Má matka je smrt a já jsem její posel - VIII.

Jakub by celou noc strávil v knihovně nad starým svazkem legend a pověstí, kdyby jej únava nepřemohla kolem půlnoci a on svou hlavu složil na následující stránku, aniž by si stačil přečíst kousek z jejího obsahu. Jaká byla o to větší radost a překvapení, když po probuzení zaostřily jeho odpočaté oči na titulek stránky pojednávající o smrti a jejích poslech. Nemohl vůbec uvěřit, ale jak si dával informace o tajemném chlapci s textem dohromady. Zdálo se mu to nemožné, přesto si byl stále víc jistý, že už ví, kdo a co je onen hoch. Okamžitě vyběhl na chodbu, ke schodišti a potom do druhého patra kláštera, kde měli mniši své pokoje. Vtrhl do pokoje bez zaklepání a začal ještě se spícím bratrem Janem lomcovat. „Bratře Jane. Bratře Jane! Vzbuďte se.“
„Jakube,“ mumlal ještě v polospánku otylý mnich a potom otevřel oči a spatřil zrzavého mladíka. „Co … co potřebuješ,“ řekl bratr Jan a zívl.
„Vím, co je zač.“
„Víš co? A o kom.“
„O chlapci. Našel jsem ho,“ odpověděl Jakub plný nadšení a všiml si, jak se na něho sedmiletý hoch zahleděl se zájmem z postele.
„Uklidni se a řekni mi to znovu, ale pomalu.“
„Nemohl jsem usnout, a tak jsem byl v knihovně,“ řekl Jakub a rukou umlčel mnicha, jenž se chystal mu vynadat. „Nalezl jsem starou knihu o mýtech a legendách. Jak jsem v ní listoval, usnul jsem a ráno se vzbudil na stránce, celé o něm,“ a ukázal na chlapce.
Bratr Jan byl už dostatečně při smyslech, aby mohl myslet. „Kde máš tu knihu?“
„Nechal jsem jí v knihovně.“
Otylý mnich vyskočil z postele. Přitom nechtěně vrazil do mladíka a ten spadl na postel malého chlapce, odkud společně s ním pozoroval, jak jindy klidný a vyrovnaný muž teď na sebe navěšuje mnišskou sutanu, aniž by přemýšlel nad tím, zda ji nemá naruby.
Podivná trojice vedená mnichem a zakončená malým chlapcem vyrazila chodbami starého kláštera do knihovny.
„Tady je,“ řekl Jakub a ukázal na dubový stůl, na němž ležela stará, obrovská a tlustá kniha v pořádně zdobené vazbě.
Bratr Jan vyndal novou svíčku ze zásuvky stolu, zapálil ji a vložil do svícnu, aby v místnosti s jedním malinkým oknem měl dostatek světla. Potom začal číst nahlas: „O smrti se toho ví jen velmi málo. Existuje od počátku věků a když nastane náš čas, přijde si pro naši duši a odvede jí sebou do říše mrtvých. Tam nás bude soudit a podle našich skutků duši pustí do nádherné zahrady nebo nechá trpět na hrůzostrašných mučidlech. Ale to, co o ní nevíme by nám mohli říci pouze její služebníci, poslové smrti, kteří chodí světem a pouští umírající na onen svět. Tito muži a ženy se obvykle poznají podle černých očí a vlasů, chování zbaveného všech emocí a mateřského znaménka na dlani ve tvaru kříže.“
Malý chlapec napřáhl ruku ke svíčce a otevřel dlaň směrem ke stropu. Mladík a mnich se pomalu předkláněli, netrpělivý z toho, co uvidí. Hoch už však odpověď znal. Skoro cítil, jak mu znaménko o velikosti knoflíku od košile propaluje ruku.
„Čtěte dál,“ vyzval Jakub mnicha.
„Takoví jedinci jsou pak obdařeni vládou nad smrtí. Dokáží vzít život bez bolesti nebo vyvolat hrůzostrašná muka. Neznají chlad, žízeň ani hlad a zemřou až když to sami budou chtít. Jejich vůle se řídí povinností ke své paní, smrti, proto nikoho neušetří a ke všem se zachovají spravedlivě.“
„Teď to přeskočte. Jsou to jen zprávy lidí, kteří se setkali s nějakým poslem smrti. Poslední odstavec,“ přerušil mnicha zrzavý mladík a ukázal prstem na konec stránky.
„Mezi jediné slabosti poslů smrti se počítá odpor k masu. Mohou jíst jako obyčejní lidé, ale maso nikdy nepozřou.“
„Vše souhlasí.“
Bratr Jan se dlouze zamyslel, prohrábl strniště, které by chtělo už oholit a podíval se na chlapce. „Co si o tom myslíš ty?“
Malý hoch svým hlasem bez emocí odpověděl: „Nevím. Všechno souhlasí, ale …,“ pokrčil chlapec rameny. „Co se mnou teď bude,“ zeptal se nakonec a černé oči upřel na otylého mnicha. „Musím odsud odejít,“ a do hlasu se mu vkradl strach obyčejného dítěte.
„Nemusíš. Tady se o tebe postaráme,“ řekl bratr Jan vlídně a objal chvějícího se chlapce.
Jakub zavřel starou knihu a vložil ji zpátky do regálu na své místo. Potom se společně s mnichem a malým chlapcem vydal nasnídat.
Když dorazili do kuchyně, zjistili, že bratr Felix nezačal na dnešní den vůbec vařit a on sám v místnosti nebyl. Jen hrnce, kotle, nože a ostatní kuchařské nářadí leželo na svém místě, kam si ho vyzáblý mnich včerejšího dne uložil.
Bratr Jan vykoukl oknem na zahradu, ale ani tam bratra Felixe nespatřil.
Najednou do kuchyně přiběhl desetiletý chlapec. „Bratře Jane, musíte rychle se mnou. Přivezli k nám těžce raněného.“
Otylý mnich okamžitě vyrazil za chlapcem, který ho zavedl do místnosti, kam v klášteře ubytovávali raněné.
Míšenec ležel na posteli a silně krvácel z ran na boku, rukou a krku. Na tváři měl přitom blažený výraz a ani si neuvědomil, když mu bratr Jan jehlou zašíval řezné a bodné rány.
„Kde k tomu přišel?“ zeptal se otylý mnich.
Vedle lůžka raněného pak stál Rasmus. „Našli jsme ho před hospodou U krvavé sekyry. Doufám, že to přežije. Ty rány mu způsobil profesionál. Nechci, aby se jen tak ulicemi mého města toulal nějaký zabiják.“
„Přežije to. To mohu říci s jistotou,“ odpověděl bratr Jan a dodělal poslední steh. Potom dal míšenci vypít odvar z máku a nechal ho odpočívat. „Pár dní si tu poleží.“
„Dobrá, ale hned jak bude schopen mluvit, chci, aby si mě dal zavolat. Mohu se na to spolehnout?“
„Samozřejmě.“
Potom velitel domobrany odjel z kláštera zpět do Tamiru.
Jakub připravil pro sebe, chlapce a bratra Jana jednoduchou snídani. Hoch mu přitom pomáhal, jak jen mohl. Najednou se mu v hlavě, když si všiml nože na vykosťování, objevila otázka. „Proč nemůžeš jíst maso?“ zeptal se chlapce.
„Já nevím, jak to nejlépe popsat, ale když jsem ochutnal maso, jako kdyby všechen dosavadní život zvířete do mě vstoupil. Veškeré vzpomínky, pocity se mi vryly do duše a už navždy budu vědět, co to zvíře za své existence udělalo.“
„Páni,“ řekl Jakub. „A co ostatní schopnosti, jak byli napsané v knize. Jak je používáš?“
„To je to samé. Je to mou součástí, a tak to používám sám od sebe.“
„Hmm to máš dobré,“ promluvil po chvíli Jakub a pustil se do snídaně.
Bratr Jan se vrátil zpět do kuchyně. „Tak co ještě víš chlapče. Máš vůbec nějaké jméno nebo ti máme říkat posel smrti?“
Hoch se zamyslel a v hlavě se mu na chvíli rozezněl poplašný zvon. Chytil se za hlavu, ale bolest byla stejně rychle pryč, jako se objevila.
„Co je ti?“ zeptal se Jakub.
„Nic. Už je to dobré. Mé jméno … myslím, že se jmenuju Kamir.“
„A podle čeho tak usuzuješ,“ řekl bratr Jan a vytušil, že chlapec něco skrývá.
Černovlasý chlapec se chvíli odmlčel. Přemýšlel, zda to má říci, ale nakonec se rozhodl jim povědět o své podivné vidině během svého omdlení.
„Takže s tebou mluvila smrt?“ vydechl úžasem Jakub a hoch mu kývl na souhlas.
„Takže Kamire, co budeš ve svém životě dělat?“
Chlapec vyvalil oči a jeho tvář bez výrazu byla v rozpacích. Nad takovou otázkou doposud nepřemýšlel, a tak nevěděl, jak odpovědět. „Nevím. Nad tím jsem ještě nepřemýšlel.“
„No rozhodně můžeš v klášteře zůstat minimálně do osmnácti. A potom se třeba přidáš mezi nás mnichy,“ navrhl bratr Jan, ale věděl, že někdo, jako je posel smrti těžko dovede ignorovat své schopnosti, stejně jako poslání, jež mu bylo vloženo na bedra při zrození.
Nastalo ticho, při kterém si trojice vyměňovala navzájem pohledy.
Nakonec promluvil mnich: „No já se půjdu do pokoje trochu umýt a vy dva běžte zase k jezeru,“ potom bratr Jan vstal od stolu a odešel.
„Tak pojď. Musíme pracovat ještě na lodi. Ty sice neumřeš, ale já tvé schopnosti nemám,“ řekl Jakub a zavelel na odchod. Cestou se ještě stavili na ošetřovně a podívali se na zraněného míšence. Kamir sice nevěděl proč, ale měl z muže špatný pocit a cítil k němu stále se zvětšující odpor.

Hodiny rychle ubíhaly a blížilo se poledne. Bratr Jan se právě chystal podívat na ošetřovnu a zkontrolovat pacienty. Postupně je obcházel a míšence si nechal na konec.
Kern už byl plně při vědomí a otupělost pouze předstíral. V případě potřeby chtěl mít alespoň nějaké překvapení v záloze. Pozoroval otylého mnicha, jak mu kontroloval obvazy a když se nadklonil nad jeho obličej, aby si dobře prohlédl jeho ránu na krku, zlatý amulet mu vyklouzl z úkrytu pod sutanou a roztočil se přímo jemu před obličejem.
Bratr Jan chtěl okamžitě po amuletu a symbolu jeho někdějšího života ihned sáhnout, ale zabiják byl rychlejší.
Kern svým cvičeným okem okamžitě rozeznal znak vyrytý na medailonu. Dva překřížené meče a na nich štít se symbolem bílé růže. V tu ránu věděl, kdo mnich ve skutečnosti je nebo teď už býval. Bleskově sáhl po noži ukrytém ve své botě a byl jen rád, že ho domobrana neprohledávala.
Otylý mnich, člen tajného řádu, spozoroval jiskru ve vrahově oku a bylo mu jasné, že ví kdo je. Chtěl se odtáhnout do bezpečí, ale Kernova pohotová ruka s dýkou už zasáhla jeho břicho.
Míšenec nechal zbraň bratru Janovi v ráně a jen se nadklonil nad umírajícího muže a řekl: „Tvá smrt má jméno Kern Stínosmrt. Pamatuj si to, až se setkáš se smrtí,“ potom uchopil zlatý medailon, strhl ho mnichovi z krku a rychle vyrazil z kláštera.
Bratr Jan se naposledy loučil se životem. Cítil jak mu krev vytéká z těla na podlahu a je čím dál slabší. A když se mu zakalil zrak, ocitl se najednou v temnotě, na něho čekal studený hlas smrti.
„Vítej. Čekala jsem na tebe,“ rozeznělo se prostorem.
„Ty jsi smrt?“
„Ano.“
„Tak mě pošli na svá mučidla. Nechej mou duši navěky bičovat, ať všechny mé hříchy splatím bolestí,“ řekl bratr Jan, ale odpovědí mu byl jen krutý smích.
„Já tě nechci poslat na mučidla.“
„Co? Tak máš pro mě strašlivější trest.“
„Chci tě vpustit do ráje.“
„Cože? Mě? Za co?“
„Za to, že jsi se staral o mého prvorozeného syna,“ odpověděla smrt naposledy a potom vpustila otylého mnicha na místo, kde neexistuje pláč, smutek, bolest ani žádná utrpení běžného života.