Má matka je smrt a já jsem její posel -XXVIII.

Erikovi bylo něco málo přes padesát let. Jeho kdysi zářivé blond vlasy teď změnily barvu na stříbrnou, značící léta zkušeností a nabitých vědomostí. I přes svůj věk mu postavu mohl závidět kdejaký mladík. Stále sportoval, bojoval a trénoval jako na začátku své pouti rytíře Bílé růže. Tentokrát však už nebyl novicem, ale hlavním představitelem tajného řádu.
„Kdyby si tady tak Jane byl,“ říkal si v duchu Erik, kráčející svižným krokem chodbami v podzemí pod chrámem Velkého patrona v hlavním městě království. Stále se nedokázal smířit se smrtí svého protivníka z mládí, stejně jako muže, na jehož post v řádu nastoupil. „Vždy jsi byl ty ten lepší. Ale nakonec jsem tě alespoň v jedné věci trumfnul.“
Hlavní představitel řádu Bílé růže vyšel tajnou chodbou na denní světlo rovnou do zahrady, která byla součástí chrám. V šedém rouchu pak došel k altánku, kde stála socha z mramoru, zobrazující hrdého muže, Velkého patrona. Byl to právě on, co ze sirotků vycvičil první rytíře. Zhnusen světem, jeho krutostí, se s tím rozhodl něco udělat. Přesto nechtěl vytvořit armádu, která by se chopila vlády nad zemí. Kladl za cíl, aby řád Bílé růže zůstal vždy v pozadí a o jeho existenci vědělo jen několik zasvěcených. Z vyprávění se dochovalo, že řád pojmenoval podle růží, protože mu tolik připomínali život. Byli krásné, okouzlující, ale měly trny, jež dokázali zranit. Proto kolem sochy byli vysázené překrásné bílé růže.
Erik poklekl před sochou a vzdal Velkému patronovi patřičnou úctu krátkou modlitbou, jež velebila jeho jméno.
Socha znázorňovala hrdého muže ve stoje, jenž svou otevřenou náručí poskytl každému trpícímu. Tvář měl pohlednou, dokonale hladkou bez jediné stopy po vousech. Krátké vlasy, velké oči a milý úsměv. Hrdost z Velkého patrona přímo vyzařovala.
Když Erik nahradil Jana, důkladně prozkoumal komnatu, jež si velmistři řádu mezi sebou předávali. Na rozdíl od zesnulého muže, který v pokoji pouze přespával, se on soustředil na pátrání po drobnostech, neboť se mezi rytíři Bílé růže nesly historky o tajemných spisech a dalších artefaktech z doby samotného Velkého patrona. Bratr Jan samozřejmě povídačkám nevěřil, ale Erik ano. Upnul se na ně tak silně, že když konečně získal titul velmistra, nevyšel z komnat tři dny, jak usilovně pátral. Poprvé to bylo bezúspěšné, podruhé také, ale když časem zkoušel pátrat znovu, nakonec se mu na devátý pokus podařilo ony věci najít. Byl ze svého objevu úplně očarován. Dozvěděl se nejen o tom, že předlouhou sochy byl sám Velký patron, ale také ve spisu stálo několik jeho slov: „Jednoho dne se opět vrátím, neboť smrt není pro mě překážkou, nýbrž cestou do nového života.“ Tajně pak Erik začal pátrat po mužích, kteří měli tvář stejnou, jako socha. Jeho objevy však byli nejenom radostné, ale také i hrůzné. Vypátral přesně deset osob, jenž se v historických záznamech různých království, s popisem odpovídajícím Velkému patronovi, vyskytly. Někdy se jednalo o milosrdného muže, co pomáhal, kde jen to šlo, ale také o bezcitné stvůry, které stály v pozadí krvavých převratů, vyvražďování a dalších odporností.
Velmistra řádu Bílé růže najednou vyrušil další muž v šedém cestovním rouchu, pod níž skrýval dokonalou zbroj. „Velmistře.“
„Co se děje,“ řekl Erik, aniž by se podíval na rytíře.
„Přišla zpráva od Davida.“
„Přečti mi jí.“
Muž kývl a poslechl: „Svolejte rytíře, upíři vyplenili Talum.“
Erik se odmlčel. Za dobu jeho vlády na postu velmistra nebylo potřeba ani jednou svolat všechny rytíře. Považoval to za jakýsi triumf nad pořádkem, který však zajistil bratr Jan před ním, když pořádal jednu válečnou výpravu za druhou. „Vyšlete do Talumu další tři rytíře.“
„Ale pane, David přeci napsal, že…“
„Já jsem představený řádu a já rozhodnu, zda je potřeba svolat všechny rytíře,“ obořil se Erik na muže. „Chci mít jistotu, než někam vytáhneme. Nezapomeň na první pravidlo. Jsme v pozadí, nikdy ne na očích.“
Rytíř se uklonil, pak odešel, aby splnil velmistrovy příkazy
Erik se opět zadíval na sochu Velkého patrona. „David je až moc podobný Janovi, ale to je každý rytíř, kterého ten bojechtivý blázen cvičil. Určitě přeháněl.“