Má matka je smrt a já jsem její posel -XXX.

Kamir hleděl na překrásnou ženu před sebou a smysly mu říkali, že jí zná. Jeho vzpomínky na ní však byli pryč. „My se známe?“
„Ano.“
„A dobře.“
„Dá se to tak říci.“
„Tak mi pověz, kdo jsem.“
„Neprojdeme se,“ navrhla atovin místo odpovědi.
Kamir se zadíval na své společníky a došlo mu, že s ním chce být osamotě. „Dobrá.“
„Nemusíte mít strach, moji ochránci vám neublíží,“ řekla Tyrscha doprovodu posla smrti a pak s malým chlapcem zmizela mezi stromy.
„Kdo jsem,“ navázal Kamir na rozhovor, když se ocitli sami hned bez okolků.
„Přeci posel smrti.“
„To vím, ale já chci vědět, jaká je má osobnost. Jaký jsem?“
„Setkali jsme se spolu již mnohokrát. Někdy jsi byl mírotvůrce, jindy válečník. Pokaždé jiný, do určité chvíle,“ odpověděla atovin a utrhla ze země květinu, ke které hned přivoněla.
„Do jaké chvíle?“ Zajímal se Kamir a cítil, že se blíží k důležitým věcem.
„Do procitnutí.“
„Ale čeho se to procitnutí týká.“
„To víš líp ty, než já,“ řekla Tyrscha a bylo zjevné, že se jí líbí, jak posla smrti škádlí, i když věděla, že je zmatený. „Kdyby si tak měl své vzpomínky,“ dodala si pro sebe.
„Ale já si na nic nepamatuji.“
„Není divu, tvá matka si to nepřála,“ odvětila Tyrscha hořce.
„Ale proč?“
Krásná žena se zasmála, ale ne veselím spíše ironií nad dětskou naivitou, kterou před ní nejmocnější z poslů smrti prokázal. „Proč asi. Je lepší mít na své straně loutku, než žít nejistotou z někoho, kdo každou chvíli může zradit.“
„Ale proč bych měl zradit svou matku. Co mi Smrt udělala tak hrozného?“
„Opravdu to chceš slyšet?“ Řekla klidně atovin. „I když nemáš své vzpomínky, jistě ti tvé smysli radí, aby si mě spíše zabil, než se mnou mluvil. Cítíš mou moc, stejně jako já tvojí. Jsme jako oheň a voda, nemůžeme být pohromadě. Rovnováha mezi námi zkrátka nikdy nenastane a přesto teď kráčíme jeden vedle druhého.“
„Mluvíš v hádankách. A kdybych tě chtěl zabít, mohl jsem to udělat před několika okamžiky.“
„Já to vím. Ale proč jsi tedy neposlechl své instinkty a nezničil mě.“
Kamir byl v rozpacích. Rozum mu napovídal, že veškeré odpovědi by měl najít ve svých vzpomínkách, které však stále neměl všechny pohromadě. A jak Tyrscha toho o něm mohla vědět tolik. Sledovala ho snad v minulých životech? Eldar přece řekl, že elfové žijí daleko za územím horalů, tak proč tu je. Přišla, aby ho snad zničila, dokud ještě může. Tolik otázek se začalo objevovat v mysli malého chlapce a na dětskou stránku posla smrti toho začínalo být příliš. Chytil se za hlavu a padl na kolena.
Tyrscha okamžitě poklekla u Kamira a jeho hlavu vzala do dlaní. „Bolí tě něco? Co ti je,“ promlouvala na posla smrti líbezným hlasem, ze kterého přímo čišely obavy.
Černovlasý chlapec se zahleděl do zelených očí Tyrschy a na malý zlomek vteřiny mu v hlavě prolétl sled myšlenek, vzpomínek, pocitů, jež měla atovin ve svém srdci. Takové pocity ho málem zabili, neboť mu duši trhaly na kusy. Jedna jeho část takové emoce odmítala a druhá je toužila přijmout. Opět se ocitl na stejném bodě, jako před několika dny. Věděl, že obě tyto vlastnosti k němu patří, ale cítil, že může mít jen jednu z nich, protože spolu by ho zničili. „Řekni mi, proč tu jsi?“
Tyrscha spustila ruce k tělu a vstala, otočila se zády k poslovi smrti a pak odpověděla: „I přes to, čím je každý z nás, tak máme mezi sebou pouto. Pouto, které se život od života mění. Jednou je přátelské, pak nepřátelské, někdy zamilované a jindy nenávistné. Ty všechny životy si pamatuji, i když ty jsi těch vzpomínek ušetřen. Možná, že je to i dobře, protože když jsem tě jednou kdysi dávno víc poznala, vím, jak moc by tě to rmoutilo.“
„Ale co? Kvůli čemu bych se měl trápit,“ křičel Kamir pomalu na atovin, která se odmlčela.
„V jednom z tvých dobrých životů jsem ti dala slib. Nikdy jsem ho však nedokázala splnit a pořád stále nedokážu, jen doufám, že se mi podaří udělat vše proto, aby to pro tebe skončilo. Proto jsem zde.“
„Jaký slib?“
„Když si ke konci jednoho života opět procitl a získal zpátky své vzpomínky, vyhledal jsi mě. Padl jsi přede mnou na kolena a prosil mě, abych tě zničila, než si tě tvá matka povolá opět zpátky do říše mrtvých. Zapřísahal jsi mě za všechny životy, kdy mezi námi něco bylo, stejně jako za záchranu mého života, abych tě zbavila toho prokletí. Tehdy jsem to nedokázala udělat a uplynulo mnoho desetiletí, než jsem pak znovu nalezla tvůj další život, který měl dobré srdce.“
„Tak to udělej teď. Jestli je můj život takové utrpení, skoncuj to a teď hned, než se mi všechna muka vrátí,“ řekl Kamir a v očích se mu začaly třpytit slzy.
„Nemohu, jsem atovin, dcera Stvoření, ne smrti, nemám na to moc.“
„Tak kdo to může udělat? Některý z mých sourozenců nebo jen Smrt.“
Tyrscha se otočila ke Kamirovi. Po tváři jí stékaly slzy a její nebeská krása spolu se zármutkem by vyvolali city i v neživém kameni. „Jen ty sám znáš na tohle odpovědi. Nikdo jiný.“
„Tak proč jsi tady!“ Křičel malý chlapec. Ne však vztekem, ale čirou beznadějí nad svou vlastní existencí.
„Abych ti pomohla procitnout,“ řekla Tyrscha a zahleděla se poslu smrti do očí. Tentokrát jí však malý chlapec nečetl myšlenky, pouze se díval na obrazy vzpomínek, které mu atovin sama ukazovala.
Uběhla dlouhá chvíle, než se Rasmus, bratr Felix, Klára, Jakub, Hrotgar a Eldar dočkali návratu Kamira a atovin. Elfové kolem nich byli špatná společnost. Nehodlali s nimi ani promluvit, jako kdyby pro ně byli pohý hmyz.
Posel smrti přicházel, vedle něho šla Tyrscha, a zamířil rovnou ke svým společníkům, aby je uklidnil.
„O co šlo,“ zeptal se bez okolků Kamira jako první Jakub.
„Chtěla mi pomoci procitnout, ale je to nad její síly. Nejdřív se budeme muset vydat k mým sourozencům. V jejich blízkosti se mi snad nějaké vzpomínky vybaví,“ odpověděl chlapec stručně, ale přesto vynechal mnoho důležitých informací.
„Ale jak? Loď je uvězněná.“ Ozval se Eldar a čekal, co posel smrti řekne.
„To není problém,“ odvětil Kamir a pak i se svými spojenci sledoval atovin, která svou mocí přivolala nádherné bílé koně, nejkrásnější, jaké kdokoliv z nich kdy viděl.
„Ti koně vás dopraví až do země horalů. Nemusíte hledat cestu, oni jí znají,“ řekla Tyrscha a potom poklekla před Kamirem a láskyplně ho políbila na čelo. „Počkám tady, dokud se nevrátíš od svých sourozenců,“ dodala a potom rychle odešla do nitra lesa, aby nikdo další příval slz na její tváři nespatřil.