Má matka je smrt a já jsem její posel -XIV.

David se procházel chodbami kláštera. Sice stará a neudržovaná stavba se nemohla rovnat s krásou a velkolepostí chrámu Velkého patrona v hlavním městě, ale musel přiznat, že z budovy vyzařovalo zvláštní kouzlo klidu a míru. Několikrát se zeptal, kde leží pokoje zesnulého bratra Jana a když konečně k němu dorazil, bez zaklepání vstoupil.
„Promiňte, ale tady nemáte, co dělat,“ obořil se na rytíře zostra Jakub.
David se podíval nejprve na zrzavého mladíka, pak na černovlasého chlapce. „Potřebuji si s tebou promluvit,“ promluvil nakonec k Jakubovi.
„Kdo jste a co mi chcete?“
„Jsem David, přítel,“ odvětil rytíř a všiml si talismanu, jenž mladík stále svíral v ruce. „Možná mi uvěříš, když ti ukážu toto,“ řekl a z krku si sundal svůj znak rytíře Bílé růže. „Přišel jsem ti dát nabídku, abych splnil slib starému příteli a učiteli.“
„Komu?“ položil Jakub další otázku a začínal být stále víc zmatený. Jen Kamir vedle něho vypadal úplně klidně.
„Ty si ho znal jako mnicha, já jako velkého bojovníka.“ Když si David všiml, že je zrzavý mladík stále zmatený, dodal: „Bratra Jana.“
„To musí být omyl, bratr Jan byl mnich, mírumilovný, přátelský člověk, který opovrhoval bojem a …“ namítal Jakub dokud rytíř předním nezvedl ruku, že jeho argumenty zná.
„Ano, ty jsi ho tak znal. Ale v mládí byl nejlepší rytíř, který hájil ctnost. Hrdinně bojoval v desítkách bitev a dokonce byl naším velmistrem,“ začal vysvětlovat David.
Jakub se podíval na Kamira. V jeho tváři vyčetl jen klid, pohodu a na rozdíl od něho zřejmě i informovanost. „Co si o tom myslíš?“
Černovlasý chlapec se zadíval na rytíře před sebou. „Mluví pravdu a jedná s tebou čestně. To, co ti chce nabídnout se týká pouze tebe a nikoho jiného, proto se musíš rozhodnout pouze ty sám a nikdo jiný tu volbu za tebe neudělá. Bratr Jan si myslel, že by si ho mohl nahradit a teď záleží na tobě, jestli půjdeš v jeho stopách.“
David byl zmatený. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by takhle malý chlapec mohl mluvit tak moudře a vážně. Navíc vše, co řekl byla pravda a on sám nikomu neřekl o schůzce s bratrem Janem, tak jak mohl vědět, o čem spolu mluvili?
„Teď půjdu. Rozhodnout se musíš ty sám,“ dodal Kamir a odešel z pokoje.
Jakub se cítil až děsivě sám, ale názor chlapce, jemuž bezmezně věřil mu dodal jistotu. Znovu se zamyslel nad životem otylého mnicha, jak ho znával a musel připustit, že měl bratr Jan až moc podivných zvyků a chování, které předtím nebral vážně. „Pověste mi o bratru Janovi víc.“
Rytíř se probral z úvah nad černovlasým chlapcem a začal dopodrobna vysvětlovat. „Jsme rytíři Bílé růže. Náš řád založili první mniši Velkého patrona. V tichosti řešíme spory a hájíme spravedlnost. Samotné kláštery, jako je i tento, pak nám slouží za noclehárny, poštovní a informační síť, ale také z nich verbujeme ty nejzdatnější jedince. Takhle se mezi nás dostal i Jan.“
„Takže on byl sirotek?“
„Ano, všichni jsme sirotci, proto můžeme plnit nebezpečná poslání a bít se v bitvách, protože jediná naše rodina, je náš řád a ostatní rytíři. S kým jiným by ses také vrhal do nebezpečí, než s lidmi, kterým můžeš bezmezně důvěřovat.“
„A bratr Jan, tedy Jan si mě vybral?“
„Ano, poslal mi zprávu již před dvěma lety, v níž stálo, že našel nového člena řádu. Jelikož byl můj učitel, nepochyboval jsem ani na vteřinu o jeho úsudku a volbě.“
Jakub se nadmul hrdostí. Nikdy si neuvědomil, jak ho bratr Jan bral.
„Takže vstoupíš do řádu? Sice jsme se s Janem dohodli, že pro tebe přijdu až za tři roky, ale po té události s vrahem, nehledě na jeho podivnou smrt, bude lepší, když se mnou a s dalšími rytíři odjedeš ihned. Čím dřív ti začne výcvik, tím lépe, vypadá to, že se blíží nebezpečné časy.“
Zrzavý mladík se na vteřinu odmlčel. Sice bratr Jan byl jediný, kdo ho tu ještě před měsícem držel, ale teď tu byl Kamir. Co on, když odejde. Slova černovlasého hocha mu znovu zazněla v hlavě. „On ví, jak se rozhodnu,“ řekl si v duchu, pak se podíval na Davida, který napjatě čekal na odpověď: „Je mi líto, ale zůstávám tady.“
Rytíř Bílé růže takovou odpověď neočekával, ale kývl na souhlas. „Snad tě tvé rozhodnutí nepřijde draho. Sbohem,“ řekl David, otočil se a vydal se zpátky do tajné komnaty ve vinném sklípku, kde na něho čekali ostatní rytíři.

Bratr Felix zrovna krájel maso do guláše, když si všiml malého hocha, jak se na něj dívá. Málem si uřízl prst, ale jeho pohotové reakce ho i tentokrát zachránili před zraněním.
Kamir si sedl na židli u stolu, kde vyhublý mnich pracoval. Díval se na rychlé pohyby jeho rukou a schválně čekal, co muž udělá.
„Máš hlad,“ zeptal se chlapce bratr Felix po chvíli a doufal, že nečekaná návštěva brzy odejde. Po těle mu přejel mráz a zrychlil se mu tep. Nikdy dřív se mu to nestalo, a proto byl neklidný.
„Nemám hlad,“ odvětil Kamir a znovu nastalo ticho.
Bratr Felix dokrájel maso a vzal si cibuli. V mžiku ji nakrájel na jemno, aniž by ho začaly slzet oči. Potom jí smetl do kotlíku, jež položil na plotnu. Počkal, až se zbarví do zlatova a pak přidal maso. Z poličky nad hlavou vzal papriku, pepř a ještě nějaké koření. Postupně se pod jeho rukama začal rýsovat pokrm báječné chuti.
„Nechcete mi něco říci,“ řekl nakonec Kamir, když mnich skoro dovařil.
„Ne, co bych ti tak pověděl, vždyť s tebou mluvím poprvé,“ najednou bratr Felix ucítil palčivou bolest v hlavě. Bojoval s ní, ale taková muka ještě nezažil. I když nechtěl, jeho tělo se pomalu otočilo tváří k chlapci, z jehož očí černota přímo zářila. „Co jsi zač,“ vykoktal skrze zatnuté zuby.
„Přítel, dokud si to zasloužíte,“ řekl ledově chladným hlasem Kamir a povolil sevření kolem těla mnicha. „Co skrýváte?“
Bratr Felix byl ochromen ani ne tak použitým násilím, jako ohromnou mocí, ukrytou v tak malém a na pohled nevinném chlapci.
„Nenuťte mě k násilí. Potřebuji odpovědi a získám je za každou cenu!“
Mnich nepochyboval o slovech hocha, přesto nechtěl, nemohl promluvit. Pokusil se vzdorovat, dokonce se již nenápadně rukou přibližoval rukou po kuchyňském noži na stole. „Nevím, o čem to mluvíš.“
Než se stačil bratr Felix jen dotknout rukojeti nože, projela jeho tělem další vlna bolesti a celého ho paralyzovala.
Kamir přistoupil k mnichovi, přitom černá záře v očích stále nezmizela. „Musím to vědět.“ Pak vzal nůž ze stolu a odřízl muži před sebou kousek masa z ruky. Zadíval se na kus lidského masa na noži a v jindy chladném obličeji se mu objevil odpor. Potom vzal maso do úst a zhroutil se v křeči na zem.
Bratr Felix byl najednou volný. Nechápal, co se stalo, jen viděl malého hocha, jak sebou zmítá na podlaze...

Desítky, stovky, tváří mužů a žen. Lidí, elfů, trpaslíků a dalších. Všechny objeti nejlepšího vraha ze všech se objevili v mysli chlapce, stejně jako způsob jejich nepřirozené smrti, mnohdy velmi kruté. Obrovský počet lidských životů vystřídaly vzpomínky ze života, plné násilí, strachu a bolesti, jež z nevinného dítěte udělali bezcitný stroj na zabíjení, který věřil v jediné pravidlo. Zabij nebo budeš zabit sám.
Jak se Kamir přehraboval v obrazech dětství bratra Felixe, tehdy ještě Xilefa, pochopil, že nikdo se nerodí zlý nebo krutý, každý se takovou bytostí stává až sám a ze své vlastní vůle a přesvědčení. Zjistil, že ne všichni mohou svůj život ovlivnit a jejich osudy ovlivňují až špatná rozhodnutí, přivádějící je na zcestí, na stezku smrti, krutosti a zabíjení.
Vzpomínky najednou zpomalily, a jak chlapec začal stravovat a vstřebávat minulost Xilefa, začal se v obrazech lépe orientovat a určovat, které chce vidět. Vyvolal tedy všechny události od chvíle, kdy se dostal do kláštera až do tohoto okamžiku. Najednou uviděl rozhovor bratra Felixe s míšencem, stejně jako jejich souboj. Potom spatřil i břeh jezera Kita, jak ho z vody vynáší utonulý rybář, kterého poté mnich odklidil a zakopal v lese.
Pohlédl na všechny výčitky a muka, jež bývalý vrah a nynější mnich má. Zvláště ohledně smrti bratra Jana a nemohl jinak, než s ním soucítit. Bratr Felix nebyl špatný člověk, byl pouhou figurkou na šachovnici osudu, která se musela potýkat s nepřízní osudu stejně jako s krutostí světa a okolí.
Kamir otevřel oči. Ležel na posteli bratra Jana v jeho pokoji a nad ním se skláněl Jakub. Vedle zrzavého mladíka pak stál bratr Felix, bílí jako stěna a vyděšený k smrti se díval na něho. „Vše je v pořádku,“ vysoukal z vyprahlého hrdla hoch. „Bratr Jan vám odpouští,“ dodal na to a ani nevěděl, proč to řekl, ale cítil, že si to otylý mnich v říši mrtvých tak přeje.
Jakub se podíval na vyhublého mnicha, potom na Kamira a byl opět zmatený, jako před chvílí, když mluvil s Davidem. „O co tu sakra jde?“
Černovlasý chlapec se usmál a začal mu všechno vysvětlovat. Během jeho vyprávění začínal chápat nejen zrzavý mladík, ale i vrah a mnich v jedné osobě, jež si od Jakuba během Kamirova bezvědomí vyslechl jeho příběh.