Má matka je smrt a já jsem její posel -XX.

Klára vyčkávala příchodu otce celý den. Okolo poledne pak usnula. Neměla však normální spánek, protože od návratu z kláštera se zdržela v říši snů maximálně jednu hodinu denně. A pokaždé se jí zdály podivné sny, ve kterých viděla cizí lidi umírat hrůznými způsoby. Nebylo tomu ani teď jinak, ale místo cizích tváří, viděla svého vlastního otce, jak leží připoutaný ke stolu a nějaký muž s šíleným pohledem mu řeže do těla skalpelem, vlívá mu různé tekutiny násilím do krku a do toho mumlá nějaká nesrozumitelná slova. Cítila bolest, kterou její otec přitom měl, a jak ho tak viděla trpět, sama od sebe mu pomohla utrpení zmírnit. Potom upadla do bezvědomí, ale předtím předala otci trochu ze své síly, trochu z daru, jež jí dal Kamir v klášteře.
Probudila se až následující den ráno. Hlava jí bolela, ale zatvrdila se a přinutila své tělo vstát. Opláchla si obličej vodou. V domě po jejím otci nebylo ani památky, a tak s nadějí vyrazila do přístavu. Neměla to daleko, neboť chudinská čtvrť s přístavem hned sousedila. A jak se tak procházela po molu, najednou uviděla známou tvář. Spatřila Kamira, jak se baví s Jakubem a pro ní neznámým mnichem. Věděla, co se stalo bratru Janovi a když byla z kláštera zpátky doma, první věc, co udělala byla, že upletla pohřební věneček z lučního kvítí a vhodila ho z mola do jezera.
Klára se ke skupince nějak nemohla přinutit jít. Pochybovala o tom, že si vůbec někdo z nich nějakou malou holku pamatuje, a tak stála na místě a pozorovala je. Podle cestovních vaků se domnívala, že podivná trojice někam cestovala nebo aspoň si to myslela. Najednou si všimla zlatého odlesku v napřažené ruce mnicha. Jakub blyštící se předmět vzal a schoval do kapsy. Došlo jí, že to mohl být jedině zlaťák, ale divila se, kde k tak cenné minci mohl mnich přijít. Pomalu se proto přiblížila k nim blíž a zaslechla část jejich rozhovoru.
„Takže Kamire, kam se vydáme?“ zeptal se mnich malého chlapce.
Černovlasý hoch se zamyslel. Chvíli mlčel, až pak řekl: „Netuším, ale chce to nějakou mapu. Až jí uvidím, tak mě určitě napadne, kde je náš cíl.“
„Dobrá, takže já dojdu sehnat mapu a vy běžte koupit něco k jídlu.“
„Moc se mi nelíbí, že musím platit krvavými penězi,“ ozval se Jakub.
Mnich sklopil zrak a dodal: „Vím, jak jsem je získal. Nemusíš mi to připomínat, ale o opravdovém světě zatím nic nevíš. Zlato je zlato a nikdo se nestará odkud je, hlavní je pro všechny, když ho dostanou. A jestli nám poslouží při našem poslání, tím líp.“
Klára pak viděla, jak zrzavý mladík chtěl odpovědět jistě omluvou, ale mnich ho gestem ruky umlčel.
„Takže, kde se potom sejdeme?“ řekl Kamir a přerušil nastalé ticho.
„Zůstaňte na náměstí, já si vás tam najdu.“
„Dobře.“
Pak se trojice rozdělila a Klára dál sledovala už jen Kamira s Jakubem. Pomalu sbírala odvahu k nim přijít a promluvit na ně. Dřív, než se však donutila k činům, v půli cestě na náměstí Jakubovi s Kamirem zahradili cestu dva mladí muži. Zrovna se nacházeli v zapadlé uličce, kde prošlo jen několik lidí za den, ideální místo pro přepad.
Jakub s Kamirem se otočili za sebe a tam uviděli další tři útočníky. Jakub tušil potíže, a tak sebral ze země u zchátralého domu prkno. Když pak se první dva mladíci přiblížili, instinktivně si stoupl před chlapcem a pustil se do protivníků. Sice bojoval usilovně, ale proti pěti útočníkům nic nesvedl. Pouze dva z nich pořádně praštil po hlavě, avšak třetí jej chytil zezadu a čtvrtý mu začal dávat pořádnou nakládačku za zraněné společníky. Poslední z útočníků chytil Kamira a pokoušel se chlapci přetáhnout pytel přes hlavu. Nepočítal však s tím, co se stane.
Kamir cítil bolest svého přítele a věděl, že jestli ho budou mlátit byť jen o malou chvíli dýl, vypustí v této zapadlé části Tamiru duši. A tak sáhl po svých schopnostech a přivolal k sobě temnotu, která na jeho zavolání okamžitě odpověděla.
Klára viděla, jak celou uličku zahalila neproniknutelná tma. Cítila, její život, ale k ničemu se nepřinutila. Díky daru od posla smrti neznala strach, a tak se nezmohla na výkřik o pomoc ani útěk. Jen stála a sledovala, jak po chvíli černota opět zmizela a zanechala po sobě pět útočníků, bledých ve tváři a úplně mrtvých. Kamir pak ležel na zemi v bezvědomí a Jakub, pokrytý jinovatkou sténal bolestí z utržených ran.

Majordomus se skoro dvě hodiny dohadoval s tlupou Tamirských grázlů o ceně za únos chlapce. Nakonec byl svým smlouváním potěšen, když cenu sjednal na deset zlatých.
Jeho překvapení však bylo o to větší, když s třemi členy gengu vyšel z jejich úkrytu v zchátralém domu v zapadlé uličce Tamiru a před polorozpadlou budovou spatřil na zemi ležet šest mladíků a jednoho černovlasého chlapce. Jaký údiv měl o to větší, když jedním z mladíků byl jeho syn Michal. Přistoupil k zesnulému potomkovi a zadíval se do jeho bledé tváře. Na vteřinu se v lakotném srdci objevili city, na okamžik, který skončil, když se podíval na hledaného hocha a v mysli se mu objevila jednoduchá rovnice. Má chlapce, přivede ho ještě dnes, dostane další zlato a jistě tučnou prémii. Neztrácel proto čas a řekl doprovodu: „Vezměte ho.“
„A co s tímhle,“ ozval se jeden z poskoků a ukázal na Jakuba. „Máme ho dodělat.“
„Ne, ten pojde brzy sám,“ zněla chladná odpověd komorníka, který se hned postavil do čela výpravy a vedl jí k domu knížete Ivana.

Klára, jakmile zmizel majordomus a jeho poskoci, přispěchala k Jakubovi. Pokoušela se mu pomoci, jak jen nejlépe dovedla, ale místo vděku jí zrzavý mladík ze zbylích sil od sebe odstrčil a řekl: „Musíš za nimi. Zjisti, kam ho vedou a řekni to mnichovi,“ potom Jakub upadl do bezvědomí.
Klára chvíli přemýšlela, nechtěla nechat raněného zemřít, ale také něco dlužila Kamirovi. Nakonec rychle utíkala z uličky za vzdalujícími se únosci.
Když nakonec dívka viděla, jak se čtyři muži s malým chlapcem v pytli, zastavili u zadních dveří do domu knížete Ivana, věděla, kde je cíl jejich cesty. Rychle se proto vydala na náměstí, kde jak dobře věděla stáli v každou dobu minimálně dva členové domobrany. Rychle jednomu z nich řekla o situaci v uličce a když se muž nedíval, nenápadně se vykradla a zamířila zpátky k domu jediného šlechtice v Tamiru.
Když se dívka se zelenýma očima dostala zpátky k jedné z nejhonosnějších budov ve městě, u zadního vchodu už nikdo nebyl. Přikradla se tedy ke dveřím a skusila kliku. Měla štěstí, bylo odemčeno, a tak vstoupila do domu. Prošla kuchyní, ale nikoho nepotkala, neboť majordomus stihl veškeré služebnictvo poslat pryč, než vzal tři muže s dítětem v pytli dovnitř.
Klára byla zmatená. Netušila kam jít a věděla, že jí v domě každou chvíli může někdo najít. Neznala však strach, a tak pokračovala v pátrání. Skvělou indicií jí nakonec byli mužské hlasy, které rychle sílily. Stačila zjistit, že pochází ze schodů do sklepení a potom se rychle schovala pod stolem v kuchyni. Když pak kolem ní únosci prošli, opustila úkryt, proplížila se ke schodišti a sestoupila do tmy, jež jí tentokrát nenaháněla strach, ale dávala tolik potřebný pocit bezpečí.