Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXVII.

Kamir, v doprovodu statného horala, se procházel Lesním květem a pozoroval každodenní rutinu hrdého lidu. Muži opracovávali kožešiny, vyráběli nástroje nebo opravovali obydlí. Ženy pak vařili, udržovali pořádek, pečovali o děti a učili je všemu, co potřebovali pro svůj budoucí život. Především jim však vtloukali do hlavy tradice, aby zaujali předem určené místo v hierarchii svého národa a byli mu prospěšní.
Posel smrti je pozoroval. Viděl, jak jsou tito lidé silní, hrdí, ale jelikož mezi nimi chyběli cílevědomí lidé, toužící po něčem víc, nebyl nikdo, kdo by využil skrytý potenciál horalů na bitevním poli za obsazením celého světa.
Jak se tak Kamir zaposlouchal do Gornova vyprávění a povinnostech jednotlivých členů osady, neuvědomil si, že jej z bezpečné vzdálenosti pozoruje Rotgar a zkoumá jeho chování.
Horal provedl chlapce celým Lesním květem, ale nevědomky skončil před obydlím náčelníka. Ten vyšel v tu nejnevhodnější chvíli, když Gorn stál s poslem smrti přímo před vchodem.
„Gorne,“ promluvil náčelník a Kamir viděl ve tváři svého průvodce jasný odpor. „Tohle je ten nalezenec?“
„Ano. Ukazoval jsem mu právě naši osadu.“
„Byl bych radši, kdyby si mu ukázal, jak se zapojit do práce.“
„Jakže,“ řekl nevěřícně Gorn. „Vždyť je ještě dítě. Naše děti také nepracují.“
„To se změní. Ode dneška,“ odvětil klidně náčelník. „Na zaplacení poplatku pánům bude třeba každé ruky.“
Gorn ve skrytu duše zuřil, ale jako každý horal byl připoután k tradicím svého národa a ty mu velely poslechnout náčelníka, i když to byl člověk toužící po moci a využívající svého postavení, jak jen to šlo. „Ano, náčelníku,“ dostal skrze zatnuté zuby.
„Jsem rád, že mi rozumíš. Také je potřeba, aby jsi vyrazil na lov. Chlapce můžeš vzít klidně sebou.“
„Cože? Vymítač nás přeci varoval, že v okolí naší osady je Bagres a nikdo...“
„Dost! Přidělil jsem ti úkol. Přeci nechceš zpochybňovat mé rozhodnutí. Víš, co by tě potom čekalo.“
Poslední věta náčelníka Gorna spolehlivě umlčela. Dobře věděl, co by jej v případě nesplnění příkazu čekalo. Vyhnanství, neboť ve světě horalů neexistovala jednotná mysl. Jen plnění tradic a ty říkaly, že náčelník rozhoduje o tom, kdo bude dělat a jakou práci v osadě. „Ano,“ řekl Gorn a již se nemohl dočkat prvního letního dne, aby vyzval nenáviděníhodného muže na souboj.
Jak se tak náčelník díval za svým úhlavním nepřítelem, doufal, že poslal Gorna na jeho poslední lov. A kdyby se nevrátil ani chlapec, tím by to pro něho bylo ještě lepší.
Rotgar vyposlechl všechno. I on sám tušil, že jejich současný náčelník není zrovna nejlepší, ale nemohl nic dělat. Byl jen rádce a stejně jako ostatní, byl horal svázaný tradicemi, kterému v tom bránili. Navíc vymítači se do politiky nepletli, pouze pomáhali potřebným, což v tuto chvíli potřeboval Gorn víc, než kdy jindy. Vydal se proto okamžitě z Lesního květa do lesa, kde mohl dostat pomoc od svých jediných přátel, které si za svého života našel.

Kníže Ivan konečně dorazil na palubě starého škuneru do hlavního města království, do Harky. Vysoké zdi chránili město ze všech stran a spolu s věžemi, na nichž byli obrovské samostříly vyrobené trpaslíky, zaručovaly obyvatelům a králi bezpečí před nepřátelskými armádami. Nikdo však neměl ani tušení, že se blížil někdo, kdo se rozhodl království zničit, aby se sám stal vladařem, i když jen malého kousku země.
Škuner zakotvil v přístavu a královi vojáci vstoupili na jeho palubu. Prohlédávali náklad a zjišťovali, zda loď neveze nějaký kontraband. Když se však setkali s nejméně postaveným šlechticem, vrátili se zpátky na molo.
Kníže Ivan dal svým nejvěrnějším mužům jasné pokyny, aby mu pronajali pokoj v slušné krčmě a odnesli tam všechna zavazadla. Zvláště pak pro něho bylo důležité, aby truhly s jměním jeho rodiny dorazili bezpečně do hostince, než za ně koupí pomoc, kterou potřeboval.
Když kníže dohlédl na vykonání příkazů, zavolal jednoho ze sirotků v přístavišti a nechal se jím dovést na místo, o kterém mu Kern Stínosmrt řekl. Tam se chtěl spojit s cechem vrahů a přiblížit tak své plány blíž k uskutečnění.