Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXII.

Tyrscha zrovna meditovala v břízovém háji, když vycítila blížící se tvory nicoty. Ona sama se s nimi již střetla několikrát. Pokaždé však utekla, než aby okusila jejich plnou sílu. Tentokrát ale nebyla na území elfské říše, kde se mohla uchýlit pod ochranu kouzelníků se šikmýma ušima. Ne, teď se mohla spolehnout jen na sebe.
První černý stín se snesl z oblak mezi stromy a okamžitě napadl dva elfské válečníky na hlídce. Ti se nezmohli ani na smrtelný výkřik, když jim pařát rozpáral břicho. Potom se štíhlá těla svalila na zem a než jejich duše stačila odejít ke stvořitelce, otevřel gargoil svůj chřtán a nasál je do sebe, do nicoty.
Jeden za druhým se gargoilové snášeli z nebes na elfy a všechny do jednoho zabili stejným způsobem. Nakonec zůstala pouze atovin.
Tyrscha vstala a vydala se do táborů svých ochránců. I když dobře věděla, že jsou všichni mrtví, neměla strach. Byla rozhodnuta, co musí udělat. „Za tebe, Kamire,“ řekla a postavila se přímo před Gara stojícího u táborového ohně.
Tvor nicoty se na překrásnou ženu podíval ze své výšky. Připadala mu tak směšná, bezvýznamná. Přesto věděl, co je zač a už se nemohl dočkat chvíle, až jí zničí. „Těšíš se na nicotu.“
Atovin se podívala vzhůru do ochyzdné tváře gargoila a poprvé za všechny své životy se rozhodla bojovat. Sebrala veškerou svojí sílu a její zelené oči se rozzářily.
Gar udělal několik kroků zpátky. Světlo jej pálilo na těle a oslepovalo ho. Přesto to považoval jen jako zpestření, než zvítězí. Popadl malý stromek za sebou a vyrval ho i s kořeny. Potom jej použil jako kyj a po mocném nápřahu kmen ničil vše, co mu stálo v cestě. Zastavil se jen před Tyrschou, kterou obklopili tlusté kořeny stromů, jež vytvořili pevnou klec.
Další gargoilové se zapojili do boje a zamířili rovnou k atovin. Ta stihla povolat další kořeny, jež vyrazili ze země a zaútočily na tvory nicoty.
Gare se znovu vrhl na dceru Stvoření a cestou likvidoval jeden kořen za druhým. Omotávali se mu okolo nohou, rukou, ale nezastavili ho. Pouze trochu zpomalily.
Tyrscha zavolala na svou obranu tvory lesa a ti jejího volání vyslyšeli. Medvědi, včely, veverky, lišky a další zvířata napadli gargoily a mnoho z nich okamžitě zahynulo.
Když atovin nakonec gargoilové obklopily ze všech stran zmohla se na poslední úder, do kterého dala veškerou svojí sílu. S myšlenkou na Kamira jí celou obklopilo zelené světlo, jež sílilo a rozšířilo se až obsáhlo i stvoření nicoty. A když se moc života střetla s nicotou, nastal mohutný výbuch, který plochu o několika stech metrů čtverečných celou zničil.

Klára celá zpocená vykřikla do noci. Nebyla to však ona, kdo křičel, ale atovin.
Celá družina se hned shromáždila okolo malé dívenky. Ta seděla a tiskla si kolena k hrudi. Dívala se na zem a bylo jasné, že je vyděšená.
Kamir se prodral skrze všechny muže své výpravy a poklekl před Klárou. Pomalu jí přinutil, aby k němu zvedla hlavu a pak se zahleděl do ztrápených očí. Několikrát se podíval na scénu, jíž se stala díky daru od něho svědkem. Potom v tichosti vstal a vzdálil se od dívky. Přešel na druhý konec tábora a znovu si vybavoval celou scénu. Nejvíc jej mučila slova, jež Tyrscha řekla: „Za tebe, Kamire.“ Dětskou stránku to ničilo, stejně jako posla smrti v těle malého chlapce, který dobře věděl, že celé to je jeho vina. Krutý dar Kláry, zřejmá smrt atovin a jejího doprovodu a dalších. Existence těch všech byla v jeho rukou a jak dopadla. Otočil se ke svým společníkům a dobře věděl, že i jejich životy může ohrozit. V tu chvíli se rozhodl a nic ho nemohlo přesvědčit, aby své rozhodnutí změnil.
Nakonec se všichni znovu uložili k spánku. Všichni až na černovlasého hocha, který z několika vzpomínek svých minulých životů vytěžil dovednost psaní a na kus pergamenu naškrábal malým uhlem z ohniště stručný vzkaz. Potom se posel smrti podíval na každého člena své výpravy a tiše do snů mu řekl: „Děkuju.“ Pouze u Jakuba se Kamir zdržel déle. Měl toho se zrzavým mladíkem nejvíc prožitého a mnoho mu dlužil. Vždyť on se vzdal své budoucnosti, jen aby se s ním vydal na tuhle výpravu. Neměl nic, co by mu mohl dát. Ale pak ho něco napadlo. Všiml si nože, který mladíkovi dal Rasmus. Bylo mu jasné, že se na zbraň upnul, stejně jako kdysi na nůž od bratra Jana. Poklekl tedy u přítele a vzal mu ho. Řízl se s ním do ruky a jak po ostří stékala krev nejmocnějšího posla smrti, získal nůž magickou sílu, o které ani sám Kamir neměl nejmenší potuchy, jen věděl, že tak dal Jakubovi alespoň malý dar, jež by mu pomohl v nesnázích.
Nakonec se černovlasý chlapec vyškrábal do sedla bílého koně a vydal se na cestu. Díky schopnostem dokázal ovládnout mysl zvířete, které na jeho pokyny tiše opustilo tábor a po několika desítkách metrů přešlo do rychlého klusu.