Má matka je smrt a já jsem její posel - X.

Jakub druhý den, po vraždě bratra Jana, byl skleslý. Neustále mlčel a jeho tvář budila v každém lítost. Kamir mu dělal společnost, ale jelikož nepromluvil nikdy bez vyzvání, tvořili spolu mlčenlivé duo.
Poprava míšence byla stanovena za dva dny a do té doby se zrzavý mladík rozhodl truchlit. Toužil jen po jediném, vidět vraha, jak se houpe na šibenici. I když jej v duchu napadaly myšlenky, že by zabijáka zabil sám. Těšila ho ta představa, ten pocit zadostiučinění. V ruce přitom svíral medailon bratra Jana, jež mu dal Rasmus během spopelnění otylého mnicha se slovy: „Určitě by si přál, abys ho měl ty.“
Najednou Kamir přerušil ticho: „Pojď.“
„Kam?“ řekl Jakub a ani na hocha nepohlédl.
„Pochovat bratra Jana,“ odpověděl chlapec a vyrazil. V krátkém odstupu za ním šel Jakub, který si řekl, že mu rozptýlení jen prospěje.
Vyšli z kláštera bez povšimnutí. Alespoň si to mysleli. V dostatečné vzdálenosti od nich je sledovala vyzáblá postava muže.
Kemir zavedl Jakuba k jezeru, na místo, kde měl zakotvenou loď.
„Co tady chceš dělat?“ zeptal se mladík a místo odpovědi mu chlapec ukázal na malý ostrůvek, vykukující z vodní hladiny.
„Proč?“
„Chtěl jsi tam plout kvůli slávě. Tak to teď udělej na památku bratra Jana. Věř mi.“
Kemir nasedl do člunu a Jakub ho dotlačil na vodu. Potom vylezl na loď a jen jejich pozorovatel se stal svědkem, jak jejich podivné plavidlo směřuje ke třem malým ostrůvkům.
Plavba byla až překvapivě snadná. Dokonce i jezero pomáhalo oboum chlapcům v jejich poslání, a tak po proudu dosáhli cíle brzo.
Přistáli a vytáhli loď na mělčinu. Potom se rozhlédli po kousku země o rozloze několika desítek metrů čtverečních, od něhož byli jen kousek vzdálené, podobně velké, ostrůvky, na kterých kromě několika balvanů a keřu nebylo zhola nic.
„Co teď?“ zeptal se Jakub.
„Postavíme pomník. Mohylu, jež bude do skonání světa pozůstatkem o životě skvělého muže,“ odvětil Kamir a začal sbírat kameny.
Zrzavý mladík nosil do středu ostrůvku větší balvany, které dával do základu, zatím co chlapec do skulin dával kamínky. Když byli hotovy, vytvořili rakev s malým úložným prostorem.
Jakub do rakve vložil nůž od bratra Jana se slovy: „Je čas vám ho vrátit. Strach už díky vám z ničeho nemám.“
Kamir potom vzal nůž a odřízl si pramen černých vlasů a oboje vložil do hrobky.
Když se oba chlapci v duchu rozloučili s otylým mnichem, zakryl schránku Jakub velkým, placatým kamenem. Potom nastoupili do člunu a vydali se na cestu zpátky. Bohužel proud, který jim tak usnadnil plavbu se teď rozhodl jim znemožnit návrat. Zrzavý mladík usilovně pádloval vlastnoručně vyřezaným veslem, až se z něho lil pot. Chlapec na přídi pomáhal holýma rukama. Když jim však zbývalo od dosažení břehu tři sta metrů, smůla, vyplňující škvíry v trupu člunu se ve vodě začala rozpuštět a plavidlo nabíralo stále rychleji vodu. A ztrouchnivělé dřevo pak do sebe tekutinu ještě nasálo, jako houba.
Dvě stě metrů od cíle se loď rozlomila a oba chlapci se ocitli ve vodě. Jakub se pokoušel usilovně doplavat k malému chlapci, jež neuměl plavat a teď se topil, ale proud hocha zanesl daleko od něho.
„Kamire!“ křičel Jakub a několikrát si loknul vody z jezera. Síly ho přitom rychle opouštěli. Pak uviděl, jak chlapec zmizel pod hladinou. Jen pud sebezáchovy a touha žít ho donutil otočit se a plavat ke břehu. Avšak sto metrů od něho mu došli síly a začal klesat do hlubin jezera.
Bratr Felix si vyčítal smrt bratra Jana hned, jak se o vraždě dozvěděl. Upnul se pak na jedinou myšlenku, postarat se o oba chlapce, jež si otylý mnich tak oblíbil. Když je viděl, jak opouští klášter, rozhodl se je sledovat a byl jediným svědkem, když odplouvali na lodi k ostrůvkům. Vyčkával potom jejich návratu a dobře udělal, když uviděl, jak se jim rozlomil člun. Navzdory zranění se vrhl do vody a na poslední chvíli zachránil Jakuba. Když mladíka vytáhl na pevninu, rozhlédl se po hladině a hledal černovlasého chlapce, jehož si jezero rozhodlo ponechat. Opět zklamal, kladl si smrt hocha v duchu za vinnu, ale než se stačil proklínat, uviděl z vody vystupovat slizkou bytost. Rybáře, jemuž se loďka převrhla daleko od břehu a on nalezl smrt v jezeře. Napuchlá postava muže pak v náruči nesla malého chlapce. Něžně ho položila vedle Jakuba a potom se podívala na bratra Felixe. Ten uviděl v ohyzdných očí utopeného radost, úlevu a osvobození z útrap nemrtvého života. Potom nemrtvý zřítil do písku na břehu, když mu smrt konečně otevřela svou náruč.