Souboj titánů

Osobně jsem pro válku nikdy nebyl. Řekněmě, že jsem byl mírumilovný a sečtělý, a míruchtivý. Ano, chtěl jsem mír a válku jsem ze srdce nenáviděl. Ale protože jsem byl velice zdatným v učení kleriků, léčitelů, vlastně jsem byl předurčen pro válku, abych stál v zadních řadách a podporoval spojence.
Pro vysvětlení. Klerik, někdy také řečený Paladin (v jiných místech a jiné hodnosti), je svatým válečníkem, který zaštituje druhy ve zbrani, na nepřátelé sesílá mocná nebeská kouzla (svatá), a nepřátelům drtí končetiny a lebky mohutným obouručním kladivem.
Bylo jich moc. To napadlo každého z naší "velké" armády, když spatřil zástupy bezvěrců. My, svatá aliance, která byla typická svým zlatobílým oblečením a ve znaku jim byl patronem stál gryf. Mocné a moudré prastaré zvíře, známé v bajích. S hlavou obrovského orla, a tělem stejně nemalého lva.
Porazili jsme spoustu nepřátel, ale tohle bylo i na nás moc. Proti naší 20tisícové armádě, bylo neživých víc než pětinásobek. Věděli jsme, že to bude krutý boj. Hlavně o to víc, že "oni" necítili skoro žádnou bolest.
Kopiníci stanuli na svých obvyklých pozicích, v první linii. Nastavili svá kopí proti řinoucímu se davu kostlivců, upírů, oživlých mrtvol a jen Bůh ví čeho ještě. Vzadu se ozval povel k palbě. Lučišníci a kušníci připravili smrt pro několik desítek potvor. Já a mý druzi jsme podporovali první linii z dálky a sem tam seslali nějaké to kouzlo na upíra, či urazili hlavu kostlivci. Mágové se také činili.
I přes veškerou snahu tvorů jako kdyby neubývalo. A naše armáda, pomalu ale jistě, začala řídnout a strádat na počtu. Nejhorší nás ale ještě čekalo. Když už vypadalo, že i přes nepřízeň odrazíme aspoň na chvíli hordu krvežíznivých tvorů, z nebe se ozval nepopsatelný hrdelní řev.
Na zemi přistál tvor, ze všech stvoření, co kdy po zemi chodila, nejodpornější. Chiméra. Obrovské stvoření, s hlavou lva, trupem kozy a ocasem draka. Vlétla do našich řad ničila, rvala, trhala, chrlila oheň. Rozsévala zkázu na všechny strany. Když už se zdálo vše ztracené...
Z druhé nebeské strany se na naše záda (na ten zbytek z té slavné armády) snesl ptačí křik. No křik, spíš řev, protože až za pár chvil, mi odlehli uši. Náš patron, Gryf, se na náš přišel podívat. V tu chvíli se jakoby čas zastavil. Obě tyto lité šelmy se do sebe zaklesly a ani jedna nechtěla ustoupit. Po ukrutně dlouhé době se od sebe odtrhly. Gryf krvácel na mnoha místech, po zásahu lvích zubů, chiméra krvácel z hluboké rány bok.
V tom vystoupil z řady nemrtvých válečníků, temný rytíř.
Opak všecho v co jsem věřil. Stvůra bez duše, pocitů, cti. Jelikož jsem v té hrtce odvážných zůstal jako jediný z ochránců světla a spravedlnosti, bylo mou poviností s s toutou stvůrou utkat.
Při prvním setkání našich zbraní jsem věděl, že to lehký boj nebude. Můj sok v rukou třímal neuvěřitelně velký a určitě nelidsky těžký meč. Mával s ním ale, jako kdyby to bylo párátko. Jen tak tak jsem stačil uskakovat jeho ranám. Za notnou dobu už unaven věčným ustupovaním a bránením, s otupenými smysly, jsem dopadl na zem a čekal na poslední ránu (z milosti).
V tu chvíli mne osvítilo modré světlo. Oči mi zazářili žárem, a já dokázal odrazit mocnou zbraň, která na mě dopadala. Prorazil jsem rytířovu helmici a z ní začala vytékat tmavá krev. Vyčerpáním jsem se nemohl hnout a podlomili se mi nohy. Rytíř v s rachotem dopadl na zem. Myslel jsem, že už je po něm. Jak jsem se mýlil. I když byl silně zraněný, ještě měl tolik síly, že stačil vyndat schovanou dýku a bodnout mne do břicha.
Bolest zaplnila mou mysl. V mdlobách jsem dopadl na zem. Horkost polila mé čelo a poslední co jsem viděl, byl stín, který se vedle mě s řinčením oceli svalil. Ano zemřel jsem, ale se ctí. A můj nepřítel padl také...
Naštěstí jsem už neviděl jak krásná a silná bytost jako je Gryf, padl pod tlapami Chiméry. A zbytek naši armády byl převálcován obrovskou přesilou temných bytostí. Naše činy budou zapomenuty a naše země vypálena a zničena.