Liška 2 Bůh

Tma... Obklopovala ho, sžírala, živila i zabíjela, mučila ho a uklidnovala. bylo to to jediné na co se mohl spolehnout.
Když najednou jaky by ho neco uchopilo za nějakou část jeho těla. Jako by ho to chtělo vytrhnout z té černi

Objevil se v místnosti plné světla, to světlo ho oslnilo tak zavřel oči. Když je znovu otevřel rozhlédl se kolem. Místnost byla pěkně zařízena. Byl tu gauč televize (poněkud starší typ) Křeslo Stůl a dvě židle, jež vypadaly pohodlně. Stál na něčem co připomínalo spoustu chlupů zbarvených do modra a pokreslených různými ornamenty. On sám byl oblečen do elegantního fraku, bílé košile s motýlkem a černých kalhot. Na nohou měl černé polobotky.
Najednou si uvědomil že světlo v místnosti nevychází z žádné zářivky. Ale z jakéhosi okna, asi nějak chemicky upraveného. Okénko vydávalo zář velice jasnou, nikdy nic podobného neviděl. Přistoupil tedy blíž, byl odhodlán zjistit jak tento přístroj funguje. Podíval se na podivnou zářivku z maximální blízkosti a to co uviděl ho absolutně zaskočilo. Zdrojem světla nebylo okno, nýbrž svět za ním. Viděl spustu domů, neporušených rozkladem. Viděl stromy v parcích a trávu. Vděl... Lidi. Chodili po betonových cestičkách a někteří vypadali velice staře. Viděl zařízení, které jezdili po kolejích byli podobné autům z minulého století nevcházel z nich však žádný plyn .
To vše však bylo nic oproti tomu co viděl, když pohlédl vzhůru... Modré nebe, bílé mráčky a dokonce... Slunce. Ano slunce, o kterém v minulích dnech jen četl v pár zapomenutých knihách či viděl fotky v nějakých starích novinách. Byl tak uchvácen, že si ani nevšiml že už v pokoji není sám.
" Úchvatný pohled že?"
Moil sebou trhl, zaním stál muž. vlnité dlouhé tmavé vlasy mu splívaly na ramena. Pohled měl milí ale jakoby úlisný. Úsměv na tváři ještě zvýraznil jeho upravený knírek a bradku ve tvaru trojúhelníku. Jako by stou tváří přicházeli i veškeré vzpomínky z jeho života. Náhle se mu vybavil pohled na znetvořenou zemi a uvědomnění že vyhladil lidstvo. Jako by ho to náhle zasáhlo do čela. Zatočila se mu hlava. A znovu ta tma...
Když se znovu probral, první co uviděl byla ženská tvář, vlasy měla svázané do líbivého drdolu její oči měli charakteristický něžný pohled jímž ho utěšovala. Měla smutný výraz ve tváři jako by ho žádala aby ji vysvobodil z nějakého temného žaláře. Její obličej se od něho odvrátil směrem k oknu kde stále stál muž s podivným knírem a bradkou. najednou se její dokonalé rty pohnuli.
"Je v pořádku, jen omdlel pane"
Muž přikývl a znovu se podmanivě usmál. Žena vstala a věnovala pohled Moilovi, ležícímu na matraci a strnule s mírně pootevřenou pusou hledícího na ni. Odešla dveřmi jichž si předtím ani nevšiml.
Ted když byla pryc si Moil opět vzpoměl že vůbec neví co je děje. Pohlédl na muže a odhodlal se promluvit.
"Co se to stalo?"
Muž věnoval Moilovi významný pohled a pak se odvrátil a zahleděl se z okna.
" Přišel si do mého světa Moile, takže ti něco vysvětlím." jeho výraz jakoby posmutněl. "Jsem Baron tento svět jsem sám vytvořil. Víš bůh, at už je to kdokoliv vytvoril několik. jako by... paralerních realit. Každá z nich utíká nezávisle na ostatních svou vlastní cestou. Já pocházím ze světa jež byl za svého času jeden z nejvyspělejších. Byl jsem vědec. který pracoval na problematice jiných světů. Moje civilizace našla způsob jak sledovat různé světy a zkoumat je. Po několika letech výzkumu se ale přišlo na to, že světy se pomalu ale jistě řítí do jakési apokalypsi či zkázi. Vláda mého světa se rozhodla jednat. Poručili mi abych vytvořil novou realitu. Něco jako noemovu archu. Mimochodem bible a bůh jsou ve všech světech stejné. Jedna z mála společných bodů všech realit. Zvláštní že?" pohlédl na mne a usmál se.
" Tak jsem tedy vytvořil tento svět, přivádím sem lidi z různých realit. Každý z těch lidí je pečlivě mnou vybrán. Aby byl přínosem pro naši společnost."
Moil jako by nedokázal nečemu tak obrovskému uvěřit. Stál a s pusou otevřenou sledoval Barona. najednou jako by mu bleskla hlaou otázka. Přinutil tedy svůj hlas mluvit.
"Ale proč..?"
"Znám tvoji otázku" přerušil ho Baron svým podmanivím hlasem a opět se na něho zadíval. Ted jako by se jeho povzbudiví pohled změnil na lítostivý.
"Tvá realita se už nedala zachránit Moile byla naprostu zpustošená, navíc byl to jediný způsob jak tě odtamtud dostat." opět ten litostivý pohled. Moil přikývl a posadil se na pohovku, musel přemýšlet.
" Nechám tě tu ted chvíli samotného myslím že si vše musíš promyslet. Ano??"
" Dobře" přikývl Moil a Baron odkráčel z Místnosti. Klapl zámek, Moil sice nechápal proč ho baron zamknul, ale nyní mu to bylo jedno. Lehl si na postel a přemýšlel o tom co se dozvěděl.

Baron se usmál a přemýšlel nad tím novým chlapcem, kterého přivedl. "Výborný kandidát co myslíte?" Vyřkl otázku a zahleděl se na sklenku vína ve svojí ruce. Vytáhl krabičku zdraví neškodlivých cigaret a jednu si zapálil. Poté si hned odpověděl. "Ano velmi slibný kandidát, na to aby zničil vlastní svět mu stačili pouhé 3 roky. Připomíná mi mě samého" " možná to bylo podmínkami to sám víte." " a nebo je prostě dokonalý bezcitný člověk jakého jsme hledali." "viděl jste ten pohled v jeho očích když se díval na Veronicu? Nevipadal příliš bezcitně." "nemalujte čerta na zed příteli. Vždyt jsme to plánovali tak dlouho. Je nemožné aby se něco pokazilo. a navíc třeba mu city jež má pomohou k tomu obrovskému činu, stačí je jen nasměrovat správným směrem." Možná a kdy jej tedy vezmem na procházku?" " Zítra hned ráno jak jsme plánovali." " Ano jistě." Baron se usmál a potáhl si ze své cigareti.

Moil otevřel oči ze snu do kterého upadl při přemýšlení o Baronovi ho probudilo mocné zabouchání na dveře. Klapl zámek a do pokoje vešli dva muži oba měli stejné fraky jako on. oba měli na hlavách plešku a oba vypadali tak na čtyřicet.
" Dostali jsme příkaz od Barona ukázat vám toto město a sezámit vás pravidli této reality souhlaíte s tím?" promluvil muž blíže k němu s černými brýlemi ( ten druhý je neměl ).
" Dobrá tedy." Moil přikývl vstal z pohovky a mírně se učesal. Prošli dlouhou chodbou až došli k výtahu ( zcela odlišnému od těch jež znal ). Sjeli do nejnižšího patra budovi. Moil tak usoudil podle pohledu z prosklené zdi kabiny zkrz níž se mohl dívat na krajinu kolem sebe. Nebyla tu žádná tlačítka. Dveře se otevřeli a Moil s bodyguardy vyšel do rozlehlé hali. Její zdi sloupy i strop byli z jakéhosi podivného bílého kamene.
"Smím se zeptat co je to za materiál?" utrousil otázku a ukázal na podlahu.
"Bílí mramor můj pane" odpověděl bodyguard s brýlemi
"Aha" přestože Moil nevěděl co to mramor je chtěl vypadat chytře a to i proto že ho muž oslovil 'můj pane'.
prošli halou a vyšli na ulici skleněnými dveřmi. Čistota ulice byla úžasná nikde ani drobek vše perfektně uiklizené.
"Cigaretu pane?" zeptal se tentokrat muž bez brýlí.
"Cigaretu? Není to nebezpečné pro životní prostředí?"
"Ne pane je to cigareta složená z ještě živého tabáku a speciálního papíru takže při hoření se do vzduchu uvolnuje jenom..."
"Dobře dobře mě stačilo jenom to ne" Moil se usmál a jednu si vzal bodyguard mu podal zapalovač a Moil si zapálil. Cigareta chutnala mnohem lahodněji než ta z jeho světa. 'jo tady se mi líbí' pomyslel si a vyšel se svými průvodci vstříc lepšímu světu...

Během své prohlídky Moil zjistil ze v tomto světě je 5 miliard lidí a přitom jsou ještě tři čtvrtiny této planety neobydlené. Zdálo se mu to tu jako ráj jednu chvíli přemýšlel jestli vzkutku neumřel a nedostal se do nebe. Ted stál a pozoval západ slunce nad městem z okna svého pokoje. Pokuřoval cigaretu přemýšlel co to mohlo být za vynikající večeři. Vtom někdo zatukal na dveře. Moil k nim přešel a zeptal se. "Kdo je?"
" To jsem já Veronica" ten hlas okamžitě poznal přiskočil ke dveřím a otočil klíčem který byl nyní z jeho strany dveří.
Do pokoje vešla žena jež ho uhranula prvním pohledem měloa na sobě černé večerní šaty. vypadala jako by přišla z nějakého večírku. Ani uplakaná tvář nezměnila její krásu.
"Ano?" Zeptal se s nervozním tonem v hlasu Moil.
Žena se mu okamžitě vrhla kolem krku a políbila ho.

Moil znovu stál u okna a pozoroval s cigaretou v puse město. Měl na sobě jen velmi pohodlné spodní prádlo. Veronica spokojeně odpočívala na gauči a pozorovala ho. Moil si uvědomil že by ji měl aspon trochu poznat ale nebyl schopen začít konverzaci. Tím se však nemusel trápit první kdo prolomil ticho byla Veronica.
"Moile..."

Za pohou půl hodinu mu Veronica dokázala celý svět obrátit naruby. Dozvěděl se že každý z těch pěti miliard lidí měl vlastní realitu a všechny byli zničeny Baronem. Dozvěděl se že Baron sám zničil svou civilizaci, hned potom co našel zbůsob jak cestovat mezi reálnem. Dozvěděl se že takto už 1000 let vraždí další civilizace a jen jednoho člověka si dovede sem jako nějakou trofej. Moil sám byl součástí projektu Barona jménem Liška. Tento plán vytvořil Baron když zjistil že umírá. vyrobil ještě jednu realitu do níž umístil několik lidí z této reality aby zjistil který z vyvolených je hoden být jeho následovníkem. Moil byl jeden z vybraných před životem v Rodnm městě žil život tady a chodil s Veronicou, byl členem odboje proti Baronovi, náhodně se dostal do programu Liška a byl vybrán Baronem jako jeho příští nástupce.
Moil držel v ruce cigaretu, popel už dohořel až k úchytce a zhasl. Hleděl ted na Veronicu a přemýšlel jestli ji má věřit. Dlouze se na ni zahleděl a vytáhl další cigaretu. Prošel kolem ní a otevřel dveře vyšel na chodbu a kráčel pomalu k výtahu který se otevřel. Nerozjel se však dolů, ale nahoru. Když zastavil otevřeli se dveře a za nimi stál Baron.

Moil mířil na Barona zbraní policisty ze světa kam právě přišli. Baron stál a díval se na něj svým podmanivým pohledem. Čekal to již dávno, věděl co se stane to on zařídil aby Veronica ošetřovala právě Moila. Vše co se stalo, až dosud bylo plánováno. Malí výlet Moila a Barona do další reality pro dalšího obyvatele jeho planety. Liška vycházela přesně podle jeho plánu vše bylo načasováno podle něj. Vtakých chvílích jako je tato se cítil jako bůh. Záměrně si vybral jako příštího obyvatele policistu zaměrně zabil jeho kolegu a pak vysvětlil Moilovi že to bylo nezbytné. Vysvětlil mu způsob jakým ničí reality a všechnu špinavou práci přitom nechává na jednom z jejích obyvatelů. Záměrně mu řekl že ted policista změní způsob myšlení jako ho zmněnil i Moil.Moil přesně podle času který si Baron určil uchopil zbran zabitého policisty a zamířil jí na Barona.
"ooo můj drahý Moile" usmál se znovu Baron " máš ted dvě možnosti bud mne zastřelíš a půjdeš k čertu s touhle realitou a všemi jejími obyvateli, protože jen já vím jak se vrátit . A nebo..."
Baron se odmlčel a zvážněl.
" A nebo co?" Moil zaváhal do ted si byl vším jistý ted však cítil stejnou nejistotu jako tehdy když prorazil poslední část tunelu ke smrtonosné zkáze minulého světa.
Baron cítil jeho nejistotu na tuto otázku čekal. Nebyl si tak úplně jistý tím co Moil udělá až do vyslovení jeho nejistoty. Ted už Baron věděl že má vyhráno.
" Nebo odložíš zbran a staneš se baronem mého světa po mé smrti." Baron se tentokrát neusmál ač věděl že Moil si už zvolil nechtěl to dát nijak najevo.
"Tak tedy Liško jak ses rozhodl."
Moil sklonil zbran a upustil ji na zem. Spolecne se zbraní dopadli na zem i dvě kapky. slza jež stkla po obličeji Moila, když si uvědomil co právě udělal. A kapka krve jež dopadla pár vteřin po výstřelu.

Baron tomu nerozumněl měl vše tak pečlivě připravené. Kde jenom udělal chybu. Otočil se za ním stál s uslzenýma očima policista jemuž před chvílí zabyl partnera.
Baron se otočil zpátky na Moila. Usmál se, ale ne podmanivě jako vždy. Byl to spíš úsměv lítosti a naprosté zmatenosti.
"Sbohem Liško" byla jeho poslední slova...