Má matka je smrt a já jsem její posel -XVIII.

Klára netrpělivě vyčkávala příchodu svého otce. Její tělo se z pokousání až podivně rychle zotavilo a teď měla energie na rozdávání. Cokoliv prováděla, ať to bylo běhání, vaření, uklízení i hodně namáhavá činnost, žádná jí nevzala ani trochu síly z těla. Ale od návratu z kláštera bylo ještě něco jinak. Neznala strach. Vždy se bála pavouků, velkých psů, tmy a dalších věcí. Teď však k ničemu a nikomu tento základní prvek lidské povahy necítila. A stalo se ještě něco podivného, když si všimla, že na ruce, v dlani, se objevil malý, černý, křížek. Nevěděla, co představuje, ale cítila, že to není jen obyčejné mateřské znaménko.
Dívka vyhlížela z okna malé chatrče, jež byla v nejchudší části Tamiru, ale ač tam vládla chudoba a hlad, lidé tu byli přátelští a narozdíl od bohatší vrstvy obyvatelstva, dokázali držet při sobě.
Klára své zelené oči, krásné, jako dva smaragdy, upírala na jezero a obavy o otce v ní rostly každou minutou. Nikdy nechodil tak pozdě. Vždycky se vracel ve stejnou dobu, a proto se o něho bála.

Majordomus udělal přesně to, co po něm Baltazar žádal. V přístavu najal párek opilců, jež by pro pár zlaťáků na pití zabili i vlastní rodiče. To jej potěšilo, protože mu Baltazar dal deset zlatých a jemu stačili pouhé dva, aby zaplatil za únos rybáře Evžena.
Počkali si na něho hezky časně z rána, ještě předtím, než vyplul na jezero. Praštili ho po hlavě a potom jej strčili do pytle, aby to vypadalo, že nesou do knížtecího domu nějaké zboží.
Baltazar byl potěšen, a tak dal majordovi ještě pět zlatých. Avšak nechtělo se mu riskovat, že by dva muži, z nichž neustále táhlo místní pivo promluvili, a tak je poslal ven druhými dveřmi ve sklepení, kde ho kníže ubytoval. Dveřmi, o nichž jim řekl, že vedou do tajné chodby, končící v přístavu. Ve skutečnosti však vedla do stok pod městem, na místo, kde si Baltazarovi výtvory udělali domov a kam je chodil zvrhlý mág navštěvovat a kochat se svým uměním, stejně jako využívat je při různých plánech.
Když opilci zmizeli za dveřmi, ozvaly se po dvou minutách smrtící výkřiky obou mužů a nelidský řev netvorů, kdysi živých i mrtvých lidských těl.
Evžen byl už v tu dobu při vědomí, připoután na dubovém stole, uprostřed místnosti. Z křiku jej zamrazilo a srdce se mu zběsile rozbušilo.
„Můžeš jít,“ řekl Baltazar a propustil majordomuse. Ten rychle odešel a nechal odporného kouzelníka se svým zajatcem, jehož na okamžik litovat. Ve skutečnosti mu však ostatní byli zcela ukradení. Jeho láska patřila pouze penězům a mincím, již ukládal do tajné schránky v posteli, jež pomalu praskala pod tíhou zlata, stříbra a několika drahých kamenů.
„Vítej u mě doma,“ promluvil Baltazar na Evžena, jenž se rozhlížel po vlhkém sklepení, v němž byli stoly a na nich desítky alchymistických zkumavek, baňek a kahanů, z nichž vycházel odpudivý zápach.
„Co po mě chcete,“ dostal ze sebe rybář, vyděšený místem, stejně jako svým věznitelem.
„Co chci. No to by vydalo na dlouhý seznam, ale v tuto chvíli jen odpovědi. Zatím, to ostatní si obstarám později,“ odpověděl Baltazar a když viděl, že jeho zajatec mu vůbec nerozumí, povzdechl si. „Ach ti prostí lidé, jsou tak natvrdlí a hloupí,“ řekl si pro sebe. „Chci, abys mi pověděl o všem, co se stalo v klášteře, když si tam přinesl svou dceru.“
Evženovi se najednou rozsvítilo, když mág přistoupil blíž k jeho lůžku a tvář mu osvětlila svíčka u jeho hlavy. Poznal toho muže, už jednou ho zahlédl v knížecím domě, a jak se na něho zeptal jednou Marka. „Vy jste rádce našeho knížete.“
„No vida, podcenil jsem tě. A já myslel, že jsi úplný hlupák. Tím líp, aspoň mi toho víc řekneš.“
„Ale já jsem jen rybář, nic nevím.“
„Lháři! Nesnaž se mě obalamutit. Chci vědět o tom chlapci z kláštera. Tak mluv,“ obořil se na Evžena Baltazar a v očích se mu rozhořel plamen šílenství. „Nebo tě k tomu přinutím a věř mi, nebude ti to příjemné.
Rybář polkl. Ucítil neviditelnou smyčku, jak se mu stahovala kolem krku. První věc, jež mu vstoupila na mysl byla jeho dcera. „Kdo se o ní postará,“ přemýšlel a bylo mu lhostejné, co se s ním stane. Jemu šlo jen o Kláru, o to, aby žila a měla se dobře.
Baltazar dlouhé zamyšlení muže považoval za neochotu spolupracovat, a tak vzal jeden ze skalpelů a popustil uzdu šilenosti, své pokroucené části mysli.
Necelou hodinu mohl každý slyšet ve sklepení knížecího domu bolestný křik. Avšak nikdo jej přes tlusté, kamenné, zdi neuslyšel. Nikdo se nestal svědkem toho, jak šílený mág vytvořil své nové monstrum, stejně jako dostal odpovědi, jež hledal. Nakonec se Baltazar ďábelsky smál až dlouho do noci a sám sebe vychvaloval, když se mu v pokusech konečně podařilo, aby z člověka udělal nejen stvůru, ale zachoval přitom všechny myšlenky a znalosti nešťastníka, které mu pak výtvor musel vypovědět, kdykoliv se ho na ně zeptal. Už dokázal stvořit živou loutku a přesto v nitru mrtvou, když jí vyrval život z těla a pak jej pokřivený vrátil zpátky na místo.

Kamir se probral na posteli. Nad ním se skláněl Jakub a bratr Felix, oba vyděšení, kteří si současně oddechli.
„Doufám, že si aspoň dostal své odpovědi, když si byl tak dlouho mimo,“ přivítal chlapce do světa živých zrzavý mladík sarkasmem.
Černovlasý chlapec se pomalu posadil. Hlava ho bolela, jako kdyby mu v ní zněly obrovské zvony. V ústech se mu objevila hnusná pachuť, ale sytost jej neopustila. Dokonce si připadal jinačí, silnější.
„Snad si neztratil řeč,“ promluvil znovu Jakub.
„Ne, je mi fajn. Až moc fajn,“ odpověděl Kamir a protáhl ztuhlé údy.
„Jak fajn?“
„Takhle,“ řekl chlapec a postavil se. Přistoupil k oknu a díky novým vzpomínkám přivolal temnotu, pravou nefalšovanou černotu, jež naplnila pokoj bratra Jana a všechny tři pohltila. Na oblečení jim vytvořila vrstvu jinovatky, neboť chlad pokaždé doprovázel smrt.
Bratr Felix se začal na chlapce dívat se stále větší pokorou. Věděl, že on už jej nemusí chránit, neboť on se ochrání lépe, než kdyby kolem sebe měl armádu rytířů.
„Co chceš teď dělat,“ vykoktal Jakub, třesoucí se stále sílící zimou.
Kamir poslal temnotu pryč z pokoje, otočil se k objema společníkům. Ti spatřili, jak jindy černé oči zcela vybledly. „Chci najít své sourozence,“ zaznělo z hrdla chlapce, který mluvil stejným hlasem jako v říši mrtvých, v podobě posla smrti.