Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXVI.

Kamir se probudil a spatřil před sebou větrem ošlehanou tvář Gorna. Horal si jej prohlížel, stejně jako předtím Rotgar. Na rozdíl od něho však on neměl ani nejmenší potuchy, co je zač. Aspoň v to doufal. A tak si řekl, že by toho snad mohl využít.
„Už je ti lépe,“ zeptal se Gorn.
„Ano,“ odvětil posel smrti s dětskou nevinností.
„Můžeš mi povědět, odkud pocházíš.“
Chvíli bylo ticho. Kamir schválně napínal horala, který dychtil po odpovědi. „Nevím.“
„A co tvoji rodiče.“
„Nevím.“
„Jak jsi se dostal vůbec do lesa a jak jsi v něm dokázal přežít,“ kladl Gorn jednu otázku za druhou, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že malého chlapce rozplakal.
„Já to nevím,“ řekl několikrát Kamir během svého vzlykání a sám sebe v duchu pokáral, že lže dobrosrdečnému muži.
„Dobře. Necháme toho.“ Konejšil nakonec horal chlapce, neboť si začal klást za vinu příval slz. „Co po tobě chtěl Rotgar?“
„Kdo?“
„Podivný muž v otrhaných kožešinách. My mu říkáme vymítač. Byl tu za tebou včera,“ vysvětloval Gorn, ale vůbec si neuvědomoval, že přesně to byl cíl Kamira.
„Co dělá vymítač.“
„Rozmlouvá s duchy našich mrtvých, léčí nás a radí nám v těžkých dobách.“
„On je váš náčelník?“
„Ne,“ odvětil horal a zasmál se. „I když by to možná pro nás bylo lepší, tak vymítači nestojí o moc nad lidmi. Mají dar a využívají ho ku prospěchu ostatních.“
„Aha. Pověz mi o něm víc,“ žadonil s dětskou zvědavostí posel smrti.
„Sám ti toho o něm asi moc nepovím. Straní se ostatních, stejně jako vymítači v jiných osadách. Víc se přátelí s duchy lesa.“
„Co jsou zač?“ Skočil Gornovi Kamir do povídání.
„Kdo, duchové lesa? Sám jsem se s žádným z nich nesetkal a budu rád, když to tak i nadále zůstane. Jsou to podivní tvorové, kteří se dokáží maskovat. Člověk může stát přímo vedle nich a nemusí mít o nich ani tušení. Když se jim pak zachce, dotykem své kouzelné pracky tě promění ve strom.“
Kamirovi vyrazila nová vzpomínka. Její obsah se přímo týkal těchto tvorů a i když z velké části potvrzovala, co říkal Gorn, tak jejich schopnost někoho proměnit ve strom byla o dost komplikovanější.
„Je ti něco chlapče?“
„Nic, jen se mi trochu zatočila hlava. A co ještě dělá vymítač.“
Gorn se poškrábal na hlavě. „No abych ti pravdu řekl, sám nevím, co dělá většinu dne. Jsem jen obyčejný lovec.“
Kamir mlčel. Doufal že se o Rotgarovi dozví, co nejvíc, ale došlo mu, že má před ostatními tajemství, jako on sám.

Náčelník Lesního květu byl vypočítavý muž. Navenek dělal všechno proto, aby ho lidé dál volili za svého vůdce, ale šlo mu jen o to vládnout. Když se pak vydal na shromáždění všech náčelníků osad horalů a zjistil, že se vlády nad jejich životy chopily poslové smrti, byl jediný, kdo v tom neviděl strašnou věc. Potají se pak s nimi setkal, aby uzavřel podivný a pro sebe výhodný obchod.
„Slíbili mi, že budu náčelníkem až do své smrti. Každý v Lesním květu mě bude uznávat a co zatím mám. Nic. Zbytečně jsem si pod sebou podřezal ještě víc větev,“ mumlal si náčelník pro sebe, když psal na zažloutlý pergamen. Ten pak přivázal na nohu poštovního holuba a vypustil jej do hlavního města horalů. „Doufám, že něco podniknete dřív, než bude pro mě pozdě,“ dodal za odlétávajícím poslem.

Uběhlo dlouhé ticho v chýši, kde byl Kamir s Gornem. Nikdo z nich neměl téma k rozhovoru, a tak tam seděli dva zcela rozdílní muži. Posel smrti v těle dítěte a lovec.
Nakonec přerušil ticho horal: „Nechceš se projít po vesnici.“ Černovlasý chlapec kývl a vydal se s mužem ven z chatrče.