Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXIX.

Martumovi bylo skoro třicet let. Menší, hbité a rychlé tělo, bylo ideální pro životní cestu, kterou si vybral. Na svůj věk byl na druhém místě v cechu vrahů, hned po Kalimovi, jenž byl jeho učitelem. Díky němu poznal potěšení z toho, když ostří nože proniká hrudí a probodává srdce, aby ukončilo něčí život. On sám se pak v zabíjení vyžíval a snažil se o co nejdelší odchod své oběti ze světa. Přitom si dával záležet, aby všem způsobil příšerné bolesti, než se setkají se Smrti.
Když Kalim pověřil Martuma vraždou krále, bylo kruté srdce mladého vraha naplněno nesmírnou radostí, neboť taková vražda se nedělala každý den. Sice věděl, jak riskantní to je úkol, ale i tak nedokázal odolat, když mohl ukončit život panovníka. A tak se hned v noci vydal splnit nejvýznamější zakázku svého života.
Noc byla ten den pro vrahy jako stvořená. Hvězdy i měsíc zakryly mraky a tak se Martum vydal městem ponořeným do tmy vstříc královskému sídlu.
Dovnitř hradu se dostal lehce. Nebyla to jeho první vražda uvnitř a několik strážných si rádo přividělalo, když jim k tomu stačilo nechat dveře o něco déle otevřené a oči přitom zavřené.
Pro žádného z poddaných nebylo novinkou, že král si rád dopřával přítomnosti žen a nejednalo se tedy jen o královnu, jenž s ním spala ve společném loži. K tomuto účelu si nechal přestavět pracovnu, kde dubový stůl vyměnil za obrovskou postel, měkkou a přitom výdržnou.
Martum se jako většina vrahů naučil rozpoznat čas v noci, a tak věděl přesně, kolik je hodin. Přitom se nedokázal neusmát, protože dobře věděl, kde krále najde a také jak snadné místo to bude pro vraždu.
Král si pro tuto noc vybral velmi mladou milenku a právě v tento den oslavila své dvacáté narozeniny. I proto se jí panovník rozhodl dát podle sebe jeden z nejkrásnějších dárků a to noc strávenou s ním. A v zaneprázdnění neměl nejmenší tušení, že se do jeho pracovny vloudil černý stín, plížící se podél stěny a blížící se v tichosti k posteli.
Král právě ležel a poskytoval své milence rozkoš, když se Martum objevil a podřízl ženě hrdlo. Proud horké krve dopadl na tvář panovníka, jež v tu samou chvíli došel k vyvrcholení, ale místo opojivého vzdechu partnerky uviděl záblesk vrahova nože, potřísněného krví.
Do královi pracovny vletěli čtyři rytíři Bílé růže. Jako pokaždé, tak i dnes hlídali bezpečí vladaře z tajné chodby, jenž na rozdíl od ostatních obyvatel hradu znali jako jediní. Ani oni si však nevšimli, když se Martum vloudil do pracovny, ale jakmile vrah zabil mladou ženu a udělal pauzu, aby si vychutnal vraždu krále, přišla jejich chvíle.
Vrah si všiml rytířu hned, jak se otevřely dveře skryté v knihovně. Vůbec se nerozmýšlel a jednal instinktivně, jak ho to Kalim učil. Nejdůležitější bylo splnit úkol, vše ostatní bylo podřadné. Nezaváhal a vrazil hrot své dýky králi přímo do krku.
Panovník jedinkrát zachraptěl a z úst mu přitom vytryskla krev. Potom se i on odebral za mladou ženou, s jejímž tělem byl ještě spojen v mileneckém poutu.
Rytíři tasily meče a vrhly se do boje. Dobře znaly praktiky vrahů a věděli, jak se v boji s nimi zachovat. Rozestoupili se proto kolem zákeřného soupeře a na sjednaný signál se chystali zaútočit.
Ale i Martum věděl, jaké techniky využít při boji s rytíři Bílé růže. Tasil proto druhou dýku z pochvy u pasu a vyčkával. Vše záleželo na rychlosti a štěstí.
Rytíři vyrazili. První z nich okusil vrahův nůž, když mu odhalil pravý bok. Další pak utržel šrám na ruce a spadl mu meč na zem.
Martum se hbitě vyhýbal útokům a stejně je stíhal oplácet. Prvního protivníka se zbavil, druhého poranil a další mu každou chvíli měl nabídnou svůj život.
Potyčka zabijáka s rytíři se blížila ke konci. Králova pracovna se plnila krví a vypadalo to, že muž, který za tento masakr je zodpovědný vyvázne bez jediného škrábnutí. Ale i vraha nakonec opustila štěstěna, když tajnou chodbou přispěchalo dalších šest rytířů a přečíslilo dovednosti Martuma pouhou přesilou.