New II. (1/2)

Při pohledu na noční oblohu nás pohltí kouzlo vždy zářivých hvězd a jejich nepřeberné množství, jenž jako majáky na pobřeží nás - coby lodě - navigují životem. Bližším zkoumáním pod dalekohledem pak vidíme mlhoviny, asteroidová pásma, planety, galaxie, černé díry a další zázraky, o kterých nemáme doposud ani potuchy. A v tváří tvář obrovské rozpínající se černotě vesmíru si každý z nás musí položit zásadní otázku, zda jsme nebo nejsme ve vesmíru sami? Já myslím, že nejsme. Ostatně když mohl vzniknout život na naší planetě, proč se tak tomu nemohlo stát i na dalších…

***

Galaxie Ekar, miliardy světelných let od Země, obsahovala seskupení planet podobné, jako má naše Sluneční soustava. A tak i v ní nakonec vznikl život na třetí planetě od rudé hvězdy, okolo které obíhaly dva měsíce.
Ale nikdy se na ní neobjevili tvorové a nezačal život jako na Zemi, protože složení planety bylo úplně jiné a nabízelo zcela odlišné podmínky pro přežití, než jaké my lidé známe a potřebujeme.
V době, kdy planetu Imez tvořily pouhé plyny, v časech vzniku vesmíru samotného, se plynné látky nakonec přeměnily na pevné nerosty, ale svým složením a skupenstvím se ty hlavní nepodobaly ničemu, co známe na Zemi. A tím nejdůležitějším z nerostů byl Scrum. Průhledná krystalická látka čiré barvy, která prorůstala skrz naskrz planetou, kde v jejím samotném středu tvořila obrovské jádro. A díky ní se také vytvořil první mikroorganismus, když na povrchu planety krystaly Scrumu zasáhlo záření rudého slunce, stejně jako mnoha vesmírných druhů radiací, které zmutovaly molekuly křemíku, jež tvořili jednu z velkých částí Scrumu. A tak na Imezu vznikl prvotní život.
Organismy se následně rozšířily do každého kousku Scrumu a zapříčinily vznik schopnosti růstu nerostu a tím stvoření znovuobnovitelného zdroje materiálu. Ale na povrchu planety se organismy působením vnějších vlivů dále vyvíjely. Časem opustily krystalickou mřížku Scrumu, která jim už pro další vývoj nestačila a potom se rozdělila do mnoha živočišných druhů.
Po miliony let evoluce se na Imezu život vyvíjel, rozšiřoval, až obsadil veškerý povrch planety, včetně nehostinných oblastí okolo pólů, ale vzniklí tvorové se od těch na Zemi ještě v něčem zásadním lišili. Nepotřebovali vzduch. Jejich plíce pracovaly na oxid uhličitý a přeměňovaly jej na životodárný kyslík. Kyslík jako jediní pak spotřebovávaly organismy ve Scrumu, díky němuž nerost následně rostl a při svém růstu vylučoval oxid uhličitý. Tím se na Imezu upevnila atmosféra a zároveň vznikl důležitý koloběh pro setrvání současného života na planetě.
Všem živým tvorům na Imezu pak dominovali Talové. Humanoidní druh s výškou okolo sto sedmdesáti centimetrů, našedivělou barvou kůže, velkýma černýma očima a bez jediného chloupku na těle, včetně hlavy, na které oproti nám lidem chyběly rty, uši a nos, místo nichž měli jen prosté otvory v kůži. Jejich vyzáblé tělesné schránky se zkostnatělými končetinami, úzkým krkem a velkou hlavou jim stačili, aby stanuli na vítězném žebříčku evolučního řetězce na planetě. A to i přes to, že jejich vychrtlé postavy byli ničím v porovnání s jejich párováním, neboť jako někteří ptáci na Zemi, tak i Talové se spárovali s jediným protějškem opačného pohlaví jen jednou za svůj život a už partnera nikdy nevyměnili.
Tato rasa se s námi lidmi v mnohém shodovala. Samozřejmě, že v jejich dějinách neproběhlo nic, jako středověk, baroko, rokoko a další naše historické éry, ale stejně jako my, tak i oni se postupně vyvíjeli a z primitivních nástrojů po dobách velkolepých výzkumů a vynálezů se dopracovali k obdivuhodným výtvorům, které byli všechny založené na Scrumu, jenž se naučili dokonale zpracovávat a jeho schopnost růstu za přísunu kyslíku využili a nechali jej narůstat ve svých „zahrádkách“, jak takovým zařízením říkávali, do ideálních tvarů a velikostí, které následně dále zpracovávali.
A jak léta ubíhala, Talové na Imezu nakonec žily v obrovských a divukrásných městech, celých vybudovaných z krystalů Scrumu. Vynalezly svá první letadla a díky tryskovým motorům se chystaly začít objevovat i záhady vesmíru samotného. V těch dobách se však stalo něco, co celou jejich společnost, jako i planetu, uvrhlo do nejhorší doby temna, jakou si nikdo z Talů nedovedl ani představit.
Přesně rok poté, co vyslali do vesmíru svou první družici, jim na obloze zastínil rudé slunce z oběžné dráhy obrovský tvor. Byl skoro stejně veliký, jako planeta samotná a jeho velikost překonal jen fakt, že se jednalo o tvora, dokonalou formu života, která jako jediná dokázala žít ve vesmíru a dokonce v něm prosperovat.
Kharská královna zůstala na oběžné dráze Imezu přesně jeden celý den. Po celou tu dobu nikdo z Taloňanů neměl o záměrech bytosti žádné tušení, ale než se zděšení obyvatelé planety dohodly o nějakém kroku, Kharská královna se již rozhodla. Jak shlížela na planetu, nalezla to, co jí Talonská sonda prozradila. Svou potravu. Jídlem jí však nebyli tvorové na Imezu, ale Scrum, který se v galaxiích okolo Ekaru též nalézal, jen v trochu odlišnějším skupenství a bez mikroorganismů. Ale ona neměla hlad, měla naprosto jiné záměry, které okamžitě uskutečnila.
Nalezla ten největší důl na Scrum, do kterého pak ze svého těla vyslala trnu podobný předmět o velikosti náklaďáku. Ten se zavrtal hluboko pod zemskou kůru a potom Kharská královna zmizela a již jí nikdo více nespatřil. Všichni Taloňané se domnívali, že se jednalo o nějakou bombu. Proto vyklidili nejbližší oblasti okolo dolu a chystaly se na mohutnou explozi, ale to byla osudová chyba, neboť trn byl ve skutečnosti obal vajíčka, obsahující Kharskou matku. Ta se ihned po přistání dostala na svobodu a její slizké kulovité tělo s malými nožkami a směšným párem klepítek, který sloužil jen k přihrnování potravy k ústům, jenž zahájil okamžitě svou činnost. Ani ne během dvou hodin už Kharská matka zahájila produkci, když na jejím těle z odporných puchýřů v neúnavném tempu vždy po prasknutí vypadl nový tvor, který pak své matce – coby biologické továrně- zajišťoval další přísun potravy, aby se krom krmení a reprodukce o nic jiného starat nemusela. Ale dělníci byli pouhý začátek toho, co Kharská matka dokázala stvořit. Po nich přišli prostí Lamači, pak Plivači, Hlavouni, Obrněnci a další válečníci.
Když se pak Taloňané konečně odvážili a vyslali do dolu své průzkumníky, bylo již pozdě. Stále rostoucí armáda Kharské matky opustila důl a v několika měsících si podmanila celou planetu.
Kharská matka však nebyla pouhý stroj na vytváření živých robotů, ale myslela, plánovala a učila se, jako kterýkoliv člověk s tím rozdílem, že do začátku dostala veškeré znalosti, jež se jí rozhodla Kharská královna dát. A Kharská matka na Imezu měla své plány. Nejprve vybudovala pevnou základnu, aby její vladařskou pozici nikdo neohrozil a potom se zaměřila na další cíle, mezi kterými byla i vývojová etapa v životě Kharků.