Má matka je smrt a já jsem její posel -XII.

„Jak jsi jen mohl,“ vyčítal Jakub čin chlapci v pokoji zesnulého mnicha. „Tohle by si bratr Jan nepřál. Takovouhle spravedlnost určitě ne.“
„Také by si nepřál, aby sis představoval, jak jeho vraha vlastnoručně zabiješ. Jen pro svůj dobrý pocit,“ odvětil Kamir.
„To je něco jiného!“ vykřikl zlostně zrzavý mladík.
„Opravdu? O kolik se to liší od toho, co jsem udělal já. Kdybys mohl, jistě vraha zabiješ.“
„To není …“
„… jisté,“ dokončil větu malý hoch za mladíka. „Pokud v to věříš, tak jsi naivní. Tvůj vztek, hněv a touha po odplatě, ano odplatě, ne spravedlnosti, by tě donutila k čemukoliv, jen mít příležitost.“
Jakub se s černovlasým chlapcem už dál nehádal. Měl pravdu. Ve všem. Teď víc, než kdy jindy litoval, že má své schopnosti. A nejen litoval, ale i záviděl. Jak by si přál, potrestat míšence sám. I když v duchu se děsil toho, co by mu provedl mít veškerou moc Kamira.
„Také mě to děsí,“ řekl chlapec a potvrdil novou domněnku mladíka, že je schopen číst myšlenky. „A máš pravdu, nechal jsem se unést. Netušil jsem, co dokážu, a tak mé schopnosti nade mnou převzaly kontrolu.“
„Co jsi mu vůbec udělal?“
„Nejsem si zcela jist, ale řekl bych, že jsem mu dal nesmrtelnost.“
„Nesmrtelnost? To mi nepřijde jako nějaký trest.“
„Možná to tak vypadá na první pohled, ale nesmrtelnost v nemrtvém těle je jinačí, než si myslíš.“
„A to víš odkud?“ zeptal se Jakub ze zvědavosti.
„Prostě to vím.“
„Zdá se mi to nebo se ti paměť vrací s každým použití tvých schopností.“
Malý chlapec se zamyslel a nemohl jinak, než kývnout na souhlas. „Asi to tak bude.“
„A co jsi tomu vrahovi teda dal?“
„Odepřel jsem mu smrt,“ zněla chladná odpověď.

Rasmus nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Doposud se s magií setkával jen v příbězích, neboť Tamir, jako jedno z malých měst na severu nemělo ani vlastního kouzelníka. Oněměl proto úžasem, když spatřil zlomek moci Eldara. Přesto neztratil hlavu a vydal se k nemrtvému vrahovi, z jehož těla se už v tuto chvíli pouze slabě kouřilo. Několikrát bodl mečem do těla Kerna, aby se ujistil, že je nadobro po něm.
Mág kráčel k šibenici a jeho modré roucho za sebou vláčel po zemi. V myšlenkách si potom dokola přemítal, co se v tomto bohy zapomenutém městě událo. Jako člen rady cechu mágů pak jeho touha po poznání a odhalení pravdy byla o to větší.
Velitel domobrany konečně svolal své vystrašené muže. Ti se jen neochotně přiblížili k ohavnému tělu, stále připraveni, kdykoliv vzít nohy na ramena.
„Tak už ho uchopte. Nechci, aby tahle ohavnost byla v mém městě ještě o chvíli déle. Připravte hranici,“ zavolal na zbylé muže pod šibenicí. „Spálíme ho tady a okamžitě.“
Členové domobrany se rozutekli po městě a sebou na náměstí přinášeli otepi roští, olej a špalky dřeva.
„Mohu vás na chvíli vyrušit,“ promluvil na Rasmuse slabým hláskem mág, ve kterém však byla podivná síla.
„Co potřebujete, mágu,“ odvětil velitel domobrany, co nejuctivěji, ale přitom se snažil vypadat důstojně.
„Rád bych si prohlédl tělo,“ řekl Eldar a ukázal na pozůstatky míšence.
„Tělo? V žádném případě. Teď ho spálíme a už navždy od něho bude pokoj.“
„Chápu váš postoj. Opravdu. Ale myslete na město,“ oponoval Eldar.
„Co tím myslíte?“
„Připadáte mi jako chytrý a schopný muž. To vás nezajímá, jak se z člověka během chvíle stane nemrtvá zrůda? Nechcete vědět, co takovou proměnu způsobí.“
„Lepší je to nevědět,“ zněla prostá odpověď vojáka.
„Možná, ale co když se to stane i s dalšími obyvateli Tamiru?“
Rasmusovi najednou došly možné budoucí následky dnešního dne. S lupiči, zloději i vrahy by se dokázal vypořádat, ale s magií? S tou by si jen těžko poradil a teď před ním stálo řešení v podobě mága, jež se mu na první pohled zdál čestný. „Co potřebujete.“
„Věděl jsem, že mě pochopíte. Chci jen klidné místo a čas. Víc nepotřebuji.“
„Ale dopředu vám říkám, že tělo toho vraha zůstane v Tamiru! Aby bylo jasno,“ dal si Rasmus podmínku a mág mu kývl na souhlas.

Nastal večer a oba chlapci tiše seděli na posteli otylého mnicha. Oba zahloubáni v myšlenkách o tom, co jim budoucnost přinese.
Jakub přemýšlel o možnosti, že by nakonec nastoupil k domobraně. Bláhově se upnul na představu, že kdyby ho Rasmus vycvičil, mohl by zabránit každému vrahovi v jeho odporném řemesle.
Kamir se pak pokoušel shrnout svůj dosavadní život. Byl poslem smrti a ani nevěděl, co takový titul vlastně obnáší. Dokonce netušil, co on sám je vlastně zač.
Myšlenky obou chlapců přerušilo až ťukání na dveře. Potom do pokoje vstoupil bratr Felix s podnosem, plným jídla.
„Tady jsem vám něco přinesl. Kdybyste měli hlad,“ řekl vyzáblý mnich a položil tác na noční stolek. Pak si sedl mezi chlapce: „Všem nám tady bude chybět, ale život je nevyzpytatelný. Jednu chvíli si myslíte, že vás nikdo nepřemůže a ve druhé ležíte s nožem v zádech.“
Jakub s Kamirem na mnicha pohlédli. Vůbec nechápali význam jeho slov.
Bratr Felix pochopil, že si to zavařil. Nikdy nebyl v podobných věcech dobrý řečník, a když poznal bratra Jana, záviděl mu tuto schopnost, která byla o tolik těžší, než někomu nenápadně vrazit nůž do krku. „No … musím ještě umýt nádobí, takže dobrou noc,“ a rychle zmizel z pokoje. Venku na chodbě si pak stačil nadávat do hlupáka: „Ty osle, hlupáku, všechno si mohl zkazit. Hlídej je z povzdálí. Ze stínů, to jediné dovedeš.“
„Bratr Felix je hodný,“ promluvil Jakub a podal Kamirovi chleba s marmeládou.
„Má tajemství,“ odpověděl malý chlapec. „Tíží ho a užírá zevnitř.“
„O čem to mluvíš?“
„O výčitkách.“
„Jakých,“ vyptával se Jakub, ale černovlasý hoch se zakousl do chleba a již mu neodpověděl.

Rasmus nechal odnést tělo míšence zpět do cely pod strážnicí. Zpopelnění odložil na ráno příštího dne, a tak Eldar usilovně pracoval. Seděl na židli, u malého stolku, jež mu tam velitel domobrany nechal přinést a pročítal staré knihy, bez kterých nikdy nevyrážel na cesty. Prohlédl už tři knihy, když k půlnoci konečně nalezl tu správnou s tajnými učeními nemrtvých. Začetl se do ní, ale z popisu rituálů lichů a černokněžníků, ohledně oživení nemrtvých vždy stálo, že tělo pro jejich práci bylo už mrtvé . Pak najednou, na předposlední straně nalezl mýty a legendy o poslech smrti. „To přece nemůže být pravda,“ říkal si v duchu, ale jedna jeho část se k tomu upnula. Věděl jen o jednom možném muži, který by mu mohl odpovědět. Vyběhl proto ze strážnice a zamířil do hostince U knížete, kde měl pronajatý pokoj. Tam vytáhl z jednoho svého zavazadla těžké zrcadlo se zlatým rámem, posázeným rubíny a drahokamy. Položil ho na stůl, vyslovil několik tajemných slov a díval se, jak se ze zrcadla začal zvedat dým, jež naplnil pokoj chladem.
„Eldare,“ ozval se ze zrcadla chladný hlas. „Proč mě voláš?“
„Odpusť Xardasi, ale mám otázku, na kterou mi můžeš odpovědět pouze ty.“
„Mluv.“
„Stal jsem se svědkem proměny člověka v nemrtvého.“
„A co má být. Takovou magii by si dokázal použít i ty.“
„Ano, ale ten člověk byl ještě živý a z ničeho nic se proměnil během několika vteřin na nemrtvého.“
Hlas ze zrcadla se na nějakou dobu odmlčel. Eldar byl neklidný. Jedna věc byla, když během svých pokusů v začátcích čarování navázal kontakt s nemrtvým mágem a zjistil, že ne všichni stoupenci zla, především lichové, jsou nemyslící tvorové bez citu. Ale odmlčení Xardase nevěstilo nic dobrého. Přesto toužil po odpovědích, které mu mohl dát pouze on a nikdo jiný.
„A co by si rád věděl?“ promluvil hlas nemrtvého mága, ale Eldarovi došlo, že se za vlídným jednáním něco ukrývá.
„Chci vědět, zda skutečně existují poslové smrti?“
„Tak tohle tě zajímá. No, tak kde bych začal.“
Najednou Eldarovi došlo, co měl lich v plánu. Vycítil pátrací kouzlo, jež se neslo z magického zrcadla a okamžitě zrušil spojení. Odpověď na svou otázku už stejně znal. Někde v Tamiru byl posel smrti a on se rozhodl, že se o něm dozví, co nejvíc.

Vládce nekropole začal svolávat své služebníky. Xardas byl rozhodnut Kamira najít za každou cenu. Jako věrný služebník Smrti to byla jeho povinnost a navíc, že se mu paní dlouho neozvala ho trápilo již delší dobu. Počkal si, až se zástupci nemrtvých obyvatel ruin města sejdou v trůním sále, kdysi překrásného paláce, jež dávno roky slávy odvál čas. Potom zahájil jednání: „Vítejte,“ promluvil k vůdcům zombí, kostlivců, stínů, banshí a dalších. Jediní upíři se na jeho pokyn nedostavili, a tak když do sálu, uprostřed jednání vstoupila do trůní síně Kira, překrásná žena, upírka, za jejíž krásou se skrývala krutost a touha po moci, spolu se dvěma upíry, oděných v černé zbroji. „Omlouvám se,“ řekla líbezným hlasem a ani jeden nemrtvý jí zdvořilou omluvu nevěřil.
„Jdeš pozdě,“ obořil se na ní Xardas. V důlcích jeho lebky se přitom objevil plamen nenávisti, neboť tahle upírka mu již mnohokrát zmařila plány.
„Měla jsem hlad,“ odvětila Kira a vycenila své dva špičaté zuby, stále ještě pokryté vrstvou čerstvé krve.
Lich v sobě již po několikáté přemáhal pokušení upírku zabít. Tolik staletí mu trvalo, než nemrtvé sjednotil a vybudoval v nekropoli společenství a tahle pijavice představovala zkázu všemu, co vytvořil. „Vůdkyně upíru. Pff, mrcha tak akorát,“ řekl si Xardas pro sebe a pokračoval v jednání: „Jak už jsem řekl ostatním,“ podíval se na Kiru. „Musíme posla smrti za každou cenu přivést mezi nás. Je to pro většinu z nás jediná možnost.“
„Čeho možnost?“ skočila lichovi do řeči Kira. „Podívejte se, co máme. Nesmrtelnost, sílu, moc. Toho všeho se chcete vzdát? Jestli ano, jste blázni.“
„Dost!“ zahřměl hlas nemrtvého mága sálem, jež svou mocí srazil upírku i její dva strážce na zem. „Tvé poznámky už dál nebudu trpět Kiro. Vím o tom, jak se snažíš ostatní vůdce poštvat proti mně, aby si usedla na mé místo. Vím i o tvých plánech, vytáhnout se všemi obyvateli Nekropole a podmaňovat si svět živých. Ale dokud tu budu já, nikdy se ti to nepodaří. Mnozí z nás jsou na světě již tisíce let. A co by je čekalo na bitevním poli? Pouze nicota! Nikdo za vás upíry nebude bojovat. Vy jste pouze poloviční mrtví. Nejste a nikdy nebudete, jako jedni z nás,“ když Xardas domluvil, mezi vůdci nemrtvých nastala hlasitá debata, jejímž výsledkem byl jasný souhlas se slovy licha.
Kira vstala ze země. Vycenila zuby na Xardase a řekla: „Tohle není konec. To je teprve začátek,“ pak se otočila a odešla ze sálu.
Než skončila noc, opustilo Nekropoli hejno netopýrů, o počtu několika tisíc a pod vedením rudě zbarvené netopýrky pátrali po novém domově.
Xardas je viděl ze své věže. Přemáhal se, aby alespoň několik z nich nezničil, ale věděl, že by mu to přineslo jen potíže. Teď měl na práci důležitější věci a věděl, že Kira mu rozhodně hledání chlapce neulehčí. Za zády licha se najednou zhmotnil stín. Byl dvakrát tak velký, jako nemrtvý mág a vypadalo to, jako kdyby se ho chystal pozřít.
„Jsem rád, že jsi tu,“ řekl Xardas, aniž by se otočil a podíval na přízrak.
„Co ode mě žádáš?“ ozvalo se tlumeným hlasem v odpověď.
„Vy stíny toužíte po náruči smrti víc, než kdokoliv z nás. Proto vím, že se na tebe mohu v této delikátní situaci obrátit.“ Stín mlčel, a tak lich pokračoval: „Na zasedání jsem řekl, že potřebujeme posla smrti, který by naše utrpení jednou pro vždy ukončil. Ale neřekl jsem, že se jeden objevil. Potřebuji, aby si ty a ostatní přízraky z Nekropole se vydali ho hledat.“
„Kde máme začít?“
„Pokoušel jsem se vypátrat mága, který mi o něm nevědomky řekl. Ale podcenil jsem ho a přerušil spojení dřív, než se mi ho podařilo nalézt. Vím jen přibližnou pozici místa. Posel smrti je někde u jezera Kita,“ řekl Xardas. „Musíte ho najít.“
„Bude to chtít čas. Mnoho času,“ odvětil stín a jeho černá silueta zesílila.
„Vím, ale musíte spěchat. Každým dnem mohou Nekropoli najít a víš, co by se potom stalo.“
Přízrak neodpověděl, jen vplul do stínu a za hodinu opustil s ostatními svého druhu město nemrtvých.

Eldar nevěděl, co si má počít. Jedna věc byla, že mluvil s lichem, ale druhá byla nejistota z jeho pátracího kouzla. Sice věděl, že zrušením spojení Xardasovo kouzlo skončilo, ale jak moc si nemrtvý mág zúžil lokalitu, na kterém by ho našel netušil. A ani to vědět nechtěl, protože bojovat s někým, kdo je tisíce let starý a pohlíží na lidské čaroděje, jako na nezkušené a slabé tvory, by nebyl žádným slabím protivníkem. I když by spojená moc rady se Xardasovi mohla rovnat a snad ho i přečíslit, tak nejednotní členové cechu mágů by doplatili proti koncentrované mysli licha.
Rozhodl se, nemohl riskovat, že by Tamir napadli hordy nemrtvých, ani by to neunesl, kdyby se tak kvůli němu stalo. Proto opět vytáhl magické zrcadlo ze svého kufru. Tentokrát se však spojil s představitelem cechu mágů a vše mu vypověděl.

David, spolu s devíti členy tajného řádu mezi mnichy Velkého patrona, kráčel po cestě do kláštera. V hlavě měl ještě událost z popravy vraha bratra Jana, bývalého velmistra jejich řádu, a kdyby tam nebyl mág, už dávno by se on a jeho doprovod na nemrtvého míšence vrhl a rozsekali ho na kusy. V tuto chvíli bylo však víc, než kdy jindy, důležité, aby odsud budoucího člena rytířů Bílé růže odvedli. Sice dal otylému mnichovy slib, avšak slovo platí jen k někomu, kdo ještě dýchá vzduch.
„Je to opravdu moudré,“ promluvil na Davida jeden z jeho společníků.
„Vím, že velmistr souhlasil s přijetím chlapce až za tři roky. Ale nemusel by se toho dožít.“
Klášter už měla desetičlenná delegace rytířů na dohled. Jejich přepychová zbroj, vyrobená samotnými mistry mezi trpaslíky, jim pod hnědými cestovními rouchy ani jednou nezarachotila. Jen meče se jim v rychlé chůzi rýsovali nápadně pod látkou.
Bratr Ignác čekal před vstupními dveřmi kláštera. Jako Holubář byl jeden z mála, kdo o tajném bratrstvu věděl, neboť rytíři Bílé růže využívali síť klášterů nejen k posílání tajných zpráv mezi sebou, nocleháren, ale ze sirotčinců verbovali také nejzdatnější chlapce do svých řad.
„Bratře Ignáci,“ řekl David uctivě a uklonil se starému mnichovi.
„Jsem rád, že jste tu. Smrt bratra Jana námi všemi otřásla a jistě by byl rád, že jste dohlédl na vykonání spravedlnosti pro jeho vraha.“
„Šli bychom i po jeho stopě. Jen, aby ten bídák dostal, co si zasloužil,“ ozval se jeden ze společníků Davida a mnich potěšeně kývl.
„Jistě jste po cestě unavení. Ve sklepení už jsem pro vás vše připravil,“ řekl bratr Ignác a potom zavedl desetičlennou skupinku do vinného sklípku, kde za tajnými dveřmi ve zdi ubytoval všech deset rytířů.
„S tím chlapcem si promluvím večer,“ řekl David mnichovi a nechal ho jít po svých povinnostech.