Má matka je smrt a já jsem její posel -XXI.

Kamir se probral připoutaný na stole. Hlava ho trochu bolela, ale na to si již zvykl. Vrátil se mu však i pro něho známý pocit hladu, jež žádné jídlo nemohlo zahnat. Rozhlédl se po místnosti, ve které ho upoutaly především šílené oči mága.
„To jsem rád, že jsi se probudil. Málem jsem nevydržel a začal na tobě zkoušet svůj nový experiment.“
„Kdo jste?“
„Rádce knížete, ale tahle funkce mi slouží jen k dosažení mých cílů. Ve skutečnosti jsem mág, který prahne po nových objevech na poli vytváření nových druhů.“
„Hmm a ode mě se žádá co?“ odvětil chlapec a Baltazara tak vyvedl z míry. Čekal mnoho, ale takovouhle odpověď rozhodně ne. „Tak co je?“ zavolal na šíleného kouzelníka Kamir.
„Jsi zvláštní léčitel. Opravdu zvláštní,“ řekl po chvíli Baltazar.
Sklepením, změněným v laboratoř, se rozezněl smích. Nepatřil však žádnému člověku, ale poslovi smrti. „Ty blázne! Víš, kdo já jsem.“
Mágovi na vteřinu zmizelo šílenství z hlavy. Něco ho na chlapci varovalo, že si zahrává s někým, kým by neměl a hlas vycházející z úst Kamira jej v tom akorát utvrdil. „Kdo tedy jsi,“ zeptal se nakonec opatrně.
Smích v Baltazarově pracovně dozněl a každé slovo, co vyšlo z chlapcových úst slyšel šílený mág úplně zřetelně, stejně jako mladá dívka poslouchající za dveřmi. „Já jsem posel smrti, ty blázne,“ řekl Kamir a nabil další ztracené vzpomínky, novou sílu, již vysál ze stolu, na kterém tolik bytostí trpělo a ztratilo život, stejně jako získalo pokroucenou existenci plnou utrpení.
Baltazara zamrazilo v zádech. Tolik toho přečetl o smrti, že moc dobře věděl, kdo je onen chlapec. Uvědomil si, co jej na chlapci varovalo, když ho připoutali na lůžko. Bylo to znaménko v jeho dlani, ale šílenství nad ním převzalo kontrolu, a tak si jej nevšiml. Odstoupil od stolu a díval se, jak Kamir přetrhl kožené popruhy na rukou, posadil se a stejně snadno osvobodil i své nohy.
Černovlasý chlapec se zahleděl kouzelníkovi do očí, vloudil se mu do pokřivené mysli, ve které pak začal číst, jako v rozevřené knize. Nepomohlo čaroději, že postavil ve své hlavě mentální bariéry. Nemohl se totiž vůbec měřit s duševní silou posla smrti, přímo před ním.
Když Kamir skončil se čtením myšlenek, strhl pohled stranou. Bylo mu špatně z muže před ním. Taková nechuť v něm vyvolala vzpomínku na matku a ač nevěděl proč, vzpomněl si, že k ní cítil přesně stejný odpor, jako teď k Baltazarovi.
Mág neztrácel čas, věděl, že se chlapci nevyrovná, a tak se pokusil o zoufalý útěk. Vyčaroval oslňující záblesk a potom tajnými dveřmi ve zdi seběhl ke svým výtvorům do kanalizace.
Klára vrazila do místnosti hned, jak spatřila škvírou pode dveřmi zář. Když však světlo zmizelo, uviděla jen Kamira, jak se na ní dívá. Neprohodila s ním ani jedno slovo a už ho následovala tajnou chodbou, neboť z mysli Baltazara věděl o únikové cestě, stejně jako jeho výtvorech, čekajících na ně ve stokách.
Baltazar svolal co nejvíce svých sluhů. Strach z něho opadl, když jej napadlo, že posel smrti může nechat zemřít jen živé tvory. Doufal, že z bytostí, co se mu dostali pod ruku udělal něco, proti čemu se Kamir nebude moci postavit a oni ho zabijí. Dokonce v téhle situaci už znovu vymýšlel, co by tak dokázal stvořit z těla někoho tak mocného.
Kamir vyběhl z chodby, v patách měl Kláru, a hned na něho zaútočilo jedno z monster šíleného čaroděje.

Upíři sledovali Stíny již několik dní. Po prvních průzkumech lesů, okolo jezera, je teď dovedli až do Tamiru. Blížilo se však svítání, a tak k jejich smůle nemohli okusit krev lidí z města, ale museli se spokojit s krysí nebo jiné havěti ve stokách, kde se s přízraky skryly před nebezpečným sluncem. To je velmi štvalo, neboť jim to připomnělo časy strávené v Nekropoli, kde Xardas upírům zakázal pořádat nájezdy na lidská sídla, a tak byli nuceni přežívat na krvi zvířat.
Nakonec se lovci noci usídlili kousek od vchodu do stok, kde se uložili k polospánku, kdyby se přeci jenom nějaký člověk rozhodl vydat do temnoty, tak aby svou nekonečnou žízeň mohli na chvíli ukojit lahodnou lidskou krví.

Přízraky pročesávaly břeh jezera. Jejich vůdce jim rozdělil přesnou trasu, a místo, kde se nakonec měli sejít bylo na jednom z malých ostrovů v jezeře. Nechtěli přivolávat pozornost, a proto pátrali jen v nezalidněných oblastech. Když se pak sešli na dohodnutém místě, pověděli si o stopách, co našli. Jednou z nich bylo místo v lese, kde ucítili mizící moc smrti. Druhá stopa byla ještě silnější, když nalezli mohylu z kamenů a v ní pramen vlasů posla smrti. To je donutilo k činům, a tak nejmocnější ze Stínů se vydal k oné mohyle a použil svou moc, aby z říše mrtvých přivedl zpátky na svět bratra Jana. Použil k tomu jeho nůž, co dal Jakubovi, a ještě moc, skrývající se v černém prameni vlasů Kamira.
Mnich se nejprve bránil, ale nemohl vzdorovat nikomu, kdo jej povolal, a tak Stínům vypověděl všechno o chlapci. Jak vypadá, jeho cíle a vše, co o něm zjistil. Potom jej pán přízraků propustil a on se vrátil zpátky do světa mrtvých, avšak se strachem o Jakuba a Kamira.
Z dálky temný rituál pozorovali upíři, ale drželi se v patřičné vzdálenosti, protože proti tolika přízrakům by neměli ani tu nejmenší šanci. Když se pak celé shromáždění rozdělilo na dvě skupiny, jednu malou a druhou velkou, došlo jim, že něco objevili. Bezejmenný osobní strážce Kiry nakonec rozhodl, že budou sledovat tu malou skupinku, která zamířila k městu. Druhá se pak i s pánem Stínů vrátila do Nekropole, povědět o všem Xardasovi.

Krátce po svítání probudili jak Stíny, tak i upíry, ze spánku podivné vibrace. Nevěděli, co je způsobilo, ale tušili, že zdroj vibrací je právě jejich cílem. Vydali se proto stokami pod městem ke zdroji. Ve předu přízraky a v těsném závěsu za nimi upíři. Dostali se až pod zapadlou uličku v Tamiru, kde Kamir použil svou moc, kterou nemrtví po něm jako jediní dokázali vycítit. Když potom, o něco později, ucítili další nápor vibrací, vydali se rychle za jejich zdrojem.
Stíny před cílem zahlédli podivná monstra a mezi nimi šíleného mága. Zastavili se a pak vyčkávali, co se bude dít. Když však tajnými dveřmi vyběhl malý chlapec, okamžitě se vrhli na stvůry, jež se ho chystali napadnout.
Baltazar netušil, co se děje. Viděl jen, jak dva z jeho výtvorů odmrštila temnota na zeď a potom je zasypával sled ran.
Kamir vycítil přítomnost Stínů, stejně jako viděl jejich práci, když se vrhli na všechny služebníky šíleného mága. Nemohl jim sice pohlédnout do očí, ale to nepotřeboval, protože myšlenky nemrtvých slyšel i bez očního kontaktu. Věděl proto, že jsou sužováni svou existencí a touží po klidu ve smrti, proto když pobili všechny stvůry a seskupili se kolem něho jim přání vyplnil a nechal je konečně umřít.
Baltazar cítil moc posla smrti a neodvažoval se na něho zaútočit. Stačil si však všimnout dalšího výtvoru, jež přišel na zavolání, jak jen rychle mohl.
Znetvořený Evžen se postavil před Baltazara. I když se mu to příčilo nemohl jinak, než poslechnout pána a stvořitele. Jeho tělo teď bylo dvakrát tak velké a obalené svaly. Ruce změněná v klepeta a kůže v krunýř, jako neproniknutelné brnění. Byl schopný roztrhat malého chlapce jako nic, ale nemohl se ani pohnout, když spatřil Kláru, která se protáhla okolo Kamira a podívala se mu do očí. Tolik vzpomínek, tolik citu to v něm probudilo, že Baltazarova kouzla nad ním zlomyla. Nyní byl opět svým pánem, jen hrůzné tělo mu zůstalo jako vzpomínka. Otočil se tedy k šílenému mágovi a jedním klepetem ho chytil za ruku.
Baltazar se vzpíral a snažil vyprostit ze sevření, ale jediné, co mu to přineslo byla bolest ze zesíleného stisku klepeta. Ironií bylo, že si dopředu představoval, jaký účinek taková končetina přinese Evženově oběti. O to spravedlivější bylo, že on byl prvním, kdo to pocítil.
Znetvořený rybář měl v hlavě jen touhu po pomstě. Proto stiskl klepeto a uťal mágovi ruku. Ten se za ječivého křiku rozeběhl jedním z tunelů pryč. Za sebou nechával do ruda zbarvenou vodu ze stoky.
„Teď je ta pravá chvíle,“ řekl si v duchu Bezejmenný a vydal povel k akci ostatním úpírům. Kamir však jeho myšlenky zaslechl a když se na něho první pijavice v lidské podobě vrhly, poslal jejich duše do nicoty. Byl však značně vyčerpaný z toho, jak otevřel Stínům cestu ke smrti. Proto dokázal zničit jen čtyři upíry, než z vysílení omdlel. Kdyby však přízraky nechal o chvíli déle v jejich mučivé existenci, vyčetl by jim z mysli také obavy před upíry, kteří ho toužili využít ke svým cílům. Také by se dozvěděl i o dalších nemrtvých, jež si přáli ukončit nekonečné putování po světě a najít klid v říši mrtvých.