Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXXIII.

Rotgar se prodíral hustým roštím. Z Lesního květu vyrazil krátce po Gornovi a poslovi smrti. Na rozdíl od nich se však vydal opačným směrem, k místu, kde jeho jediní přátelé spokojeně a nerušeně žili. Často je navštěvoval, a tak s hledáním cesty k nim neměl žádný problém, ale jelikož předtím nikdy tak nespěchal, jako teď, husté houštiny mu z těla strhávali to málo oblečení, co měl na sobě. Přesto se nevzdával a nakonec vyčerpaný, ale šťastný, jen v cárech kožešin dorazil na překrásný palouček, jehož středem protékal čistý pramenitý potůček, vytvářející malé jezírko. Tam prozpěvovali ptáčci své líbezné melodie a zcela nerušeně žili ve společnosti Duchů lesa, kteří jako neviditelní strážci se starali o tuto překrásnou zahradu přírody.
Rotgar přistoupil k jezírku a pořádně se z něho napil. Potom několikrát zavolal: „Jste tu?!“ odpovědi se však nedočkal. „Nehrajte si se mnou. Potřebuji vaši pomoc, je to naléhavé.“
„Ty sis nepřišel hrát?“ ozvalo se vymítači zpoza zad a když se otočil, řekl další dětský hlásek před ním: „Proč se nedokážeš bavit?“
„Jste tu všichni,“ odvětil Rotgar a použil své schopnosti, aby dokázal spočítat neviditelné tvory okolo sebe. Bylo jich přesně sedm. „Poslouchejte mě. Je to moc důležité, potřebuji vaši pomoc.“
„O co jde,“ řekl nový dětský hlásek a bylo jasné, že promluvil ten nejmoudřejší a nejdůležitější ze všech.
„V lese je Bagresh,“ začal Vymítač.
„To víme…“
„Nepřerušujte mě. Vše vám povím,“ obořil se na jednoho z duchů Rotgar. „Potřebuji, abyste našli v lese jednoho horala a černovlasého chlapce.“
„Gorn je na lovu. Teď?“ ozval se další hlásek.
To Rotgara rozhodilo. „Odkud znáte Gorna.“
Místo odpovědi zazněl dětský chichot. „My známe všechny, kdo jsou v našich lesích,“ řekl nakonec ten nejmoudřejší. „Ale nevěděli jsme, že má potomka.“
„Taky nemá. Ten chlapec je ve skutečnosti jeden z dětí Smrti.“
Na paloučku se rozhostilo mrtvé ticho. Rotgar v tu chvíli zalitoval, že jméno každého z jeho přátel bylo tak zašmodrchaně těžkým jazykolamem, že nemělo smysl se ho vůbec pokoušet vyslovit. A tak jen čekal, až některý Lesní duch promluví.
„Proč je dobrý Gorn ve společnosti takové …“ ozval se jeden z duchů a nedokázal najít to správné pojmenování pro Kamira.
„On to neví. Myslí si, že vedle něj stojí obyčejný chlapec. Nedokáže si ani představit, jakou mocí vládne,“ odpověděl Rotgar.
„Poslové smrti jsou zlí. Škoda, že ho Bagresh nemůže sníst,“ řekl další neviditelný tvor.
„Ale může. Dal jsem mu sebou Bílý kámen. Proto jsem za vámi přišel. Jste jediní, kdo může zasáhnout dřív, než Gorn bude další svačinkou té bestie. Ale toho chlapce zachraňte také.“
„Proč,“ ozval se opět nejmoudřejší. „Byly časy, kdy nás poslové smrti naháněli a zabíjeli, jen proto, že jsme tvorové Stvoření a ty po nás žádáš záchranu jednoho z nich?!“
„On,“ Rotgar se odmlčel a hledal správné slovo. „Není jako většina jeho sourozenců. Je jiný.“
„A podle čeho tak soudíš? Na to, že má tvou důvěru jsi mu tajně dal Bílý kámen, aby nemohl použít svou moc.“
„Ano, ale …“
„Neobával ses právě toho, co může udělat s tvojí vesnicí. Nevěřil si mu natolik, že si…“
„ANO!“ vykřikl Rotgar a přerušil tak poklidný život na paloučku. „Ale to všechno bylo z pouhé opatrnosti. Střetl jsem se s ním v tváří v tvář, provokoval ho a dokonce mu dal možnost mě i zabít, ale neudělal to. Proto vás prosím, zasáhněte a zachraňte i jeho.“
Nastalo další ticho, ale Vymítač dobře poznal, že začala debata mezi Lesními duchy, protože jej obklopil silný šum listů, jak si neviditelní tvorové vyměňovali názory svou vlastní řečí.
Když na paloučku opět zavládlo ticho, nejmoudřejší z Lesních duchů promluvil: „Rozhodli jsme se ti vyhovět a půjdeme dohlédnout na bezpečí dobrého Gorna i posla smrti, ale pokud se o cokoliv proti nám pokusí, splatíme mu dluh za všechny naše bratry, které potomci Smrti zabili.“
„O nic víc vás nežádám,“ řekl Rotgar, ale než dopověděl, díky svým schopnostem zjistil, že se ocitl na palouku sám. A tak jen usedl do trávy a začal odpočívat. Teď už to bylo pouze na jeho přátelích, zda zasáhnou včas.

Gorn se díval, jak vyzáblé tělo chlapce padá k zemi. Vůbec nepřemýšlel a jednal. Vždyť před ním bylo dítě ve velikém nebezpečí. Přiskočil proto ihned ke Kamirovi, vzal ho do náruče a než stačil Bagresh vyrazit vpřed, měl už náskok dobrých pár metrů. Ty však rychle zmizely, když kličkoval s hochem přitisknutým ke statné hrudi mezi stromy, zatím co obrovský tvor to bral přímo a o jeho opancéřované tělo se kmeny stromů lámaly jako párátka.
Bagreshova mysl se soustředila pouze na jedinou věc. Zabít. Nic jiného pro něho v tuto chvíli neexistovalo a i kdyby ho někdo bodal zezadu oštěpem do těla, vůbec by nezareagoval.
Horal znal les dobře, stejně jako věděl, jak se zachránit před nelítostným tvorem. Lézt někam na strom nemělo smysl a jediná možnost byla schovat se v zemi. Proto běžel přímo k nedalekému potoku, u kterého se nacházel kamenitý podklad, stejně jako mnoho malých jeskyní, do kterých by se obrovité tělo Bagreshe nedokázalo vejít. Hlavou se mu však honily dvě otázky. Dorazí k nějaké z jeskyní včas a jak dlouho Bagresh vydrží čekat, než to vzdá?

Rotgar zůstal samotný na krásném palouku. Jedinými společníky mu byl veselý zpěv ptáků a zvuk tekoucí vody z potůčku. Byl to ráj, ukrytý v neproniknutelném houští, ale namáhavá cesta se vyplatila každému, kdo ocenil krásu přírody, stejně jako si dokázal užívat klidu a míru.
„Snad dorazí včas,“ říkal si sám pro sebe vymítač z Lesního květu už poněkolikáté a nervozita v něm stále víc sílila. „Možná jsem s nimi měl jít také. Třeba bych mohl být prospěšný. Kdo ví, jestli ten posel smrti nakonec nepřemůže Bílý kámen. Ale tak mocný snad není ani on. I když …“ zazněla zlomená větev pod těžkou nohou a Rotgar se pohotově otočil po zvuku. V tu samou chvíli byl však zasažen pěstí dřív, než stačil zjistit, kdo jej to vlastně napadl.

Malá skupinka lesních duchů, vzácných tvorů, kteří pomalu vymírali, neboť je mágové chytali a zkoumali, aby odhalili jejich tajemství neviditelnosti a mohli si ho přivlastnit. Ale i když se snažili čarodějové sebevíc, žádný z nich ve svých výzkumech neuspěl, pouze jím zabil dalšího z duchů a zmenšil tak jejich populaci. Kdyby však věděli, že lesní duchové jsou úplně neviditelní jen pro lehce oklamatelné lidské oči a ostatní zvířata si jich jen nevšímají, asi by od svých experimentů mágové i upustili. Možná…
Rotgara znali již od dětství, kdy se jeho schopnosti vymítače začali poprvé projevovat. Okamžitě se jim zalíbil, protože dával přednost lesu a mírovému řešení před násilím. Přesto neváhal použít své schopnosti pro správnou věc a když zachránil jednoho z duchů lesa, začalo přátelství vzácných bytostí s vymítačem z Lesního květu. Když je pak požádal, aby zachránili jednoho horala, okamžitě by vyrazili, ale chvíli váhali, když jim také pověděl o poslovi smrti v těle malého dítěte, který byl s ním. Neměli Smrt rádi a její potomky o nic méně. Již několikrát se je v minulosti pokusili vyhubit, když zrovna zuřila otevřená válka mezi Smrtí a Stvořením a na takové věci se nezapomíná. Oni sice nemohli, že byli výtvory bohyně Života, ale o to v nesmyslné válce bohů nikdy nejde.
Nakonec se však Duchové lesa rozhodli splnit přání Rotgara. Nejen proto, že jim pověděl o Bílém kameni schovaném v oblečení posla smrti, ale několikrát viděli Gorna na lovu a znali dobře jeho povahu. Zabíjel vždy jen kvůli jídlu, ne pro potěšení, jako někteří horalé a lidé. Navíc nikdy nezabíjel matku s mláděti, ať byl v Lesním květu sebevětší hlad a toho si tvorové Stvoření nesmírně cenili.

Gorn utíkal, co mu síly stačili. Již skoro cítil odporný dech Bagreshe na svém krku, stejně jako slyšel praskání dřeva ze stromů, kolem kterých právě proběhl. Kličkoval a uhýbal, ale obrovitého tvora nemohl setřást. Když pak vběhl na malou mýtinu, kterou protékal potok a na jehož druhé straně začínalo pásmo kamenů, v duchu si zajásal a ještě zrychlil tempo. Ale nebyl jediný, kdo v rovném terénu viděl spásu a nemusel již být brzděn kmeny stromů.
Bagresh Gorna doháněl a už si představoval, jak jeho krev mu stéká po ostrých zubech, drsném jazyku až do krku. Viděl, jak ukončuje život horala a černovlasého chlapce. I když instinkty lovce mu říkali, že jestli jeho kořist dosáhne druhé strany mýtiny, bude obtížné jí ulovit, ale obrovitý tvor v tuto chvíli viděl jediné, smrt a dočasné ukojení svého nekonečného hladu.
Kamir byl stále v bezvědomí a jeho dětským tělíčkem zmítala palčivá bolest, kterou mu působil malý průzračný kamínek v tajné kapsičce kožešiny, kterou mu dali ženy z Lesního květu. Neměl ani ponětí, jak blízko je k opětovnému setkání se svou matkou a dalšími obyvateli říše mrtvých.
Gorn uskočil na pravou stranu před levou prackou Bagreshe, který se již začínal pokoušet horala srazit na zem, kde by mu do těla zabořil ostré tesáky.
Byli již v půlce mýtiny, když je spatřili Lesní duchové. Dobře viděli, jak je chlapec s dospělým mužem v úzkých a každou chvíli je může zasáhnout některý z ostrých spárů. Okamžitě proto vyrazili. Neviditelní pro lidské oko, ale zvířata zřetelně viděla, jak jejich malá těla mění mimikry, jak skáčou a hopkají mezi květinami a trávou na mýtině.
Gornovo čelo bylo orosené a po zádech mu stékal studený pot. Byl tak blízko od cíle a možná by jej i dosáhl, kdyby v trávě nebrknul o skrytý kámen. Svým mohutným tělem málem zavalil Kamira, ale ten mu včas vyklouzl během pádu z rukou a odletěl ještě o malý kousek dál, měkce do trávy. Horal zažil beznaděj už několikrát, párkrát jej pronásledovali i vlci v zimě, ale proti nim měl alespoň nějakou naději, když vytáhl nůž z pouzdra na opasku. Proti Bagreshovi však takové jednání bylo zbytečné a bláhové. Proto se ani neotočil, když u něho obrovité tělo netvora zastavilo a chystalo se jej rozsápat na kusy. Rozhodl se zemřít, aniž by čelil svému osudu v tváří tvář, jak u horalů bylo zvykem. Ani nemohl, protože jediné, co by uviděl by bylo zklamání, že malého chlapce nezachránil.
První z lesních duchů přeskočil ležícího Gorna a zastavil tak Bagreshův úder. Ten začal sledovat šest barvu měnících šmouh tvorů Stvoření, kteří okolo něj začali pobíhat v kruzích a rozptylovat jej. A zatímco ho takto mátli, připravoval se nejmoudřejší z Lesních duchů k magickému útoku, kterým chtěl Bagreshe navěky proměnit v kámen. Dřív, než tak učinil však bestii vytrhlo z rozptýlení Kamirovo skuhrání, když přišel trochu k sobě. Ležel v trávě a masíroval si hlavu, která mu silně duněla a neměl ponětí proč. Tím vyrušil také Lesního ducha, který se přestal soustřeďovat na svůj magický útok. Na chvíli zapřemýšlel, jestli by nebylo lepší nechat Bagreshe, aby zabil posla smrti a říci pak Rotgarovi, že přišli pozdě a stačili zachránit pouze Gorna. Bylo to těžké dilema, zda splnit přání vymítače nebo pomstít vraždy, které potomci Smrti měli na svědomí na jeho druhu.
Kamir se rychle vzpamatovával. Bolest hlavy rychle mizela, jak temnota, která byla zastavena mocí Bílého kamene, se rychle navrátila do svého světa. Ta palčivá bolest pak poslovi smrti vrátila novou vzpomínku z minulého života. Vzpomněl si na předmět, jenž mu tak moc dokáže ublížit a soustředil se na něj. Vybavilo se mu, jak jej může najít a když tak učinil, objevil skrytou kapsu v kožešině. Vyndal z něj průzračný kámen a hodil jej daleko za sebe rovnou do potoka. V tu chvíli se mu síly naplno vrátili a i když cítil blízkost artefaktu Stvoření a jeho vliv na něho, rozhodl se překonat bolest a použít svou moc.