Má matka je smrt a já jsem její posel -XXII.

Evžen se vrhl na upíry okolo malého hocha. Dlužil mu za záchranu dcery, která teď neohroženě stála vedle něho. Díky daru od posla smrti z jeho podoby neměla vůbec strach. Byla jen ráda, že je opět s ním.
Bezejmenný přiklekl ke Kamirovi, aby zjistil zda žije. Když na ruce ucítil jeho dech, pousmál se. Vzal chlapce do náručí a vydal se s ním na ústup. Zbylé upíry vyslal proti znetvořenému rybáři, kterého však nemohli vysát díky krunýři, jež mu chránil celé tělo.
Evžena napadali upíři ze všech stran. Snažil se je odrážet, ale byli rychlejší, než on. Když však spatřil, jak se jeden z nich vrhl na Kláru, otcovská láska mu dala sílu, kterou vložil do rychlosti a potom i roztrhání nemrtvých na kusy.
Jakmile bylo po boji, Klára objala svého otce a ten ji klepety něžně přivinul na svou hruď. Chvíli tak zůstali, ale dívka se najednou vysmekla z objetí a Evžen pochopil, co jeho dcera má plánu. Museli ještě zachránit Kamira ze spárů Bezejmenného a několika posledních živých upírů ve stokách pod Tamirem.
Evžen v nové podobě znal stoky dobře. Navíc mu Baltazar krom přeměny těla zlepšil i smysly. To se teď hodilo, protože sledovat upíra v temnotě je nemožné, tak se rybář soustředil na chlapce. Chvíli stál na rozcestí chodeb, až mu konečně smysli vypověděli, kam se vydat.
Bezejmenný utíkal s Kamirem v náručí. Za ním ho následovalo posledních pět upírů, kteří včas pochopili, že svými zuby ani silou nezraní Evžena. Běželi neznámými prostory a v patách jim bylo jedno z mágových monster. K tomu byl den, a tak nemohli opustit kanály, aniž by nebyli pod slunečními paprsky zničeni.
Stoky pod Tamirem byli oproti jiným městům malé, a tak Evžen s Klárou brzy nalezli upíry i s chlapcem. Bohužel, pro nemrtvé, se dostali k východu ven ze stok a cestu zpátky do temnoty jim zahradil rybář.
Bezejmenný vycenil zuby. To v dívce však nemohlo vyvolat strach a rybáře to jen více popudilo, takže byl o to nebezpečnější.
Dva upíři se vrhli na Evžena, ale ten je pouze chytil a jako nic je vyhodil ven, na polední slunce, kde se po krátkém svíjení na zemi proměnili v prach.
Bezejmenný položil Kamira na zem. Jako jediný z upírů měl krom černé zbroje u opasku meč, pozůstatek minulého života, kdy jako jeden z rytířů Bílé růže bojoval za dobrou věc. To se mu však stalo osudným, když jej jednoho dne chytili upíři a sama Kira mu vtiskla prokletí nekonečné touhy po krvi.
Evžen udělal pár kroků a od protivníka s mečem v ruce byl jen čtyři metry daleko. Jeden druhému hleděl do očí. Nemrtvý a stvůra, oba prokletí a oba toužící po vysvobození. Žádný z nich však nehodlal zemřít bez boje.
Bezejmenný udělal výpad a zaútočil rybáři na břicho, po kterém ostří meče neškodně sklouzlo. I když zbraň byla ostrá, vyrobená trpaslíky, magicky stvořeným krunýřem nedokázala proniknout. Dalšími výpady pak nemrtvý zkoušel najít slabé místo na těle protivníka. Ten se ho neustále snažil chytit klepety, ale marně, byl moc pomalý.
Zbylí upíři po vzoru velitele přestali spoléhat na nadlidskou sílu, jež jim jejich posmrtný život dal a chopili se železných tyčý, které zůstali jako pozůstatek po železných dvířkách, které měli zabránit, aby se do stok dostalo nějaké zvíře, dítě nebo kdokoliv jiný. Ty však nikdo neudržoval, a tak je zničil čas.
Evžen cítil na těle kromě šímrání meče také bušení železných tyčí. Klára stála v bezpečí za ním, protože se nikdo nemohl protáhnout okolo ohromného těla. Klepeta neústavně scvakávali naprázdno, dokud se dívka do boje nezapojila a nezačala po upírech zpoza otce házet kusy kamene a všeho, co se jí dostalo pod ruku. Mnohdy dost nechutného. Když potom různorodá munice zasáhla prvního upíra v obličeji, byl jeho osud zpečetěn, neboť jej klepeta stiskla dřív, než stačil uspoupit.
Nakonec zůstal Bezejmenný sám. Na rozdíl od ostaních upírů, on podstoupil vojenský výcvik mezi rytíři Bílé růže, a tak se všem hodům Kláry dokázal vyhýbat a přitom stále útočit. Krom toho již našel slabé místo v brnění Evžena. Bodal jej proto neúnavně krátkými výpady do boků, kde se přední kus krunýře spojoval se zadním. Hrot meče pak pronikal úzkou mezerou a zraňoval vnitřní orgány rybáře. Ten začal krvácet a rychle slábnul.
Klára začala povzbuzovat otce. Její hlas pomohl probrat Kamira a ten napůl při vědomí sledoval, jak poločlověk-polokrab se pokouší hbitého upíra vytlačit k východu ze stok, který osvětlovali sluneční paprsky.
Bezejmenný se nedokázal protáhnout okolo Evžena, aniž by ho nesevřela klepeta. Proto jen zvýšil úsilí a útočil dvakrát tak rychle. Přesto jej od slunce dělil poslední metr, a tak vsadil všechno na jedinou kartu. Udělal klamný výpad vpravo a potom vložil veškerou sílu do bodnutí odhaleného, levého, boku.
Hrot meče vnikl Evženovi hluboko do těla, ale měl ještě dost síly, aby upíra objal a vahou těla povalil na zem, na místo, kam dopadalo sluneční světlo, které hřejivými paprsky spálily Bezejmennému tvář. A když sluneční paprsky spálily hlavu upíra, zbytek těla se sám proměnil v prach.
Kamir vstal. Přistoupil k muži, jež ho zachránil, a u kterého teď stála dívka, jež neznala strach, a tak nedokázala uronit pro otce ani jedinou slzu.
„Prosím, postarej se o ni,“ řekl Evžen naposledy a pak se mu zrak zakalil. Jeho duše konečně nalezla klid v náruči smrti, kterou mu malý chlapec usnadnil, jak mu to jen schopnosti dovolily.
Klára naposledy obejmula otce okolo krku, a pak jen čekala, co se bude dít dál.