Má matka je smrt a já jsem její posel - IV.

Jakub pracoval se starým, dost opotřebovaným, rýčem a právě kypřil, po zimě odpočatou, půdu, aby na ni mohli mniši pěstovat zeleninu. Byla to namáhavá činnost, ale jemu to nevadilo. Naopak byl rád, že mu dřina pomůže z hlavy zahnat myšlenky na podivného chlapce, který ho málem připravil o život.
Měl už polovinu zahrádky zrytou, když si na chvilku dal pauzu a zadíval se na své dílo. Nemohl jinak, než se hrdě usmát nad svým výkonem. Před dvěma roky by mu to trvalo dvakrát tak dlouho a čím byl starší, tím byl silnější a výkonější. Zabodl rýč do země a vydal se ke studni.
Celá zahráda byla obehnaná již silně poničenou zdí, která chránila parcelu o rozloze jednoho sta metrů čtverečných, kde mniši měli necelou desítku jabloní, pět hrušní a čtvery třešně, které v tuto chvíli byli obalené poupaty a každým dnem se měli rozkvést a zaplni zahradu svou líbeznou vůní.
Víno, které si mniši lysovali na občasné rozveselení, rostlo z východní strany kláštera, kde se pnulo po kamené zdi staré stavby. Jeho chuť byla výborná a když byl dobrý rok, mniši pár lahví přivezli do Tamiru, kde se mu dostalo veliké přízně a tučné ceny. Proto občas několik zlodějíčků se po sklizni vína pokoušelo dostat do vinného sklepa kláštera. Všichni však ostrouhali, neboť sklepení, stejně jako zámky na dveřích, byli mnichi hodně opečovávány, aby nepřišli ani o jednu ze svých největších radostí, lahví.
Jakub se vrátil k rýči a pustil se znovu do práce, která díky jeho den ode dne silnějším pažím mu trvala stále kratší dobu. Když už mu zbývala sotva desetina zahrádky, přišel k němu bratr Jakub. Na tváři se mu objevili vrásky a bylo vidět, že se mu něco špatného přihodilo.
„Jakube, pojď se mnou,“ řekl mnich a odvedl zrzavého mladíka ke své oblíbené jabloňi, kde měli soukromí od ostatních, pracujících na zahradě.
„Co se stalo?“ zeptal se hned Jakub.
„Mám problém. Zapoměl jsem, že dnes musím odvézt do Tamiru zboží na prodej. Někdo musí pohlídat chlapce.“
Když mnich domluvil, Jakub zbledl, jako kdyby se mu hoch opět zahleděl do očí. Usilovně přemýšlel, koho by na takový úkol doporučil místo sebe, ale ať mezi sirotky, mnichi, vybíral v paměti sebevhodnějšího, nikoho nechtěl ohrozit chlapcovými schopnostmi.
„Vím, že potom, co se stalo včera je to, o co tě chci požádat pro tebe těžké, ale jsi jediný na koho se mohu spolehnout. Jediný, kdo se střetl s chlapcem a poznal, co od něho může očekávat,“ promluvil bratr Jan, když se Jakub neměl k odpovědi.
Mladík pohlédl na tvář mnicha před sebou, ve které bylo mnoho obav, přesto důvěra v jeho očích mu dodala tolik potřebnou sílu. „Dobře. Dohlédnu na něho.“
„Věděl jsem, že se na tebe mohu kdykoliv spolehnout,“ řekl bratr Jan a pak s Jakubem odešli k němu do pokoje, kde čekal chlapec.

Malý, černovlasý, hoch stál opět u okna, ze kterého byl výhled na jezero Kita, třpytící se v záři slunečních paprsků. Jeho černé oči do sebe ten lesk, stejně jako krásu, přímo vtahovaly a tvář bez emocí najednou vykouzlila úsměv. Tak líbezný a rozkošný, jaký mají jen děti v jeho věku. Proto když bratr Jan a Jakub vstoupili do pokoje a uviděli ho, znejistěli.
Jakubovi na tělě opět vyrašila husí kůže a na čele se mu objevil pot. Z jeho posledního zážitku si chlapce spojoval se silami zla, ale svým úsměvem by nyní probudil city i u nejhorších mordířů z celého království.
Bratr Jan byl z chlapce stejně nejistý, jako mladík vedle něho, a zvažoval, jestli je přeci jen dobrý nápad, nechat hocha s Jakubem.
Avšak mnicha překvapila odvaha a kuráž zrzavého mladíka, když navzdory všemu přistoupil k chlapci a řekl: „Klidně jeďte, bratře Jane. Určitě tu chvíli bez vás klášter přečká,“ a přitiskl si hocha k boku, čímž překvapil i sám sebe.
„Jsi si jistý Jakube?“
„Ano, ale nevím, zda je dobrý nápad, abychom zůstali v klášteře. Co když za námi přijde někdo z ostatních dětí a bude si chtít s chlapcem hrát?“
Mnich se zamyslel. Musel uznat, že má mladík před ním naprostou pravdu. On sám by děi nebo mnichy mohl poslat pryč, ale Jakuba by všichni ignorovali a nedali na jeho varování. Zvědavost by pak každého přišla draho.
„Mohl bych ho vzít sebou do lesa,“ navrhl Jakub během mnichova přemýšlení. „Na zahrádce už moc práce nemám, takže bych to dodělal až večer a chlapce by les zabavil lépe, než já. Potom by třeba z nudy nezkoušel své schopnosti na mě.“
„Nevím Jakube. Jestli by se ti tam s ním něco přihodilo, nebyl by tam nikdo, kdo by ti pomohl,“ namítl bratr Jan, ale věděl, že je to jediná možnost.
„Nebudeme daleko.“
„Hmm … Tak dobrá, ale buď opatrný,“ řekl nakonec mnich a vydal se z pokoje do stájí, kde už měl připraveného osla, ověšeného marmeládami, svíčkami, medem a dalšími věcmi, které by mohl v Tamiru někdo koupit.
Jakub s malým chlapcem nejprve zamířil do chlapecké ložnice. Místnost měla podél stěn rozestavěné postele. V místnosti naproti pak byli ubytované dívky.
Mladík zamířil ke své posteli a pod madrací nahmatal nůž, který mu v sedmi letech daroval bratr Jan. I když měl čepel hodně opotřebenou, s žádným jiným nožem se Jakub na procházce lesem necítil tak jistě, jako s tím, jenž dostal za odvahu, když se ztratil v lese a trvalo dva dny, než ho našli.
Strčil si zbraň za kalhoty a potom vyrazil s chlapcem ven z kláštera. Většina jeho obyvatel pilně pracovala na zahradě, takže cestou naštěstí nikoho nepotkali.
Když došli na okraj lesa, zadíval se Jakub na chlapce, který si nyní prohlížel pampelišky a v duchu si řekl: „Snad dělám dobře.“
Malý hoch se přestal zajímat o kvetiny a podíval se na Jakuba, jako by vyčetl jeho myšlenky a čekal, co udělá.
„Zdá se mi to nebo mi čteš myšlenky,“ řekl zrzavý mladík a hned si vybavil knihy, ve kterých četl o různých tvorech, jenž myšlenkami ovládali jiné, stejně jako je dokázali svou vůlí i zabít.
Chvíli zůstali oba stát, až potom Jakub vzal chlapce za ruku a vedl ho lesem. Cestou míjeli duby, kaštany a jehličnany, které se v lese u kláštera mísily.
Malý chlapec, jako by poprvé v životě viděl stromy na denním světle, neustále kroutil hlavou a přelétával pohledem ze stromu na strom. Jakub mu do toho dával podrobný výklad o všech, které znal, i když sám nevěděl, jestli mu hoch vůbec rozumí. Ale tím, že mluvil, se uvolnil a připadal si najednou dospěle. Zodpovědně.
Kráčeli spolu lesem a Jakub si ani neuvědomil, jak moc se vzdálili od kláštera. Byl tak zaujat svým vypravováním, že si ani neuvědomil, že se dostali do míst, kde se proháněla divoká zvířata, kde lovci začínali svůj hon na kořist.
Najednou vstoupili na místo, kde u velkého dubu byla past a v ní vlčí noha. Byla uhryzaná od těla a ještě čerstvá krev prozrazovala, že se zvíře zbavilo své končetiny před několika málo minutami.
Jakub instinktivně sáhl po rukojeti nože, který by mu sice proti zraněnému, vzteklému, vlkovi nepomohl, ale jemu i tak dodal pocit jistoty.
Krvavá stopa vedla od pasti do keře, deset metrů od nich. Ozvalo se vrčení a Jakub vytáhl nůž z pouzdra. Sedm centimetrů opotřebované čepele s několika zuby vypadala v jeho ruce směšně, ale i tak se postavil před malého chlapce a byl připraven ho bránit vlastním životem. Pomalu začal ustupovat a chlapce, vykukujícího zpoza něho, nutil svým tělem couvat.
Pak najednou vyrazil Vlk ze křoví za Jakubovými zády a i přes chybějící, přední, končetinu dokázal skočit mladíkovi na záda a srazit ho na zem.
Jakub ležel na zemi a vlk vedle něho zuřivě cenil zuby a vrčel. Sliny mu vytékali z pusy a dopadaly na krk mladíka, který cítil bolest zvířete, jenž mu zranění působilo. Bylo mu jasné, že vlk ztratil mnoho krve a jistě brzy zemře, ale touha po odplatě na člověku, jenž sice nepoložil past, přesto patřil ke stejnému druhu, mu dávala sílu.
Malý chlapec se podíval na vlka. Všiml si zranění a bolesti v jeho očí. Udělal k němu krok a zvíře k němu otočilo hlavu a hrozivě zavrčelo. Hocha to však nevyděsilo a pomalu kráčel ke zvířeti.
Když byl sotva půl metru od něj, vlk začal nemotorně couvat. Snažil se před podivným chlapcem dostat do bezpečí, ale nedokázal odtrhnout zrak z jeho černých očí a ustupoval jen pudem sebezáchovy. Když potom narazil o kmen stromu, byl v pasti. Hoch k němu přistoupil a položil mu ruku na hlavu. Pohladil ho a zvíře pocítilo silné mravenčení. Pak vlka přemohla bolest se ztrátou krve a spadl na zem. Dech se mu zrychloval a bylo vidět, jak trpí.
Chlapec poklekl u umírajícího zvířete. Zcela instinktivně mu pravou rukou nadzvedl hlavu a levou jej pomalu hladil po břiše. Podíval se do vlkových očí a ten se uklidnil. Již necítil bolest, strach ani smrt, která mu právě otevřela svou náruč, do níž jej vzala a odnesla do své říše, kde se připojil ke svým rodičům, stejně jako ostatním zesnulým vlkům a společně s nimi se proháněl po nekonečných lesích a pastvinách, na kterých nebyli žádné pasti, lidé nebo jiná nebezpečí života.