Má matka je smrt a já jsem její posel -XVII.

Tři osoby mužského pohlaví se sešli o půlnoci v umývarně starého kláštera. Nikdo z nich nepromluvil, jen dva nejstarší si neustále vyměňovali ustarané pohledy. Ani jeden však své pochyby nevyslovil nahlas. Nejmladší pak stál v měděné vaně, napuštěné až po okraj vodou ze studně v zahradě.
„Jdeme na to,“ promluvil Kamir a lehl si do vody.
Bratr Felix přistoupil k vaně. O kousek dál za ním stál Jakub, jehož tvář by řekla víc, než tisíc slov. Pochyboval a zoufal si. Bál se toho, co se stane, ale nemohl to malému chlapci upřít. S mocí dostal i na svá bedra velkou odpovědnost. Jen si přál, aby neztratil druhého člověka, na němž mu záleželo víc, než na něm samotném.
„Jsem připraven,“ řekl Kamir. Potom ucítil na hrudi ruce vyhublého mnicha, jež ho tlačila vstříc náruči mokré smrti.
Černovlasý chlapec sebou zmítal. Snažil se vynořit, ale byl tak slabý, oproti dospělému muži, jenž mu v tom bránil. Zmítal sebou jako had, modlil se, ale nikdo jej nevyslyšel, ani mu nepomohl. Potom otevřel ústa, voda mu vnikla do plic a vyhnala z nich poslední zbytky životodárného vzduchu. Pak Kamirovo tělo přestalo bojovat a jeho mysl se propadala do temnoty nového bytí v říši mrtvých.

Všude tma, chlad a beznaděj. Stovky nářků se táhlo ohromnými jeskyněmi, přeplněnými hříšnými lidmi. Vrahy, zloději a dalšími. Tady byl očistec nebo také mučírna pro duše. Zde obcházely Vykonavatelé. Bytosti z kostí děsící svým vzhledem, ale ještě více činy. Ti bičovali, týrali, mučili a děsili všechny hříšné, zločince i podlé lidi.
Najednou se obrovská jeskyně celá otřásla a v jejím středu, na kameném podstavci s ornamenty smrti, se z temného kouře zformoval posel smrti.
Kamir otevřel oči a znovu se nadechl. Jeho mysl se přenesla do říše mrtvých, ale nevzala sebou tělesnou schránku malého chlapce. Místo ní dostal hoch čtyřmetrové tělo z kostí, podobné více ještěru, než člověku. Na první pohled mocný dravec, silnější, než kterýkoliv Vykonavatel. Udělal první krok a sestoupil z podstavce. Ani nevěděl proč, ale zaklonil ohromnou hlavu a z obrovské čelisti vypustil řev, jež mrazil v zádech, stejně jako drásal duši.
„Vítej, pane“ promluvil Vykonavatel, který se z ničeho objevil u oltáře. „Paní jistě potěší návrat syna.“
„Syna,“ vyklouzlo z čelistí obrovského netvora. Potom si stoupl čelem před Vykonavatele. Zdál se mu tak malý a to byl jen o metr vyšší. Podíval se na jeho hlavu. Vypadala tak bezcitná, krutá, přesto se ho Kamir nebál.
„Ano můj pane. Jsi přeci posel smrti nebo ne,“ řekl Vykonavatel a zdvořile se uklonil. Dobře tak ukázal ostny na zádech, jimiž mohl člověka klidně propíchnout skrz naskrz. „Následujte mě.“
Kamir dělal malé krůčky, aby nešlápl na patu svému průvodci. V klášteře se cítil tak slabý, i když měl mocné schopnosti, tak ty mu přišli směšné v porovnání s jeho nynější podobou. „Kdyby mě tak viděl Jakub,“ řekl si v duchu.
„Kdo je Jakub,“ promluvil Vykonavatel.
„Čteš mé myšlenky?“
„Jistě pane, zde přeci mluvíme jen pokud chceme někomu prokázat úctu. Ale jako posel smrti byste to měl vědět.“
Kamir nevěděl, proč to udělal, ale ohromnou končetinou smetl Vykonavatele před sebou, jako by byl nějaké smetí. Ten narazil zády na stěnu a vycenil zuby v ještěří tlamě. To v Kamirovi probudilo novou vzpomínku plnou odporu k těmto tvorům a chytil svého průvodce pod krkem. Nečekal však, co se stane, když krk jeho průvodce najednou křupnul a potom se jeho tělo rozplynulo v dým, jež do sebe Kamirovo tělo vstřebalo malými ústy v dlani nelidské ruky. Najednou se konečně cítil sytý. Nikdy to bratru Janovi neřekl, když mu přinesl chleba s marmeládou, tak i když jedl sebevíc, nikdy neutišil svůj hlad.
Další Vykonavatelé se shlukli okolo Kamira a obklíčili ho. Ten stále ještě zmaten z toho, co se stalo před chvíli si jich vůbec nevšímal. Pomalu se k němu blížili, ale pak zaznělo mocné zařvání ohromného tvora, dalšího posla smrti a Vykonavatelé se rozutekli.
„Vítám tě, bratře,“ promluvil nově příchozí a najednou rozptýlil myšlenky Kamira.
„Kdo jsi?“
„Renda. Nejmladší syn Smrti. Již se těším, až mě matka pustí tam nahoru. Prosím, pověz mi, jaké to tam je,“ řekl děsivý tvor až s dětinskou nevinností.
„Kolik ti je?“
„Nevím to přesně, ale ještě jsem nestačil projít mučírnu. A to má prohlídka říše mrtvých v ní začal. Takže asi několik okamžiků. Matka však se mnou trávila nějaký čas a učila mě, tak nevím,“ odpověděl Renda a potom si všiml černé koule, jež vykukovala z nedalekého balvanu. „Špicle!“ zakřičel. „Vylez a ušetřím tě.“ Černá koule neochotně přiletěla k obrovskému tvorovi poslušně, jako cvičený psík. „Kolik mi je?“ Chvíli byli ticho, pak Renda řekl: „Je mi něco přes týden,“ pak posel smrti rukou sevřel černou kouli a nasytil se jí.
Kamir, kdyby jeho nového tělo mělo oči, by je vyvalil. „Vždyť ti nic neřekl.“
„Řekl. V myšlenkách. Ale to by si měl sám nejlépe vědět?“
„Nepamatuji si. Na nic si nevzpomínám,“ odvětil Kamir.
„A jak se vůbec jmenuješ.“
„Kamir,“ zaznělo a jako by se celá jeskyně otřásla.
Renda, mít na těle kůži, by zbledl ve tváři, ale teď jeho děsívá hlava dostala směšný výraz, když se při jméně divil. „Ty jsi … Je mi ctí, setkat se s nejmocnějším ze sourozenců,“ řekl posel smrti a sklonil svou hlavu až k zemi.
Kamir byl chvíli v šoku, ze kterého jej vyvedl až bleskový útok jeho bratra, jež ho odmrštil několik metrů. „Proč si to udělal?“ řekl, stále ležíc na zemi.
„Chci tvou moc a postavení,“ odpověděl Renda a znovu zaútočil. Tentokrát však byl Kamir připraven se bránit. Hlavou mu proběhly stovky obrázků z boje s dalšími posly smrti a pohotově věděl, co udělat. Odkulil se z dopadu silných nohou protivníka a potom jej podrazil dlouhým ocasem. Vyskočil na nohy a uchopil Rendu za nohu. Pak s ním praštil o nedaleký kámen, jenž se při nárazu roztříštil. Potom kopl bratra do hrudi a ten i bez křídel odletěl dobrých pár metrů daleko.
Kamir zůstal stát a jen se díval, jak se k němu sourozenec plazí po zemi. Ze vzpomínek věděl, že je to projev pokory, ale najednou Renda, pár metrů od něj vyskočil a svými čelistmy se pokusil zakousnout do kostěného krku. To se mu stalo osudným, neboť jej Kamir ranou pohotového ocasu srazil opět na zem ke svým nohám. Pravou tlapou, tlustou jako sud, mu stoupl na hlavu a přitlačil mu jí na kammenou podlahu.
„Prosím,“ zaprosil tlumeně Renda, ale jeho pokořitel neznal slitování, alespoň ne teď.
Roztříštěná lebka se stejně, jako zbytek těla posla smrti, rozplynula v dým, jenž Kamir opět nasál malými ústy na ruce.
Malý chlapec, v těle ohromného monstra, se procházel rozlehlými jeskyněmi, až došel k obrovské propasti, přes kterou vedl úzký most. Ze stropu pak vysely tisíce klecí, z nichž se nesl nářek zavřených lidí. Vstoupil na most a s každým krokem se mu vracely další vzpomínky. Když došel až na konec mostu, věděl, že se blíží k paláci Smrti, k sídlu své matky. Ještě jednou se podíval na most Utrpení a vybavil si, jak kdysi z něho shazoval ty nejhorší hříšníky do bezedné rokle, končící až nicotou.
Vystoupal po shodech z kostí a vstoupil do paláce, vystavěného ze stejného materiálu, jako bylo použito na schodišti. Tmu v sídle Smrti rozehnávalo jen několik pochodní. Celá stavba byla tak pustá, mrtvá, a přesto živá vůlí vládkyně.
Kamir kráčel zcela instinktivně, věděl kam jít a čeho se vyvarovat. Nevšímal si ani odporných tvorů, jež pečovaly o jeho matku. Prodral se až do jejích komnat, odkud vládla světu mrtvých. Tam jí spatřil. Bytost nepopsatelně krásnou, stejně jako nevýslovně ohavnou. Dvě tváře měla, jako říše, již vládla.
Smrt se otočila k synovi a ten dobře viděl, jak se na něj dívá překrásné, modré, oko a černota po vydloublém orgánu na rozpadlé tváři, kde byli jen cáry masa, v nichž si lebedili červy. „Vítej doma, synu.“
Kamir instinktivně sklopil obrovskou hlavu na dlouhém krku.
„Co tě přivádí.“
„Matko,“ vydávil skze řady zubů Kamir nejistě. „Potřebuji odpovědi a ty mi můžeš dát jen ty.“
„Co by si rád věděl?“
„Všechno. Každou chvíli se mi objevují v hlavě vzpomínky, útržky, ale musím toho vědět víc.“
Krásná tvář Smrti se pousmála, zatím co ta ohyzdná, bez rtů jiný výraz nesvedla. „To je normální. Jsi můj syn, a tak základní znalosti získáš během krátké doby. Potom můj milý Rendo se vydáš do světa živých, kde budeš konat mou vůli.“
„Ale já jsem Kamir.“
Vlídnost ze Smrti zmizela stejně rychle, jako se objevila. Modré oko se zlostně podívalo na Kamira a potom mysl paní říše mrtvých prozkoumala své panství. Nikde však nejmladšího potomka nenašla. Prázdný oční důlek se zadíval na tvora před sebou a okamžitě uviděl život, jež v sobě měl a patřil Rendovi. „Takže ty nevíš nic?“
„Ne,“ řekl Kamir, ale dobře si všiml, jak je jeho matka najednou nesvá. Přesto potřeboval vědět pravdu, a tak jí vypověděl všechno, co se mu událo.
„Dobrá. Povím ti, co se stalo. Několik tvých sourozenců se pokouší mě spoustat. Uvěznit mě v mé vlastní říši. Ukradly mi kámen, artefakt, jenž mi umožňoval vstupovat do světa živých a vidět všechno, co se tam stane. Vyslala jsem tě proto, mé nejoblíbenější dítě, jako poslední naději. Každý den slábnu, i ty jsi to jistě vycítil. Již nemám tolik moci k tomu, abych ovlivnila dění ve světě živých, proto se ti také přihodilo tohle. Měl jsi se tam objevit jako dospělý, se všemi znalostmi, ale sám vidíš, jak to dopadlo.“
„Co mám udělat?“
„Tvoji sourozenci se proti mně spykli. Tebe jsem poslala, aby si je poslal zpátky ke mně, kde se o ně postarám, ale nejprve mi musíš vrátit můj kámen. Přines mi ho, za každou cenu, dřív, než rozpoutají něco strašného. To je tvůj úkol a teď běž,“ potom Smrt tleskla a Kamir se znovu vydal na cestu. Mocné tělo zanechal v říši mrtvých a vklouzl do křehké schránky malého chlapce.
„Snad mi kámen vrátíš dřív, než se ti vrátí pamět a vzpomínky úplně,“ řekla Smrt, když potomek opustil její říši.