Má matka je smrt a já jsem její posel - V.

Bratr Jan se vracel na oslu do kláštera. Podařilo se mu prodat všechno zboží, a tak kromě nového oblečení mohl koupit i trochu marcipánu pro děti ze sirotčince.
Jeho návrat všichni obyvatelé kláštera vyčkávali, a když dorazil ke stájím, armáda dětí jej obklopila. Každý se dožadoval sladkého pamlsku a nezáleželo na tom, kolik komu bylo. Každý také dostal stejně velký kousek marcipánu.
Jak tak bratr Jan rozdával sladkost, rozhlížel se po dětských tváří, ale nikde neuviděl zvláštního chlapce ani Jakuba. Do hlavy se mu vloudila úzkost, kterou zmírňovala myšlenka, že oba chlapci na něho zřejmě čekají v jeho pokoji.
Jakub se vynořil z lesa. Za ruku držel malého hocha a v levém podpaží nesl vlčí kožešinu, již stáhl ze zesnulého zvířete, neboť si dobře pamatoval slova mnichů: „Nikdy a s ničím neplýtvejte. Vše se dá zužitkovat.“
Bratr Jan ustájil osla a dal ostatním mnichům nakoupené oblečení. Potom rychle pospíchal do svého pokoje, ale když otevřel dveře a vstoupil, malá místnost byla prázdná. Přistoupil k oknu a úzkost, obavy a strach v něm rychle rostly.
„Vyhlížíte nás,“ ozvalo se najednou. Mnich se okamžitě otočil a děkoval v duchu Velkému patronovi.
„Vy jste mi ale dali,“ řekl bratr Jan a hlasitě si oddechl.
Zrzavý mladík se usmál a mnich přejel pohledem z něho na černovlasého chlapce a pak zpátky na Jakuba, u kterého pohled upřel na kožešinu v jeho podpaží.
„Kde jsi k tomu přišel, Jakube,“ řekl otylý mnich a ukázal na vlčí kůži.
Jakub celou cestu zpátky do kláštera přemýšlel na tím, co řekne bratru Janovi, až se ho na kožešinu zeptá. Napadlo jej, že by bylo lepší si něco vymyslet, ale nechtěl lhát, tak podrobně vylíčil, co se během jejich procházky lesa přihodilo.
„Takže ten vlk se ho bál,“ řekl bratr Jan nahlas svou myšlenku.
Mladík kývl na souhlas a potom se s bratrem Janem zahleděl na chlapce, který už zase stál u okna a pozoroval hladinu jezera.
„Viděl jsem, jak ten vlk trpěl. Byl připravený mě zakousnout, ale on,“ ukázal Jakub na chlapce. „K němu přistoupil a nějak zmírnil jeho bolest. Potom vlk zavřel oči a v klidu zemřel.“
Bratr Jan se poškrábal na vyholené hlavě. „Je čím dál větší záhadou. A na tobě nic nezkoušel?“
„Ne. Myslím si, že to, co mi udělal včera ani nechtěl.“
„To mi vysvětli?“
Jakub pokrčil rameny: „Nevím, jak to vysvětlit, ale napadlo mě, že se své schopnosti teprve učí ovládat.“
„Hmm … to by dávalo smysl,“ řekl mnich, a pak poklekl před chlapcem a podal mu kousek marcipánu. Druhý dal Jakubovi, který se na sladkost podíval, a když si všiml, že malý hoch svůj kousek snědl, dal mu i ten svůj.
„Takže, co o něm už víme,“ promluvil po chvíli bratr Jan. „Dokáže způsobit bolest …“
„Také ji zmírnit,“ přidal se Jakub.
„Nedokáže sníst maso, chlad mu nevadí a zvířata vědí na rozdíl od nás, co je zač.“
Najednou se ozvalo zaklepání. Bratr Jan šel otevřít dveře a pozdravil bratra Ignáce, který se v klášteře staral o poštovní holuby.
„Mám pro tebe zprávu,“ řekl malý, vyzáblý, mnich a podal bratrovi Janovi malé, válcovité, zapečetěné pouzdro, jež obsahovalo zprávu.
„Děkuji,“ odvětil bratr Jan a rozloučil se s Ignácem. Potom přistoupil k oknu, rozdělal pouzdro a vyndal na světlo malý pergamen, obsahující všelijaké klikyháky, které však otylý mnich snadno přečetl. Pak zprávu okamžitě nechal shořet nad zapálenou svíčkou.
Jakub se už několikrát v minulosti stal svědkem podobného jednání mnicha, a tak nedoufal, že ani dnes se dozví, co bylo ve zprávě.
„Zítra budu muset jet do Tamiru,“ řekl najednou bratr Jan a zrzavý mladík se na něho podezřele zadíval. „Snad ti nebude vadit, když znovu pohlídáš chlapce?“
Jakub se podíval na černovlasého hocha, který jako by vytušil, že se o něm mluví a pohled oplatil, potom mladík odpověděl: „Ne, vůbec ne.“
„To jsem rád. Mimochodem, už jsi dodělal svou práci na zahradě?“ Jakub jen zakroutil hlavou. „Tak upaluj, ať si bratr Felix nestěžuje. Víš přeci, jak touží, co nejdříve sklízet zeleninu k vaření.“
Když zrzavý mladík vyběhl z pokoje, posadil se otylý mnich na postel, podíval se na černovlasého chlapce a potom vytáhl na světlo zlatý přívěsek, jež nosil na krku, ukrytý před zraky všech pod sutanou.
Slunce se pomalu chystalo zmizet za obzorem a přenechat vládu nad zemí měsíci. I obyvatelé kláštera se chystali k spánku, jen malý černovlasý chlapec se díval z okna pokoje bratra Jana na západ slunce a vycházející měsíc. Otylý mnich už dávno spal, když se do noci nesl tichý vzlyk hocha, kterému tvář zdobily slzy, lesknoucí se v měsíčním svitu.

Na čerstvě osetém záhonu, v zahradě kláštera, rejdily dva tucty slepic. Rozhrabávaly zem a sezobávaly semínka ředkviček, mrkví, hrachu a dalších plodin, které bratr Felix zasyl včerejší den.
Pestře zdobený kohout stál na kompostu, kde ze svého vyvýšeného trůnu dohlížel na svůj harém. Potom se napřímil a hlasitě zakokrhal.
Po deseti minutách vyšel bratr Felix z kuchyně. Nesl přitom kbelík s odpadky, a když uviděl nadělení na zeleninové zahrádce, které za sebou nechaly slepice, jež včera večer zapomněl některý z chlapců zavřít. Upustil kbelík. Voda plná nepoživatelných kousků jídel se rozlila na zem a mnich zaběhl zpátky do kláštera, kde vzburcoval starší chlapce, stejně jako mnichy, aby společně pochytali drůbež, než zdevastuje ještě zbytek jeho zeleniny.
Chlapci si i přes vážnost situace nemohli odpustit udělat z odchytu slepic hru, a tak soupeřili, kdo jich chytí víc.
Vítězem se stal jednoznačně Jakub, kterému se podařilo chytit čtyři slepice a kohouta.
Bratr Jan, během pozdvižení na zahradě, přinesl malému chlapci ve svém pokoji snídani. Bratr Felix nalezenci znovu podstrojil a dal mu i tentokrát chleba potřený silnou vrstvou marmelády.
Mnich a chlapec se společně mlčky nasnídali, a když dojedli, vyčkali příchodu Jakuba.
„Ty vypadáš,“ počastoval namísto pozdravu zrzavého mladíka bratr Jan, když ho uviděl od hlavy až k patě špinavého.
„Omlouvám se, ale Radek včera zapomněl zavřít slepice a ty pak …,“ vypověděl Jakub celou událost.
Mnicha odpověď moc nepřekvapila, neboť Radkovi mělo být za měsíc osmnáct a nějaké povinnosti ho v tuto chvíli moc nezajímali. Navíc už se viděl, jak z kláštera odejde do Tamiru, kde si myslel, že se bude mít lépe. „Ta pošetilost mládí,“ řekl si v duchu bratr Jan.
„Za jak dlouho vyrazíte do Tamiru,“ zeptal se Jakub a vytrhl mnicha ze vzpomínek na své mladí.
„Co? … Ach promiň, nějak jsem se zapředl do vzpomínek.“ Pak se mnich podíval na sluneční hodiny, jež měl na parapetu okna. „Právě teď. Možná už mám i zpoždění,“ řekl bratr Jan. Potom si ze zásuvky u nočního stolku vzal svůj zlatý amulet a vyrazil z pokoje bez rozloučení.
„Tak jsme zase spolu. Máš radost,“ zeptal se Jakub chlapce, který mu však znovu neodpověděl. Potom se zamyslel nad bratrem Janem a zvědavost v něm rostla. „Když se zapomene rozloučit, musí to být hodně důležité,“ řekl si v duchu mladík pro sebe. Pak vzal černovlasého hocha za ruku a vydal se s ním k jezeru Kita.
Břehy jezera zdobila vysoká pole rákosu, ve kterém si mladíci z kláštera s oblibou hráli. Teď však bylo ještě na nějaké to koupání ve vodě ještě chladno, a tak Jakub malému chlapci, kráčejícím za ním, říkal jen, co kde je na břehu zajímavého k vidění.
„A támhle to, je moje loď,“ řekl hrdě Jakub, když odvedl černovlasého hocha na své tajné místo. „Tobě to asi říct můžu, když to nikomu nepovíš. S touhle lodí,“ ukázal na něco mezi vorem a vydlabanou kánoí. „Dopluju na támhleten ostrůvek,“ zamířil prsten na malý kus země, vzdálený od břehu necelé dva kilometry.
Chlapec se na zrzavého mladíka nechápavě podíval a Jakubovi došlo, že by rád věděl, proč to chce udělat. „Chtěl bych dokázat něco velkého. Vím, že tohle je taková dětská hloupost, ale něčím začít musím ne.“ Chvíli čekal na nějakou reakci, ale pohled, ani výraz, v chlapcově tváři se nezměnil. „Dobře, dělám to pro slávu. Stačí ti to?“ Po těchto slovech hoch udělal několik kroků k ostrůvku, až se ocitl nohama ve vodě. Potom se na Jakuba opět podíval a ukázal ke kousku země, pak na sebe a na zrzavého mladíka.
„Ty chceš plout na ostrov se mnou,“ zeptal se Jakub a stručné kývnutí mu bylo odpovědí. Pak pocítil něco zvláštního. Už od dob, kdy byl dost velký, aby chápal dění okolo sebe se všech stranil a jediný, kdo si nalezl cestu do jeho srdce byl bratr Jan. Teď před ním stál chlapec s podivnými schopnostmi, který by ochotně riskoval plavbu na lodi, jež se může kdykoliv potopit. Poznal i beze slov, co mu černovlasý hoch nabídl a co s radostí přijal. Přátelství.

Velitel domobrany se procházel s několika svými muži po přístavu, jež se stále zvětšoval, stejně jako město. Dnešního dne dorazila do Tamiru šalupa, pocházející přímo z hlavního města království. To byla nejen velká událost, protože k nim do města připlula jen několikrát do roka, ale také to byla hrozba, neboť na její palubě se dost často nacházeli i podvratné živly, jež museli na chvíli zmizet před spravedlností královských stráží.
Rasmus si pečlivě prohlížel každého jedince, jež vystoupil ze šalupy. Krom několika námořníků, vykládajících a nakládajích zboží ho zatím nikdo nezaujal. Pak si všiml míšence. Napůl elfa, napůl člověka. Štíhlá postava, zahalená v tmavém oblečení, co napomáhalo skrýt majitele ve stínech. K tomu krátká dýka u pasu mohla značit několik věcí. Buď se jednalo o lupiče nebo nájemného vraha. Už se Rasmus chystal pověřit někoho ze svých mužů sledováním tohoto muže, když po lávce z lodi kráčela další postava. Vysoký muž v dlouhém, hnědém, rouchu, pod kterým se rýsoval meč byla ještě podezřelejší. Postoj měl muž přímý, hrdý, ale bylo z něho poznat, že i elegentaní, jaký dokáže mít jen dobrý šermíř.
Najednou se objevil na molu bratr Jan a přistoupil rovnou k vysokému muži. Jeden druhému se pak zdvořile uklonil a společně vyrazili do nedaleké přístavní hospody.Těsně za sebou přitom měli v patách i Rasmuse.
Mnich a tajemný muž se očividně znali. Honilo se veliteli domobrany hlavou, když přemýšlel nad nesourodou dvojící. Chvíli počkal před hospodou, aby si ho muži nevšimli, a pak vstoupil do lokálu.
Mnich a tajemný muž s kápí na hlavě si sedli ke stolku v rohu, kousek od výčepu, u kterého se pak pokusil velitel domobrany nenápadně vyslechnout jejich rozhovor. Bohužel čekal Rasmus před hospodou moc dlouho, a tak zachytil jen konec rozhovoru dvou mužů.
„Opravdu si myslíš, že ho máme vzít mezi sebe?“ promluvil tajemný muž.
„Jistější si tím být ani nemohu. Jeho schopnosti, to se nedá ani popsat. Určitě bude velikým přínosem,“ odpověděl bratr Jan.
„U kohokoliv jiného bych váhal, ale tobě věřím. Vždyť ty sám jsi ...“
„Nezačínej zas,“ přerušil muže mnich. „Co bylo, bylo. Každý máme nějakou minulost.“
„Dobrá, ať je po tvém. Kdy tedy nám dáš toho chlapce?“
„Za tři roky.“
„Dobrá, to je rozumné, počkat, až bude starší,“ souhlasil tajemný muž.
„Teď se s tebou rozloučím. Nechci, aby mě někdo s tebou viděl. Mohou tě sledovat a já netoužím po setkání s někým z minulosti. Kvůli tomu jsem také tady,“ řekl otylý mnich a chystal se zvednout.
„Budu se modlit, aby nad tebou Velký patron držel ochranou ruku,“ loučil se tajemný muž a sundal si kápi z hlavy. „Doufám však, že se s vámi ještě někdy shledám, velmistře.“
Bratr Jan při vyřčení titulu zkoprněl. „Už jím nejsem. Ty by si to měl vědět nejlépe, Davide.“ Potom mnich, plný vzteku, opustil hospodu a ani si nevšiml Rasmuse, stojícího u výčepu, do kterého cestou nechtěně strčil.
David vstal a jeho opečovávaná, hladce oholená tvář, zdobená bradkou, byla osvětlena svíčkami. Volným krokem se chystal opustit hospodu. Během chůze se mu pak na krku houpal zlatý amulet, který Rasmusovi něco připomněl. Při pohledu na kousek umně opracovaného zlata však, i když se snažil sebevíc, nedokázal přijít na to, co.