Má matka je smrt a já jsem její posel -XIX.

Eldar seděl na posteli ve svém pronajatém pokoji v nejlepší hospodě v Tamiru. Cítil příjezd plachetnice, jako kdyby jí viděl dalekohledem. Také vycítil na palubě i velmistra cechu mágů. Jeho magickou auru si nemohl s nikým splést. Jak tak seděl, přemýšlel o nadcházejících dnech. Věděl, že se něco stane. Něco, co nepřinese nic dobrého.
Najednou se dveře od Eldarova pokoje sami otevřely a prošel jimi muž, opírající se o překrásnou hůl, jež byl oděn do šedého roucha s kápí na hlavě.
„Vítej te v Tamiru, velmistře,“ pozdravil mága Eldar, neboť počítal vteřiny, kdy za ním příjde představitel všech kouzelníků v království.
„Eldare. Jak je to dlouho, co jsme se nesetkali osobně?“
„Nepamatuji se. Snad měsíce, roky.“
„Přesně dvě léta. Zvláští, jak ten čas letí.“
„To ano. Co podnikneme ohledně toho chlapce?“
Velmistr si sedl na židli u stolu a mávnutím ruky vyčaroval na stole iluzi mapy. „Neztrácíš čas. To je dobře, v těchto dobách je to nutností. Dobře si prohlédni mapu království. Co vidíš?“
Eldar vstal z postele a přistoupil ke stolu, na kterém si mapu pozorně prohlédl. „Vypadá normálně. Co na ní má být jiného?“
„Nic. Tohle je království před pěti lety. Teď se podívej,“ odvětil velmistr a znovu mávl rukou. Území království se zmenčilo, stejně jako některá místa v něm najednou dostala černou barvu.
„Co je to?“
„Nemrtví, elfové a horalé. Ti všichni se začínají rozpýnat po království.“
„Co podnikneme?“
„Již jsem se spojil s králem, stejně jako s představiteli horalů a elfů, ale lich, pán mrtvých na mé volání neodpovídá. Tobě by však mohl.“
Eldar zbledl ve tváři. Již nechtěl nikdy s nemrtvým mágem mluvit, ale dobře věděl, že nemá na vybranou. „Co s ním mám dohodnout?“
„Když si mi pověděl o poslovi smrti, došlo mi, že bychom ho mohli použít jako prostředek při vyjednávání. Proto jsem tady. Vím, jak tyto bytosti jsou mocné, proto se mnou připluli i ostatní členové rady, ale tvým úkolem bude dohodnout obchod s lichem. Nabídni mu setkání, ať tě klidně vezme k sobě. Musíme se s ním spojit!“
„Ale já …“
„Vím, že po tobě žádám mnoho, ale pokud to neuděláš, bude brzy konec království. A jestli armády nemrtvých proti nám vytáhnou, nikdo to nemusí přežít.“
Eldar se dlouze odmlčel. V duchu proklínal den, kdy se v něm magické vlastnosti projevili a teď jej odsoudili pomalu k pobitu mezi nemrtvými. Co se mu mělo stát ještě horšího, nechtěl ani pomyslet. „Dobře,“ řekl nakonec a sám nad svým rozhodnutím pochyboval. „Udělám vše, co bude v mých silách.“

Baltazar si zavolal majordoma. Byla pomalu půlnoc, než k němu lakotný muž přišel, ale on nespěchal. Během čekání vymýšlel šílené plány, co s malým léčitelem udělá, jak jeho uzdravovací schopnosti pokroutí, aby způsobovaly bolest.
„Poslal jste pro mě,“ oslovil mága majordomus a jeho stříbrné vlasy se v záři svíček zatřpytili.
„Ano. Mám pro tebe další úkol. Tentokrát si však najmi pořádné muže, ne žádné opilce! Chci, abys mi z kláštera přivedl toho chlapce.“
„Ale pane, vždyť ani nevíme, jak vypadá?“
Baltazar hodil muži pergamen. V duchu se opět pochválil, když zanechal nejnovějšímu výtvoru veškeré znalosti ze života. Jak lehce pak získal z jeho vzpomínek tvář černovlasého chlapce. „Ještě něco potřebuješ?“
„Peníze,“ zněla stručná odpověd komorníka knížete Ivana.
Baltazar to očekával a hodil muži měšec s dvaceti zlatými. „Zbytek dostaneš až tu budu mít chlapce.“
„Ano pane,“ řekl majordomus a co nejrychleji opustil komnatu šíleného čaroděje.

Časně z rána se chystala malá skupinka, o třech členech, opustit klášter Velkého patrona. V jejím čele stál malý, černovlasý, chlapec, kterého doprovázel zrzavý mladík a vyhublý mnich, bývalý nejlepší zabiják z celého království.
„Tak už nám konečně řekneš, kam chceš jít?“ zeptal se Kamira Jakub. „Kvůli tobě stále víc pochybuju o svém rozhodnutí, že jsem odmítl nabídku stát se rytířem Bílé růže.“
Hoch na mladíka mrkl: „Ale já dobře vím, proč si odmítl.“
„Tyhle telepatické věci by si měl krotit! Aspoň na mě. Nechci se dočkat doby, kdy s tebou budu mluvit tak, že si budu něco myslet a ty mi hned budeš odpovídat.“
„Dobrá, máš mé slovo, že ti číst myšlenky už nebudu,“ odvětil chlapec a usmál se.
„Ticho!“ napomenul oba bratr Felix. „Ještě nejsme venku z kláštera, tak buďte potichu.“
Skupinka se potichu proplížila starými chodbami a přes zídku v zahradě opustila bezpečí kláštera. Ještě než jim stavba zmizela z dohledu, otočili se k ní a zapřemýšleli o svém rozhodnutí.
„Opravdu si myslíš, že je to nejlepší nápad?“ zeptal se Jakub.
„Nevím, ale něco mi říká, že i kdybychom tu zůstali, stejně tu nebude za chvíli klid. A jestli je pravda, co mi pověděla Smrt, musím plány svým sourozencům překazit. Kdo ví, co by mohli napáchat,“ odpověděl Kamir a zadíval se zrzavému mladíkovi do očí.
Jakub kývnul. „Dobře, tak vyrážíme. Když už si mě připravil o možnost stát se rytířem, tak tě přece nemohu nechat jít samotného.“
„Díky, moc si toho vážím,“ řekl Kamir a potom se podíval na bratra Felixe. „A co si o tom myslíš ty, Xilefe?“
Vyzáblý mnich sevřel tvář v úšklebku. „Pokusím se ti pomoci, ale jen když mi tak už nikdy neřekneš.“
„Jak si přeješ.“
„Tak tedy jdeme. Máme před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu, na jejímž konci je ještě nebezpečnější úkol,“ dodal vrah a rukou poplácal svůj nůž, připnutý k opasku a schovaný pod mnišskou kutnou. „Tak se opět dočkáš krve,“ promluvil ke zbrani v duchu.

Pět mladíků se radilo v přístavní hospůdce. Žádnému z nich nebylo víc, jak dvacet let, a tak snili nad životem v bohatství, o přízni žen a přepychu.
„Vážně si myslíš, že to je dobrej nápad?“ zopakoval své pochyby ten nejrozumější z nich.
„Proč musíš být ze všeho tak vyděšenej Lukáši?“
„Já nejsem vyděšenej, jen si nemyslim, že to je zrovna nejlepší nápad, Michale. Jen proto, že jsi slyšel nějakého rybáře mluvit o léčiteli a o tom, jak by takovej člověk mohl být cenný si nemyslím, že to bude tak snadný. Vždyť ty máš v plánu ho prodat jako kus masa. Navíc, jak mu zabráníš, aby nikomu neřekl o tom, že jsme ho unesli?“
Michal si povzdechl. „Je to ještě kluk. Vystrašíme ho a až se nás bude bát, potom nikomu nic neřekne. Copak ty chceš převzít živnost svého otce a stát se řezníkem?“ V duchu však Lukáš sám toužil po jiném životě, než aby převzal místo po svém otci. O to víc ho štvalo, že až získá podle sebe dost velké bohatství, opustí Tamir a nechá ho, aby se místo něj stal majordomem. Zvláště pak, když jako kluk viděl, jak se kníže Ivan má. Toužil po takovém postavení a když zaslechl rozhovor mezi rybářem a kuchařem, viděl v tom příležitost. Jediné, co potřeboval byli společníci. Kamila, Yrdena a Karla přesvědčil, jediný, kdo pochyboval byl Michal. „Tak co bude? Chčeš den co den prodávat maso, zabíjet prasata, krávy a jiné nebo do toho půjdeš s námi.
Michal se podíval na přátele. V jejich očích viděl jen touhu po zlatě, bohatství a snadném životě. Žádný z nich však nepřemýšlel o následcích. Na jedné straně měl přátelství a na druhé rozum. Misky vah nakonec skončili na přátelství, na společném dětství a všem, co s kamarády zažil. „Jdu do toho.“
„Skvěle. Takže naším cílem je malý chlapec. Má černé vlasy a oči. Vím jak vypadá, protože když došlo k tomu mordu v lese, a jak jsem vyslechl ten rozhovor, došlo mi, že ten léčitel může být jedině ten zachráněný kluk, co ho Rasmus našel pokrytého krví. Nejprve tedy počkáte, až vám ho ukážu a potom naplánujeme únos. Všem jasný,“ vysvětlil stručně plán Michal a čekal na jasné kývnutí od všech. Zvláště pak Lukáše, který byl sice trochu plný obav, ale tim líp, aspoň se nedopustí chyb.
Pět mladíků opustilo hospodu a když se rozhlédli po molu, Michal ztuhl a ukázal prstem na malou skupinku: „To je on. Támhle ten kluk,“ řekl tiše svým společníkům a ti si dobře prohlédli malého chlapce.
„Takže, co teď uděláme?“ zeptal se Lukáš.
„Budem je sledovat a až to půjde, unesem toho kluka,“ zněla prostá odpověď Michala.