Má matka je smrt a já jsem její posel -XXVII.

David uháněl na černém hřebci vstříc záhadě ve vesnici Tulem, ukryté v hustých lesích. Původně to byla jen pouhá dřevorubecká osada, kam se vydávali dřevorubci ze vzdálených koutů království na jaře a vraceli se s nákladem toho nejkvalitnějšího dřeva na podzim. Časem však muži z osamění a strachu o věrnost svých žen doma se rozhodli vzít si sebou i rodinu, a tak se zrodil Tulem.
Rytíř Bílé růže měl za úkol zjistit, proč se osada již několik dnů neozvala, neboť kupci v hlavním městě království měli dostat dodávku dřeva každým dnem. Když jim nic nedošlo, movití obchodníci, vydělávající několikanásobek toho, co platili dřevorubcům, vyslali do oblasti průzkumníky. Potom, co se však ani jejich zvědové neozvali se Tulem dostal na černou listinu ztracených míst. Nikdo z království, až na rytíře Bílé růže, se pak do dřevorubecké osady již nepokoušel dostat.
David vjel do vesnice, ze všech stran obehnané stromy. Nikdo jej nepřišel uvítat se zbraní v ruce ani bez ní. Sesedl tedy z koně uprostřed osady a přivázal zvíře k ohradníku. Vybral si nejhonosnější stavení a pak do něho vstoupil. Prošel celý dům a setkal se jen s prázdnem. Jediné, co zjistil bylo, že postele byli neustlané, ale vše ostatní stálo na svých místech. Žádné stopy násilí, krev, zkrátka nic, co by nasvědčovalo tomu, že Tulem někdo přepadl a jeho obyvatele bez milosti povraždil.
Rytíř vyšel ze stavení a vrátil se ke svému koni. U sedla měl v kleci poštovního holuba, který čekal, až David sepíše zprávu a on jí bude moci doručit do hlavního města království, kde na ní netrpělivě čekal představitel řádu.
Jak tak David stál u koně, najednou zjistil, co mu v Tulemu, a jeho okolí, přišlo tak podivné. Ticho. Neslyšel nic, žádné lesní ptáky, domácí zvířata prostě nic. Rychle se rozeběhl k přístřešku pro drůbež u jednoho z domů. Skoro vyrazil dvířka, aby uvnitř malého kurníku spatřil pět slepic naházených na hromadu, jejichž těla postrádala alespoň malou kapičku krve. „Upíři,“ řekl rytíř zhnuseně a odplivl si. Pak se vrátil zpět ke koni a sepsal krátkou zprávu.
Holub vystoupal do oblak a zanechal rytíře Bílé růže s koněm v nebezpečné oblasti, v revíru nočních lovců sajících krev.
David se podíval na nebe a uvědomil si, že se za chvíli začne stmívat. Jel do Tulemu tak dlouho a jen proto, aby zjistil, že za vším stojí upíři. Hnát koně jen proto, aby jim nepadl do spárů neměl rozhodně v úmyslu. Také dobře věděl, že by zvíře uštval dřív, než by se vůbec dostal z jejich loviště. Musel jednat, a tak přistoupil k cestovní brašně, ze které začal vyndávat vybavení pro boj s nezvyklými protivníky.
Řád Bílé růže již několikrát bojoval s nemrtvými, mezi kterými byli samozřejmě i upíři, a tak si za ty roky osvojil mnoho účinných metod. A teď byla ta chvíle, kdy měl David všechny zkušenosti nasbírané rytíři před ním využít a správně použít.
Nastala noc a David spokojeně ležel v posteli, zachumlán pod peřinou. Dveře měl zamčené, ale ani to nezabránilo nočním predátorům vniknout do stavení.
Dvě lidské siluety stály u postele. Trochu je překvapilo, že v Tulemu někoho našli, ještě víc je udivilo, jak ten někdo spokojeně spí v posteli, ze které před několika dny vytáhli starostu a jeho ženu.
Po krátkém očním souboji zvítězila větší silueta a teď se skláněla k nic netušícímu Davidovi, jemuž z pod přikrývek koukal jen odhalený krk, obvázaný hedvábným šátkem.
Když se upír zakousl, nečekala ho chuť horké a pro něho tak sladké krve, ale palčivá bolest, jak se jeho tesáky prorvaly hedvábnou šálou a zanořili se do vlny, nasáklé lektvarem, jenž na upíry působil jako sluneční svit.
První nemrtvý se za děsivého křiku vzdálil od postele a potom upadl na zem. Ústa měl již rozežraná a pomalu se mu rozpadala i tvář. Nakonec zůstalo ležet tělo bez hlavy.
Druhý upír se okamžitě vrhl na zdánlivě spícího Davida, ale ten udělal jediný pohyb a skrze přikrývku vyrazilo ostří meče, které probodlo nočního dravce a jelikož ostří bylo potřené stejným lekvtvarem, jaký byl v nákrčníku, čekala upíra jen nicota.
Rytíř Bílé růže vyskočil z postele právě včas, když do ložnice vletěli oknem dva netopýři. Prvního přeťal okamžitě, zatímco druhého až ve chvíli, kdy začala jeho přeměna do lidské podoby, a tak na podlaze zůstaly dvě poloviny z jakési podivné kreatury.
Upíři se do Tulemu začali slézat ze všech stran. Dokonce i matriarcha se svým doprovodem černých válečníků přišla zjistit, co se děje.
David si počkal až horní patro domu obsadí další nemrtví a potom hodil svítilnu na schodiště, které bylo s celým horním patrem spojené vrstvou oleje. Obrovské plameny vyšlehly k nebi a polovina domu se ocitla v plamenech. Nejméně deset žíznivých upírů uhořelo, ale ani to neodradilo další od útoku na dům, neboť byli pod fanatickým vlivem svého prokletí.
David čekal, až rozrazí dveře. Přes hlavu a trup měl přehozené prostěradlo, jež bylo nasáklé vodou ze studně. Dalších několik měl pak rozmístěno ve škopkách po přízemí. Díky rytířům před ním věděl, že upíry oheň oslabuje, zraňuje a hodlal toho patřičně využít.
Kira se svým doprovodem netrpělivě čekala, až člověk vyskočí z hořícího domu, ale instinkty jí říkaly, že se tak nestane. „Dobře ví, co dělá,“ řekla a zvědavost nad oním záhadným válečníkem rostla. Sice již neměla v sobě žádné city a emoce, ale rozum jí stále fungoval stejně, pokud nebyla dlouho bez krve a nezmocnilo se jí prokletí.
Několik upírů se znovu odvážilo vstoupit do hořícího domu, ale kromě ostrého meče, který na ně čekal ničeho nedocílili.
David na sebe vzal už poslední prostěradlo. Žár ohně i jemu začal být čím dál víc nepříjemný. Dobře věděl, co na něho čeká venku. Přesto vyskočil oknem, které si vybral pro svou ústupovou cestu.
Kira spatřila, jak muž v zářivé zbroji dopadl na zem a po kotoulu opět stanul na nohou. Bez myšlenkovitě zabil další dva její služebníky, a když ho obklopil tucet upírů, pouze pod nohy jednomu z nich kopl lucernu, kterou si přichystal těsně u místa svého dopadu a vytvořil tak kolem sebe ohnivý kruh.
Ze vzduchu se na Davida snesli další dva protivníci a zakousli se mu do nákrčníku. Okamžitě z něho seskočili a pod vlivem agónie vstoupili do plamenů, které je za chvíli sežehli. „Tak pojďte vy zrůdy. No tak,“ křičel bojechtivý rytíř, ale ani jeden z upírů již nezaútočil.
Kira vydala jasné povely. Bezejmenný se jí už neozval a věděla, že se již nikdy neozve. Toužila po novém válečníkovi, který by na slovo plnil její příkazy. A teď ho měla, ještě lepšího než předchozího. Musela ho jen získat. Přistoupila tedy k ohnivému kruhu, jenž pomalu zhasínal a podívala se na rytíře Bílé růže. „Nebraň se. Skoro to neucítíš.“
David, rytíř Bílé růže, který stanul v žáru desítek bitev, byl okouzlen krásou matriarchy natolik, že nedokázal proti nebesky krásné ženě pozvednout meč. Spustil tedy ruku se zbraní podél těla a zatímco jeho oči hltali Kiru oděnou v průsvitném šatu, došla upírka až k němu. Její oči ho úplně hypnotyzovali, upustil meč a chystal se okusit smyslné rty, které dokola šeptali větu: „Buď jen můj.“
Těsně před tím, než se rty matriarchy a rytíře dotkly udělala Kira již tolik známý pohyb a zakousla se do krku, který před tím zbavila šály, skrývající tolik nebezpečný nákrčník.
Potom se zrodil nový upír, nový Bezejmenný, jenž nastoupil na místo bývalého oblíbence matry upírů.