Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXXIV.

Bagresh se ohnal po jednom z Lesních duchů, ale jediné, co jeho smrtící pracka zasáhla byl malý keřík vedle něho. Otráven z nezdaru se pak raději postavil na zadní s úmyslem skoncovat s Gornem, když jej do hrudi zasáhl temný kouř a odhodil ho od horala. Když vzhlédl ze země, spatřil černovlasého chlapce okolo jehož hlavy teď byl černý oblak, neustále se zvětšující, jak se temnota valila ven z očí posla smrti.
Lesní duchové jen zůstali nehybně stát a dívali se, jak Kamir s obrovitou bestií skoncuje přímo před nimi. Takovou sílu u potomka Smrti viděli jen jednou a to u toho nejmocnějšího, který v jednom životě několik z nich zachránil, aby je pak v příštím zabil.
Bagresh jen cítil, jak mu temnota vnikla do hrudi a vyrvala z ní jeho život. Spolu s kořistí se pak vrátila skrze oči posla smrti do svého světa.
V tu samou chvíli si Kamir uvědomil, jak ze začátku pro něho bylo vysilující povolávat temnotu, která se objevila z ničeho, ale teď, když věděl, že jí může přivolat a vpustit skrze své černé oči, bylo to tak snadné.
Gorn se potom, co Bagreshe odhodila temnota konečně otočil a spatřil Kamira v celé jeho děsivé podobě. Okamžitě mu došlo, co je zač, ale to, že mu zachránil život nebylo sen. Když pak viděl, jak tělo nebezpečné bestie ztratilo život a zůstalo nehybně ležet, cítil k poslovi smrti jen vděk. Vstal ze země a poklekl před chlapcem, který čekal mnohé, jenom tohle ne. „Zachránil jsi mě. Můj život patří tobě.“
„Ne!“ řekl rozhodně Kamir a představa, že by vlastnil někoho se mu z hlouby duše příčila. „Lhal jsem ti, když jsi mě ty a ostatní nalezli. Dlužím ti vysvětlení nebo možná spíš omluvu.“
„Dal bych přednost vysvětlení,“ řekl radostně horal a pousmál se. Chlapec se k jeho bujarému smíchu však nepřidal. Dobře věděl o přítomnosti neviditelných tvorů. A ze střípků vzpomínek se dovtípil, jaké věci některým z nich provedl. Cožpak byl jen pouhým trýznitelem, řekl si v duchu pro sebe a jeho minulé životy se mu začali hnusit. Přesto doufal, že nedělal jen hrozné věci, ale také něco dobrého. Proč by jinak mu atovin chtěla pomoci, když by dělal jen odpornosti...
„Hej,“ zakřičel na černovlasého chlapce Gorn a už s ním začal lomcovat, neboť se v myšlenkách odpoutal od přítomnosti a od možného nebezpečí ze strany Lesních duchů.
„Vím, že tu jste. Chci jen, abyste věděli, že všechno, co jsem špatného učinil mě mrzí, ale nemohu to změnit. Jediné, co vám zaručím je to, že udělám vše proto, abych podobné věci již neudělal. Jestli se mnou však chcete bojovat, vzít mi život, budu se bránit.“ Řekl posel smrti a horal vedle něho jen zíral a dokola se otáčel, protože mu bylo jasné, že nemluví k němu.
Nejmoudřejší z tvorů Stvoření se postavil před Kamira. Jeho tělo bylo skoro tak velké jako dětské před ním. Bylo mu jasné, že o něm ví a může ho i zničit, ale musel to říct. „Když jsme viděli, že vás oba může Bagresh zabít, napadlo nás, že by to tak bylo nejlepší. Teď vidíme, jaká chyba by to byla. Jestli některý z potomků Smrti byl někdy dobrotiví, pak to byl nejmocnější z nich, který teď stojí přede mnou. Minulost však nevrátí ani on, stejně jako neodčiní své hříchy. Udělal jsi mnoho odporností a jen několika dobrými skutky je neodčiníš. Nicméně už víme, proč nás Rotgar požádal, abychom zachránili i tebe. Je v tobě něco, o čem Smrt nebo Stvoření nemá ani potuchy. Jsi rovnováha, která jednoho dne mnohé změní. A ten den se blíží.“
„Co se blíží,“ musela se zeptat Kamirova naivní dětská stránka.
„Přece volba, rozhodnutí, které tě přikloní buď na stranu tvé matky, tvou vlastní nebo úplně jinou. Je to jen na tobě, jakým poslem smrti se staneš,“ odpověděl Lesní duch a pak spolu se zbylími svého druhu odhopkal do bezpečí lesa.
„Já to nechápu?!“ řekl zmateně Gorn. „Kdo to mluvil a o co tu jde?“
„Tak to jsme dva, kdo neví, o co tu jde,“ odpověděl Kamir a vydal se s horalem na cestu zpátky do Lesního květu. Cestou jej pak zasvětil do všeho, co se mu událo.

Klára neomylně vedla výpravu, která své životy dala stranou a rozhodla se pomoci nejmocnějšímu poslovi smrti. Pěšky zdolávali kilometry lesa a mířili do samotného srdce země horalů. I když ani jeden z nich netušil, co tam vlastně naleznou.
Hrotgar byl už delší dobu nervózní. Od chvíle kdy překročili pomyslné hranice všechny neustále upozorňoval, aby nepovolovali v ostražitosti, neboť zvědové Kamirových sourozenců určitě kontrolovali území, aby je včas varovali před nežádoucími návštěvníky. A když se dostali jen na pár kilometrů od Lesního květu, svá varování ještě zesílil a nabádal je, aby mu o všech podezřelých věcech řekli, protože lesy neobývala jen zvěř, ale také bytosti mnohem nebezpečnější, než je nějaký vlk nebo medvěd.
Eldar se zastavil a všichni se na něho nedůvěřivě podívali. „Něco cítím. Magii nebo je jí něco hodně podobné. Je to silné, hodně silné.“ Čaroděj se otočil kolem dokola a hledal směr té síly. Neudělal ani půl otočky, když s jistotou řekl: „Tam.“ Pak se místo malé dívky postavil do čela výpravy a vedl ji neomylně k nádherné zahradě Lesních duchů. Tam společně spatřili Rotgara, který odpočíval a byl zahloubán v myšlenkách.
Hrotgar se otočil ke společníkům a zašeptal jim: „Tohle je duchovní mého lidu. Nemá sice zbraň, ale nesmíte ho podcenit. Pokud mu dáte šanci, může vás lehce zabít.“
„Počkej,“ namítl Rasmus. „Přece ho snad nechceš zabít.“
Horal věnoval bývalému veliteli domobrany v Tamiru jen bezvýznamný pohled. „Mou zemi ovládají Kamirovi sourozenci. Z mých lidí si udělali otroky, kteří je na slovo poslechnou. Nemají na vybranou a místo svého života obětují ty naše, když jim dáme příležitost. Nemůžeme jim věřit.“
Bratr Felix už sahal po svém noži, když mu Rasmus zadržel ruku. „Jen v krajním případě,“ pak se otočil k mágovi. „Dokážeš mu zabránit v použití svých schopností?“
Eldar se na chvíli odmlčel a odebral se do svých myšlenek, ve kterých hledal veškeré zmínky o nějaké magii horalů, ale zjistil, že takové písemnosti doposud nikdo nesepsal. Alespoň ne někdo, kdo by dal kopii výtisku čarodějům. „Mohu to skusit, ale nejsem si jistý, zda se mi to povede.“
„Přesto to skusíme. Zabít ho můžeme kdykoliv, ale pokud chceme Kamirovi pomoct, pokud chceme tuto zem osvobodit od poslů smrti, potřebujeme mezi nimi najít spojence nebo někoho, kdo nám poskytne informace.“
Hrotgar se mračil, ale když viděl, že všichni s Rasmusem souhlasili, nemohl jinak, než se podřídit. A tak se Rasmus, bratr Felix a Hrotgar kradli tiše k Rotgarovi, který si stále nahlas přerovnával své myšlenky. Eldar pak čekal v záloze, aby mohl včas zasáhnout svou magií, kdyby něco selhalo.
Vyzáblý mnich se přiblížil k vymítači jako první, ale v tu chvíli už Rotgar odhalil něčí přítomnost a vstal. Nejlepší vrah ze všech se chystal už použít nůž a Hrotgar netoužil po ničem jiném, aby jeho ruka byla rychlá a smrtící, když zasáhl Rasmus a pravým hákem poslal Rotgara k zemi.
Eldar poklekl u vymítače v bezvědomí a zkoušel zjistit, v čem se jeho moc skrývá. Ostatní pak mezitím rozbili tábor a čekali.
Hrotgar se vydal obstarat něco k jídlu a když se od ostatních vzdálil dost daleko, vyndal z malého koženého pytlíku u opasku modrozelený kámen, jako pěst veliký. Přiložil si ho k ústům a pak tiše zašeptal několik nesrozumitelných slov. Kámen se rozzářil a s ním i jeho dvojče, které měl Kalim u sebe. „Kníže, slyšíte mě,“ promluvil horal na kus horniny a místo pána Tamiru se zpráva dostala k cechmistrovi vrahů, jedoucím na statném hřebci do země horalů. „Kníže?“ zopakoval Hrotgar, ale když odpověděl neznámý hlas, byl zprvu vyděšený. Potom, co byl se vším obeznámen mu nezbývalo, než sloužit novému pánovi, dokud nesplňí úkol.

V Lesním květu bylo ohromné pozdvižení, když do něj vstoupil malý chlapec s Gornem. Ten zastavil jednoho ze známých a zeptal se: „Co se tu sakra děje?“
Vyděšený muž jen odvětil: „Pánové, pánové přijeli. Náčelník nařídil, abychom posbírali vše, co máme a nabídli jim to výměnou za naše životy.“ Potom se horal rozeběhl do blízké chýše, popadl v ní první cennou věc, co uviděl a vydal se s ní do středu Lesního květu, kde náčelník připravoval vše k návštěvě posla smrti, který s doprovedem mířil na koních k nim.
„Co uděláme,“ zeptal se Gorn černovlasého chlapce.
„Počkáme. Uvidíme, co se bude dít,“ odvětil Kamir.
Brána v palisádě Lesního květu byla úplně otevřená dokořán. Od ní pak vedla ulička ohraničená válečníky, která vedla až do středu osady, kde byly na hromadě naházené cennosti, jídlo, nástroje, kožešiny a další věci.
V čele patnácti jezdců jel štíhlý muž. Pohledný, trochu opálený, oblečený v honosných šatech a výraz jeho tváře jasně značil, jak nerad někam cestoval. Zastavil koně přímo před náčelníkem, v jehož očí byla všem lidem z jeho osady ukrytá radost z toho, že vidí spojence, jistotu toho, že ho navzdory tradic horalů už nikdo nesesadí z pozice.
„Dostalo se k nám do Údolí, že se Lesní květ nehodlá zúčastnit povinného placení desátek,“ pronesl muž s černýma očima káravým tónem. „Ale jak vidím, podle hromady věcí před sebou, byla to jistě lež. Chválím proto vašeho náčelníka, kterému všichni vděčíte za své nicotné životy. Proto jsem se rozhodl, že bude nejlepší, když zůstane ve své pozici dokud nerozhodnu já nebo jiný můj sourozenec jinak.“
Mezi horali zavládla hlasitá debata. A nikdo až na Gorna si nevšiml vítězoslavného úsměvu na náčelníkově tváři, když posel smrti domluvil. Už se chtěl vydat a namítat. Kamir ho však uchopil za ruku a předvedl obdivuhodnou sílu, když jej zastavil. „S tím ty nic nezmůžeš. To musím já,“ řekl a vystoupil z davu horalů. Přistoupil až k náčelníkovi a ke všem přihlížejícím pronesl: „Tato osada již má vlastníka. Proto všechna rozhodnutí s ní související náleží jedině mě.“
Náčelník byl v šoku, zatím co posel smrti v sedle koně se pobaveně podíval na černovlasého chlapce. „A kdo jsi, že ti to tu všechno patří hochu?“
Kamirovi oči opět zesílily svou barvu a když se jimi zahleděl na zvíře pod sourozencem, donutil koně shodit ho na zem. „Jsem tvůj nejstarší bratr. Jsem Kamir!“