Má matka je smrt a já jsem její posel -XXIX.

Bouře zdolala jezero Kita během jediného dne a poté vplula do široké řeky, která se každý kilometr zužovala, jak se blížila ke svému pramenu, nekonečnému ledovci v Modrých horách. Na své palubě nesla podivnou posádku, ještě podivnější, než když plula do Tamiru.
„Opravdu si myslíš, že je dobré, aby ses setkal se sourozenci? Hrotgar o nich zrovna dvakrát hezky nemluvil. Co když tě budou chtít zabít?“ Hučel v jednom kole do Kamira Jakub.
„Jsem dost silný,“ oponoval poněkolikáté malý chlapec.
„Možná jsi silnější, než když tě Rasmus přivezl do kláštera, ale pořád získáváš nové síly. Tvoji sourozenci je však plně ovládají!“
Kamir se zadíval na přítele: „Nemusíš mít o mě strach. Nic se mi nestane a ani nedovolím, aby udělali něco vám.“
„Už zase mi čteš myšlenky?!“
Chlapec se začal smát a opět v něm převládla stránka malého dítěte. „Tohle dokážu uhodnout i bez čtení myšlenek,“ řekl a mrkl na mladíka, který se připojil k jeho veselí.
Jak se tak oba smáli, Hrotgar je ostřížím zrakem pozoroval. „Smích a nevinnost jako dítě, přesto takové schopnosti,“ říkal si v duchu horal a nedokázal z Kamira spustit oči.
Eldar vedl plachetnici středem řeky, v bezpečné vzdálenosti od obou břehů, které lemovaly nebezpečné a ostré kameny.
Krajina se střídala každý kilometr. Chvíli byly vidět jehličnaté stromy, pak zas listnaté a mezi nimi i ovocné, obsypané květy, jež právě opilovaly pilné lesní včely. Na první pohled ráj. Harmonie z přírody přímo čišela. Nebylo také divu, neboť dál od břehu se usadila bytost, která všem dodávala sílu a chuť do života.
Kamir se zahleděl na les. Do hlavy se mu vloudit nepříjemný pocit předtuchy hrozícího nebezpečí. Cítil podivnou bytost, která byla jeho přesným opakem. Dobře věděl, že jak o ní ví on, tak i ona ví o něm.
Plachetnice zastavila a všechny cestující na palubě Bouře náraz povalil na zem. O vteřinu později na palubu skočilo dvacet válečníků v zářivých zbrojích a hbitě obsadili celou loď. Ani bratr Felix se nedokázal měřit s rychlostí útočníků a na krku měl ostří meče ještě dřív, než stačil sáhnout po svém noži.
Kamir okamžitě použil své schopnosti, ale nic se nestalo. Nedokázal útočníkům ani nahlédnou do mysli. Když si potom jeden z nich sundal přilbu, objevila se mu v hlavě nová vzpomínka, která mu to okamžitě vysvětlila. Útočníci byli elfové, stvoření života, která se vymykala z moci poslů smrti, stejně jako Smrti samotné.
Útočníci i jejich vězni vystoupili na pravý břeh. Eldar, Jakub, Hrotgar, bratr Felix, Rasmus i Klára pak zírali na hustou spleť kořenů, které vytvořili v řece neproniknutelnou zeď a zastavili jejich plachetnici. Jediného Kamira ten pohled nechal chladným. Dobře věděl, co jeho protivník dokáže.
Elfové se nejvíce shlukli okolo černovlasého chlapce, zatímco ostatní ponechali téměř nestřežené. Toho hodlal vrah a bývalý velitem domobrany v Tamiru využít, jakmile se naskytne vhodná příležitost.
„Tak daleko od domova,“ mumlal Eldar.
Jakub zaslechl slova čaroděje. „Kdo je daleko od domova,“ zašeptal k mágovi.
„Elfové. Jejich domovina je daleko, až za územím horalů,“ zazněla odpověď.
Kamir celou cestu nepromluvil. Vůbec si nevšímal, že je kolem něho tucet válečníků, více mu dělalo starosti stále patrnější vliv jejich pána. Mysl a znovunabitá část vzpomínek mu v tom ani trochu nepomáhaly. Jedna jeho část křičela zachraň se, druhá ho nabádala, aby vydržel a zjistil o zarytém nepříteli poslů smrti, co možná nejvíc.
Průvod elfů a jejich věznů mířil hluboko do lesa. Příroda stále nabírala na své kráse a ještě víc kypěla životem. Na černovlasého chlapce to působilo tísnivým pocitem, měl rád noc, chlad, tmu a ticho, to byl jeho svět.
Skoro u cíle už i Eldar vycítil onu tajemnou bytost. Okamžitě věděl, kdo je a co se Kamirovi může stát. Potom stejně jako Rasmus a bratr Felix začal vymýšlet kroky potřebné pro provedení útěku. Byl mág a to mu dávalo jistou výhodu, pokud by ho však elfové neprobodly mečem dřív, než by dořekl některé ze zaklínadel.
Kamirovi už v hlavě nevládli dvě rozporuplné myšlenky, ale pouze jediná. „Uteč!“ Křičel na něho pud sebezáchovy a když ucítil, že tajemná bytost je na cestě k nim, rozhodl se ho poslechnout. Věděl, že nemůže zabít elfy, ale pokusil se o něco jiného.
Elfové okolo malého hocha se zastavili. Cítili, že není dobré chlapce podceňovat, ale dobře věděli, že je nemůže zabít. Když však někteří z nich uviděli stále sílící černotu v Kamirově očí, udělali krok zpátky a tasili zbraně. Bylo to však jen směšné gesto, neboť posel smrti už temnotu přivedl na svět.
Jako štít obklopil Kamira černý kruh, jehož chapadla začala elfy odhazovat na všechny strany. Zbylí členové výpravy okamžitě zareagovali a pustili se do boje s vězniteli holýma rukama, jen za pomoci svých dovedností.
Eldar se zaměřil na protivníky nejblíže u sebe. Měl plán. Chtěl použít mocné kouzlo, ale k jeho seslání potřeboval čas, mnoho času, který by mu elfové okolo něj jistě nedopřáli. Odhodil tedy dva válečníky na kmen stromu a potom začal se zaříkáváním.
Bratr Felix hbitě zaútočil na elfa vedle sebe, který byl v rozpacích z malého chlapce. Mnich toho patřičně využil, ale i když při svém věku prokázal patřičnou obratnost, jíž by nejednoho lidského mladíka přemohl, na elfího válečníka to nemělo ani náhodou a už málem pocítil ostří jeho meče, kdyby se do toho nezapletl Hrotgar a nestrl věznitele na zem, kde svou velikostí a silou snadno přemohl křehké tělo.
Temnota chránila chlapce, jako matka své mládě. Když jí však Kamir zavolal blíž a nechal, aby mu obklopila tělo, poslechla ho na slovo. Ale ani ona nečekala, co posel udělá, když se křehké tělo dítěte spojilo s černým oblakem a vyrostlo do děsuplného vzhledu třímetrové bestie, do Kamirovi podoby v říši mrtvých.
Elfové strnuli hrůzou a i spojenci hocha popadl údiv.
Mohlo dojít k velkému krveprolití, při němž by Kamir pobil všechny elfy, ale než stihl cokoliv udělat, vyšla zpoza stromů překrásná žena, oděná do průhledného hedvábného závoje, jež odhaloval dokonalé křivky smyslného těla. Na povel odvolala elfy a postavila se přímo před posla smrti, který ji mohl jediným úderem zabít. Přesto to neudělal.
„Je to tak dávno a přeci si se nezměnil,“ řekla líbezným hlasem tajemná žena a chlapec zrušil spojení s černotou a poslal jí zpátky, odkud přišla. Tím ženu šokoval, když odhalil svůj vzhled dítěte.
„Kdo jsi,“ zeptal se Kamir.
Žena byla ještě chvíli šokovaná, ale potom jen smutně zavřela oči, které se pomalu plnili slzami, jenž však po krásné tváři nestekly. „Dcera Stvoření, Tyrscha.“
„Nositelka života,“ řekl udivený Eldar. „Atovin.“