Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXIV.

Kamir uháněl na sněhově bílém koni vstříc své minulosti a sourozencům. V říši mrtvých se s jedním již setkal a ještě teď byl z jeho chování v rozpacích, když v jednu chvíli mu pomohl a vzápětí jej napadl s jasným úmyslem ho zabít. Jaká pravidla vůbec panovaly mezi potomky Smrti to bylo pro něho jednou z největších záhad, která v něm vyvolávala obavy a nejistotu. Ale jelikož se k nim vydal sám, byl přesvědčený, že ho alespoň nebudou mít možnost čím zahnat do kouta, neboť zmařený život někoho další už na svých rukou mít nechtěl.
Černovlasý chlapec právě zdolal neoznačené hranice mezi královstvím a zemí horalů. Dokonce vycítil přítomnost sourozenců, ale zatím to byla jen stopa, kterou po sobě zanechali, když obyčejným lidem názorně dokazovali svou moc a tím si je podrobovali.
Najednou se vznešené zvíře pod poslem smrti vzepjalo a z nečekaného chování koně Kamir nedokázal včas zastavit, co následovalo. Tvrdý náraz o zem, jež na těle dítěte způsobil mnoho ošklivých modřin a odřenin. Chlapec, když vstával ze země chtěl na zvíře použít ve vzteku svou moc, ale kůň byl již dávno pryč, a tak se posel smrti musel vydat dál po svých.
Po několika hodinách únavného pochodu konečně narazil na stopy lidské činnosti. Past na vlky. Okamžitě to v něm vyvolalo vzpomínku, ale neměl čas se jí dál zaobírat. Důležitější teď bylo, aby nalezl lidi, kterým patřila.
Lesem zazněl nářek stromu, když dopadl na zem. Kamir se otočil za zvukem a vydal se tím směrem. Po několika set metrech nalezl skupinu sedmi horalů se sekyrami, jak ze statné jedle odsekávají větve a další muž přivádí koně, aby zapřáhl kmen za silné zvíře. Chvíli je pozoroval při práci a přemýšlel, jak se zachovat. Podle vyprávění Hrotgara by nebylo dvakrát moudré ukazovat jim svou moc, aby se nevyděsili, ale jeho podoba, plus historka ztraceného dítěte v lese mohla být dobrý způsob, jak mezi ně proniknout. Navíc odřeniny po pádu z koně mu poskytli parádní kamufláž.
Horalé vyvalily oči, když nejprve zaslechli dětský pláč a potom spatřili černovlasého chlapce, jak k nim přichází z lesa. Okamžitě se kolem dítěte shlukli. Nikdo z nich jej nikdy předtím neviděl, ale jejich povaha jim přímo nařizovala se o něj postarat, a tak nejstatnější z mužů ze sebe shodil kožešinu a zabalil do ní chlapce. Potom usedl na koně a posadil hocha před sebe. Pak se i s ním vydal zpátky do vesnice.
Lesní květ byla jednou z mnoha osad v zemi horalů, dokola obehnaná dřevěnou palisádou, chránící obyvatele před útoky dravých zvířat. Skládala se z jednoduchých chatrčí a velmi prostých domků, ve kterých žilo necelých čtyři sta lidí.
Ač horalé měli svého vůdce, většina osad byla samostatných a vládl v ní nejsilnější válečník nebo rada starších. Ti se pak pokaždé, když zemřel vůdce, sešli a zvolily ze svých řad nového.
Když statný muž dorazil do vesnice, předal Kamira ženám, aby se o něho postarali. U nich se mu dostalo prvotřídní péče, když ho umyly, ošetřili a ještě mu dali najíst, co hrdlo ráčí. Sice měl problémy, jakmile mu podstrkávali maso, ale naštěstí jej nutili ho snís jen chvíli a potom toho zanechaly.
Horal, co Kamira přivezl, se vydal k náčelníkovi vesnice, kterého o všem spravil.
„Takže ty jsi jen tak přivedl do vesnice další hladový krk, Gorne,“ řekl zjizvený muž ve tváři rozlobeně. „Musíme pánům brzo zaplatit daně a ty mi teď přivedeš další starost.“
„Tak neplaťme. Odjeďme, jako ostatní.“
„Zbláznil ses Gorne. Víš, jaký trest by nás potom čekal. Jaká muka by nám mohli způsobit.“
„Jejich moc není všemocná,“ odporoval statný horal, který opovrhoval posly smrti a nejraději by jim sám vrazil meč do břicha.
„Dost! Nepokoušej štěstí. Sám jsem byl svědkem, co udělali těm, kteří jim vzdorovali a i ty by si z toho zbělel ve tváři.“
Hame už měl po krk historek náčelníka o moci poslů smrti, kterou jako jediný z jejich vesnice viděl on. Za dobu své vlády neudělal nic jiného, než si zlepšoval své živobytí a vůbec se nestaral o lidi. Když pak přijel na poradu, kde jeho a ostatní náčelníky vůdce horalů přivítal v doprovodů poslů smrti, byl on jediný, kdo v Lesním květu prosazoval nutnost zaplatit stanovené poplatky, aby to nepřineslo vesnici potíže. „Ještě jedno pár měsíců a potom se ukáže,“ nesrozumitelně procedil statný muž skrze zuby.
„Co jsi říkal,“ řekl náčelník, ale ve skutečnosti dobře věděl, že Gorn usiluje o jeho místo a brzy jej bude moci vyzvat na souboj, jak patřilo k tradici jejich lidu, že náčelníka mohl vyzvat kdokoliv vždy po prvním letním dnu. „Své jsi již řekl. Mám ještě dost práce. O tom chlapci si promluvíme později. Teď jdi.“
„Dobrá,“ dodal Gorn, a pak odešel z domu náčelníka, hledat malého chlapce.