím, co ti ten chlapec udělal, ale musíme se postarat o to, aby se to již neopakovalo.“
„Co s ním chcete udělat?“
„Jen ho budu držet dál od ostatních, do doby, než příjdu na způsob, jak zamezit jeho schopností.“
„Doufám, že vám neublíží.“
Bratr Jan se otočil ke dveřím svého pokoje a řekl: „Myslím si, že mi nechce ublížit.“
„To doufám, už jen kvůli vám. Co řekneme Rasmusovi, až se na něho bude ptát?“
„Zatím nic. Nic o něm přeci nevíme. Bude jen dobré, když o něm a jeho schopnostech bude vědět, co možná nejmíň lidí. Spoléhám na tebe Jakube, že udržíš tajemství.“
Mladík se postavil do pozoru. „Nikomu nic neřeknu, ani kdyby mě mučili.“
„Už zase sis v knihovně četl o rytířích?“
Mladík sklopil zrak a doufal, že ho mnich nebude kárat.
„No nic, musím chlapci přinést něco k jídlu a ty máš jistě své povinnosti. Uvidíme se později,“ řekl nakonec bratr Jan a odešel do kuchyně.
Když zůstal Jakub sám, zahleděl se na dveře, do pokoje mnicha, a na těle se mu opět objevila husí kůže. Rychle se otočil a šel do zahrady, kde měl pomáhat s přípravou zahrádky na setí.
Bratr Felix pracoval v kuchyni kláštera již deset let. Přišel do Tamiru z hlavího města království, kde se mu nedostávalo klidu, míru a kde ho doháněla jeho minulost z dob, kdy ještě nebyl mnichem Velkého patrona. Avšak práce v kuchyni a starání se o opuštěné děti pro něho bylo dostatečnou možností, jak napravit své staré hříchy.
„Dobré ráno, Felixi,“ pozdravil bratr Jan.
„Ahoj Jane, nechal sem ti snídani v kredenci. Je tam dost i pro nový přírůstek sirotčince.“
„Díky,“ řekl bratr Jan a přistoupil k staré, dubové, kredenci.
„Ten chleba s marmeládou je pro chlapce,“ dodal Felix a odešel z kuchyně s kbelíkem plným odpadků po vaření, který vyléval na kompost v zahradě.
Bratr Jan vzal jídlo a vrátil se do svého pokoje, kde byl malý chlapec ještě stále upoután výhledem z okna. Postavil jídlo noční stolek u postele a potom přistoupil k dítěti. Položil mu ruku na rameno a hoch se k němu otočil. Mnich pak ukázal na jídlo.
Chlapec se tentokrát nedůvěřivě díval na jídlo. Zvláště na chleba, který předchozího dne jedl. Díval se podezřele na marmeládu, kterou byl potřený a jeho chladná tvář byla najednou v rozpacích.
Bratr Jan vzal chleba s marmeládou do ruky a podržel ho chlapci před tváří. Tomu vůně marmelády zavadila o nos a on pomaličku uchopil jídlo do drobných ruček. Kousl do kůrky a zjistil, že se chuť včerejšího chleba nezměnila. Potom trošku olýzl marmeládu a na jazyk se mu dostala sladká chuť lesního ovoce. Pak se do chleba dychtivě zakousl a jak jedl, jeho tvář, stejně jako ruce, byli celé od marmelády.
Když chlapec dojedl, musel mu bratr Jan pořádně očistit tvář. Jakmile to udělal, napadlo ho něco zkusit. Bratr felix mu na chleba dal trochu uzeného, a tak jej namočil do marmelády, která ztekla z chleba a zůstala na podnose. Potom podal uzené chlapci, kterého známá vůně marmelády okamžitě přinutila vzít maso do úst, ale jakmile se jeho sliny smísily s tukem, vyplivl uzené z pusy a začal plivat na podlahu.
„Takže maso ti vadí,“ řekl bratr Jan a podal chlapci sklenici s vodou, kterou spláchl chuť masa.