Kočovníci

Malý Thui vešel do otcovy pracovny bez zaklepání.
„Tati, maminka vzkazuje, že stáje jsou prázdné a že musíme někde přistát a nabrat zásoby!“
„Hm,“ zamručel otec od rozložených map, „já vím, jenže tady je hotová pustina. Nikde nic…“ Rozhodil zoufale ruce.
Dveře do pracovny se opět otevřely a vešla matka. „Jak je vůbec možné, že jsme se dostali na tak pusté místo,“ spustila vyčítavým tónem už ve dveřích, „ snad sleduješ, kam plujeme nebo ne!?“
„Ale ano,“ bránil se překotně otec, „jenže tyhle končiny nejsou dostatečně zmapované a…“
„Už mi nic neříkej,“ pustila se do něj matka, „prostě ses zase chtěl podívat tam, kde ještě nikdo nebyl! Ale mě už tohle nebaví! Kdy už se konečně někde usadíme? Tenhle kočovný život už není pro mě! A nezapomínej, že máme syna. Myslel jsi na něho, než ses pustil na tuhle objevitelskou výpravu?“ Práskla dveřmi a otec se synem se na sebe významně podívali.
Naštěstí netrvalo dlouho a lodní senzory objevily nadějně vypadající místo, kde snad budou moci nabrat zásoby na zpáteční cestu. Když přistáli, byla všude tma. K ránu se kolem lodi začala shromažďovat zvědavá zvířata. Opatrně vystoupili z lodi. Zvěře tu bylo očividně dost a otec si ulehčeně oddechl. Thui, obdivovatel různých forem života, byl nadšen. „Takovou srst jsem ještě neviděl! „ volal na rodiče a hladil nejbližší zvíře.
„Opatrně,“ lekla se matka, „nevíš, jestli nekoušou!“ Zvířata však nejevila žádné známky agresivity. Otec soudil, že nejsou plaší, protože se do těchto míst ještě nikdy žádní lovci nedostali a zvířata proto neznají pocit strachu.
„Nesmíme je vyděsit,“ šeptal, „zkusíme je nalákat na žrádlo. Tak jich dostaneme víc živých a délel nám vydrží.“
„Vezmu směs různého krmiva,“ soudila matka, „nevíme, co žerou…“ Nabrala tedy pytel krmiva pro různá známá zvířata a opatrně ho rozhazovala od shromážděných zvířat až ke dveřím do stájí.
„Ná, puťa – puťa…“ volal nadšeně Thui a s potěšením sledoval, jak začínají krmivo sbírat. Otec otevřel dveře do stájí a pokoušel se je nahnat dovnitř. Zvířata, která nabízené žrádlo sebrala, však odcházela pryč. Ani ostatní nevypadali, že by se dali tak lehce nalákat. To otce poněkud poplašilo a začal zvažovat, že bude lepší použít sítě. Právě, když to chtěl navrhnout ženě, všiml si, že odvážnější kusy už prošly dveřmi do stájí a za nimi šly další . Po chvíli se dovnitř nahrnulo tolik zvěře, že měl co dělat, aby zabránil přeplnění stájí.
„Vezmeme ještě tohohle,“ volal Thui a vesele zvedl zvíře, které stálo na jakémsi podstavci, „je pěkně vypasený, bude pěkně šťavnatý!“
„Polož ho,“ napomenula ho matka, která otci právě pomáhala zavírat dveře, „už toho máme až moc a pěkných kousků je tam dost.“
Thui neochotně odložil zvířátko do trávy a naštvaně se šoural směrem k rodičům.
Po chvíli se loď odlepila od povrchu této pohostinné planety. Z kuchyně krásně voněla večeře a otec pečlivě zakresloval toto místo do mapy galaxie. „Jestli se někdy usadíme,“ řekl synovi, když vzhlédl od mapy k okýnku, za nímž se planeta měnila v malou modrou tečku, „tak určitě tady. Je to daleko od obvyklých lovišť a zvěře je tu dost…Pojď, jdeme na večeři!“
--------------------------------------
Pozdě večer zaznamenal první teleskop jakési neznámé vesmírné těleso a za několik málo hodin prakticky celý svět věděl, že na Zemi přistáli mimozemšťané.
Do rozednění byl na místě přistání rozsáhlý tým největších vědeckých kapacit lidstva. Novináři ze všech zemí světa se zoufale tlačili za zábranami, které z bezpečnostních důvodů střežili elitní armádní jednotky. V pozadí se hromadily týmy zdravotníků, požárníků, záchranářů i policie. Kolem šesté hodiny ranní začali přijíždět státníci a politici ze všech koutů planety. Před půl sedmou se s obrovskou ochrankou dostavil i prezident světové rady. Jeho obrněné vozidlo se jen ztěží prodíralo nedozírnými davy nadšenců a čumilů, kterým se občas podařilo protrhnout zátarasy a alespoň zahlédnout mohutný stroj, stojící nehybně na okraji pouště. Prezidentovo auto zastavilo u narychlo zbudované tribuny asi padesát metrů od lodi. President zatím zůstal ve voze a jeho ochranka šla obhlédnout situaci.
Přesně v 6.42 místního času se vesmírné plavidlo pohnulo. Z jeho trupu se vysunuly obrovské dveře a v zápětí vyšli ven skuteční mimozemšťané.
Byla to obrovská, zavalitá, avšak mírumilovně vypadající stvoření. Vědecký tým ihned zahájil navazování kontaktu s mimozemskou civilizací a již po několika minutách bylo zjevné, že jsou úspěšní. Mimozemšťané se odvážili přistoupit blíže a nejmenší z nich – později označovaný za vůdce celé expedice, se na důkaz přátelství dotkl jistého vědce. Ten zářil štěstím, neboť to považoval za důkaz, že právě jeho koncepce navazování styku s mimozemskými civilizacemi se ukázala být tou pravou.
Ostatní vědci sice žárlili, ale s nadějí v hlase stále nabádali ostatní, aby návštěvníky hlavně nevyděsili. „Žádné prudké pohyby, žádné zbraně…“ varovali přítomné. Jeden z mimozemšťanů zašel zpět do lodi, ale po chvíli se vrátil s obrovským jasně zeleným vakem, ze kterého vyndával záhadné předměty a pokládal je pozemšťanům k nohám. Nejmenší z návštěvníků vyluzoval jakési harmonické zvuky a rovněž položil na zem hrst předmětů.
„Dávají nám dary,“ usoudil jakýsi starší vědec. Mezi ostatními se rozproudila vášnivá debata. „Jsou to ukázky vyspělosti jejich civilizace!“ vzrušeně vykřikoval jakýsi menší brýlatý mužík. „To budou jejich knihy!“ překřikoval ho jiný a stoupal si na špičky, aby lépe viděl. „Jsou to výdobytky jejich kultury!“ řvala jakási kulatá vědátorka a celá rudla vztekem, že jí nikdo nevěnuje pozornost.
„Musíme ukázat, že dary přijímáme.“ Pravil rozhodně mladší, avšak seriózně vyhlížející vědec a vzal do ruky předmět, ležící kousek od něj. Mnozí další jej napodobili a odnášeli dary do vozidel bezpečnostní agentury, která parkovala hned za tribunou.
Mezi návštěvníky zavládlo vzrušení, které prakticky všichni interpretovali jako spokojenost. To potvrdil i fakt, ze největší z nich otevřel boční dveře vesmírného plavidla a všemi svými končetinami máchal směrem dovnitř.
„Chtějí, abychom letěli s nimi!“ znělo shromážděným davem.
„Zvou nás na exkurzi!“
„To je úchvatné!“
„Měli bychom vybrat skupinku, která jejich pozvání vyhoví – skupinku vědců!“ pravil starší muž v bílém obleku.
„Žádám, aby byli přizváni i zástupci tisku!“ ozval se jakýsi vousatý novinář.
„Já jsem z mezinárodní televizní společnosti,“ pištěla mladá reportérka s kamerou v ruce, „chci zprostředkovat procházku lodí celému lidstvu!“
Mimozemšťané zatím rozdali všechny dary a rozpačitě stáli u otevřených dveří.
„Určitě odletí,“ blesklo hlavou mnoha přítomných. A byli to hlavně představitelé sdělovacích prostředků, kteří se bleskově rozhodli nečekat na zdlouhavý výběr a jednat – rozběhli se směrem k lodi. Opatrní vědci za nimi křičeli mnohá varování, ale nebylo je slyšet. Ti odvážnější z jejich řad ostatně první skupinu následovali. Když se první skupina bez problémů dostala do lodi, povzbudilo to další přihlížející. Armádní i vojenské zátarasy už byly prolomeny a do kosmického plavidla se nahrnulo značné množství lidí. V útrobách lodi zmizela prakticky celá novinářská i vědecká elita Země. Ke vstupu na palubu se odhodlalo i několik státníků, zdravotníků a celá řada vojáků a policistů. Nakonec si přišla na své i většina dobrodruhů z řad přihlížejících civilistů.
Vše proběhlo velmi rychle. Nejmenší, pravděpodobný vůdce mimozemšťanů, přistoupil k prezidentovi rady Země, zvedl jej do výšky a silným melodickým hlasem mu téměř protrhl ušní bubínky. Později to bylo vysvětleno jako projev na rozloučenou. Mimozemšťané nasedli do lodi a než se přítomní vzpamatovali, odletěli do vesmíru.
Celá Země se radovala z navázání přátelských vztahů s jinou mimozemskou rasou. Konečně bylo prokázáno, že ve vesmíru žijí i jiní přátelští tvorové, od nichž se máme co učit. Lidé, kteří s návštěvníky odletěli, byli oslavováni jako hrdinové. Všichni se těšili, s jakou technologií je mimozemšťané seznámí a co všechno se od nich lidstvo naučí. Nebylo snad člověka, který by jim nezáviděl… Všichni však doufali, že se návštěvníci brzy vrátí a vezmou na palubu zase je.