Gorileta

V jedné elfské vesnici žil náčelník se svojí manželkou a dcerou. Ta se jmenovala Nael. Náčelník i jeho žena vypadali jako normální elfové, ale Nael se od nich trochu lišila. Měla vlasy tmavší než ostatní elfky, její oči měly také tmavší barvu a ani její postava nebyla tak křehká jako u ostatních elfů. I uši měla trochu kulatější než ostatní. Nael byla samotářka a ostatních dětí se stranila. Nebo už spíše mladých elfů – Nael bylo už na začátku podzimu patnáct let, a teď bylo pozdní jaro.
Vesnice byla klidná, už dlouho se zde nic neudálo. Jednoho rána ale do vesnice přišla stará elfská žena, která vypadala trochu zvláštně. Lišila se od ostatních elfů stejnými znaky jako Nael. Když vstoupila do vesnice, ptala se, kde bydlí náčelník.
„Vidíte tam tu chaloupku? Tam bydlí náčelník s rodinou,“ ukazoval jí jeden elf cestu.
„Děkuji vám,“ poděkovala stařena a vydala se k náčelníkovu domu. Ten seděl před domem i se svojí ženou. Chvílemi za nimi zaběhla i Nael, která se matky ptala, jak má vyšít jakýsi vzor. Když k domu přišla stařena, matka jí právě cosi vysvětlovala.
Když stařena spatřila Nael, pozorně se na ni zadívala a pak si úlevně oddechla: „Konečně jsem našla Dědičku.“
„Cože?“ ptal se náčelník udiveně.
Stařena se na něj podívala, a pak řekla: „Něco bych vám teď měla vysvětlit. A měla by to slyšet i vaše dcera.“
„Jmenuje se Nael.“
„Děkuji. Chtěla bych vám teď vyprávět jeden příběh, který se stal před mnoha lety.

Daleko na severu leží jedna země. Dříve to bylo vzkvétající království, ale pak se objevili Krarkové. To je divoký potulný národ, který si vždy podrobí nějakou zemi, kterou pak drancuje. Krarkové se spojili s čarodějkou Werií, která spolu s nimi zemi ovládla. Werie chtěla tu zemi ovládnout, protože v ní je skryto mnoho magické energie, díky níž by mohla provádět mnoho silných, ale zlých kouzel.
V té zemi ale žilo také mnoho nadaných a vzdělaných kouzelníků – ale dobrých. Ti nabídli královské rodině jedno řešení, které by jejich zemi pomohlo. Královská rodina souhlasila.
Země se pak kouzlem proměnila ve vyprahlou pustou poušť a všichni obyvatelé upadli do tisíciletého spánku. Werie díky tomu kouzlu nemohla čerpat ze země energii, a tak byla země zachráněna.
Krarkové také zemi nemohli vydrancovat, protože všechno bohatství zmizelo a místo bohaté země našli jen poušť.

Teď, po mnoha staletích, se musí v zemi ujmout vlády královna z jejich rodu. Tím se kouzlo zruší, poušť zmizí a původní obyvatelé se probudí k životu.“
„A jak chcete najít tu vaši královnu?“ ptal se náčelník.
„Už jsem ji našla. Je to Nael.“
„Nael?“ všichni se na stařenu nevěřícně dívali.
„Ano, Nael. To jste si za ta léta nevšimli, že Nael je jiná než ostatní?“
„Ano, ale…“
„Vidíte? Ani jeden z vás sice přímo z královského rodu nepochází, ale příslušnost k tomuto rodu se nedědí, tu člověk získá tak, že mu ji duchové Země přidělí, protože si toho daného člověka či elfa vyvolili. Většinou ji dají potomkům příslušníků rodu, ale jsou i výjimky. A Nael je jednou z nich.
Musí teď putovat na sever, kde se setká s mojí druhou sestrou. Ta jí řekne víc.“
„A kdo jste vlastně vy?“ ptal se náčelník.
„Jsem jednou z příslušnic rodu. Máme za úkol postarat se o to, aby na trůn dosedla královna.“
„Dobře, ale…“
„Žádné ale. Chcete nechat tu zemi zakletou dalších tisíc let? Ať se Nael rozhodne.“
Všichni se podívali na Nael.
„Dobře,“ rozhodla se Nael. „Pojedu tam.“
***
Za dva dny, když měla vše nachystáno, se Nael vydala na cestu. Měla přes rameno elfskou cestovní tašku, na nohou střevíce a na hlavě čapku a jela na malém oslíkovi. Cestu neznala, jen věděla, že má jet stále na sever až k poušti.
***
V jiné zemi, v obyčejné lidské vesnici, žila Lana. Byla to chudá lidská dívka, která neměla žádné sourozence a rodiče ztratila už dávno, když byla ještě malá. Zemřeli na nějakou docela obyčejnou nemoc, ale protože byli chudí, tak neměli žádné léky a navíc byli zesláblí nedostatečnou stravou. Byl zázrak, že Lana přežila. Když její rodiče zemřeli, začala se o ni starat jakási chudá žena, žebračka.
Ta ale zemřela, když Laně bylo devět let. Od té doby se Lana protloukala světem sama. Sem tam sehnala někde nějakou práci, ale nikdy to nebylo nadlouho. Většinu času proto musela žebrat.
Navíc se Lana něčím od ostatních lišila – často se jí zjevoval zvláštní přízrak. Podivná dívka jménem Gorileta.
Gorileta se Laně zjevovala už od nepaměti. Vždy Laně radila, když potřebovala pomoc. Její rady byly většinou krátké a Gorileta je doprovázela zvláštní pantomimou připomínající balet.
Ale lidé se báli všeho, co sami neznali, a proto se báli i Lany. Když byla malá, tak ji nenapadlo, že by o Laně neměla nikomu říkat. Takže teď o tom všichni věděli. Lidé se ale báli neznámého, takže se jí stranili a nedali jí pak práci. Často ji i vyhnali.
Jednou stála Lana na ulici, žebrala a vyptávala se na práci. Náhle před sebou uviděla dvě ženy. Ta jedna stála před obchodem a ta druhá šla kolem.
Ta stojící před obchodem držela v rukou džbán s hrachem. Ve chvíli, kdy ta druhá žena procházela kolem ní, té první vypadl džbán z rukou. Samozřejmě se ihned rozbil.
„Pomoc, ona do mě vrazila, rozbila mi džbán a rozsypala hrách!“ začala křičet ta žena, která byla navíc manželkou pekařského cechmistra.
„To přece není pravda, ani jsem se vás nedotkla,“ bránila se ta druhá žena.
Lidé se začali k ženám sbíhat.
„Já jsem do vás přece nevrazila, snad to musel někdo vidět,“ bránila se ta žena rozhlížela se kolem. Náhle si všimla Lany.
„Řekni, jak to bylo,“ vyzvala ji.
„Vy jste do ní nevrazila, viděla jsem to. Ten džbán jí vyklouzl z ruky.“
„To není pravda, lže!“ rozkřikla se cechmistrova žena. „Nejsi ty náhodou ta čarodějnice, které se zjevuje ďábel?“ podívala se na Lanu a začala křičet: „Pomoc! Čarodějnice! Zjevuje se jí ďábel! A ještě proti mně křivě svědčí!“
Lidé se začali tlačit směrem k Laně a chtěli se na ni podívat.
„Pozor! Může být nebezpečná!“ zakřičela cechmistrová.
„Ano!“ přidal se k ní kdosi. „Dejte si na ni pozor!“
„Jak tu může s námi ve městě žít někdo tak nebezpečný?“ ptal se někdo.
„Ano! Čarodějnice by se měly upálit!“
„Ano!“ začal kdosi křičet.
Lana vzala nohy na ramena a utíkala pryč.
„Za ní! Musíme ji chytit!“
Lidé se rozběhli za Lanou. Někteří ji chtěli chytit, ale většina chtěla vidět, jak to s ní dopadne.
Lana utíkala směrem k městské bráně a rychle vyběhla ven z města a zamířila k lesu. Lidé se u brány zastavili a dál za ní neběželi. jen za ní někdo zakřičel: „Opovaž se sem někdy vrátit, ty čarodějnice!“
Lana doběhla do lesa a vyčerpaně si sedla do mechu. Proč se to musí stát zrovna jí? Nemohla si v klidu žít? Co teď s ní bude? Kam půjde?
Lana se rozplakala.
„Copak je, děvče?“ objevila se vedle ní náhle jakási stařena.
Lana chtěla utéci.
„Neboj se, já ti nic neudělám,“ uklidňovala ji stařena. Lana se na ni pozorně zadívala. Stařena vypadala jaksi podivně. Měla oči zvláštní barvy, vlasy také měly podivný odstín. Nejzvláštnější na ní ale byly její uši – byly podivně zašpičatělé.
„Copak se stalo?“ ptala se jí stařena znovu.
Lana jí řekla o všem, co se stalo. Stařena jen kývala hlavou.
„Já bych ti také chtěla něco říct,“ prohlásila stařena a vyprávěla Laně stejný příběh jako Nael.
„Pěkný příběh,“ řekla tiše Lana, která nevěděla, co si o tom má myslet.
„Ten příběh je pravdivý. A tou královnou, kterou hledám, jsi ty.“
„Cože?“ vytřeštila oči Lana.
„Ano, musíš se teď vydat na sever, kde se ta země nachází. Tam potkáš moji sestru.“
Lana tomu nemohla uvěřit a pořád se na něco stařeny vyptávala. Ta jí ale na většinu věcí neodpověděla s tím, že jí to řekne její sestra. Po chvíli ale stařena prohlásila, že už musí jít a ať se Lana vydá na cestu. Lana náhle pocítila nutkání otočit se, jako kdyby za ní někdo stál. Ohlédla se, a když se obrátila zpátky, stařena nikde nebyla. Lana se rozhlížela kolem, ale nikde nikdo. Stařena zmizela.
Lana se pak vydala na cestu. Stejně neměla kam jinam jít.
***
Nael už mnoho dní putovala na sever. Nakonec dorazila k poušti, kde stála malá chaloupka. Zaklepala a vešla dovnitř.
„Dobrý den, mě sem posílá vaše sestra,“ začala Nael.
„Ano, ano. Já vím. Teď si hlavně odpočiň. Dám ti polévku,“ postavila stařena před Nael talíř s jídlem a kamsi odešla.
Po čtvrthodině se náhle ozvalo zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila jakási dívka – člověk. Do místnosti vstoupila stařena.
„Vítám tě, už jsem tě čekala. Také ti dám najíst.“
Dala dívce talíř a nechala ji najíst.
„Dobrý den přeji,“ pozdravila Nael dívku.
„Dobrý den, já jsem Lana.“
„Já se jmenuji Nael. – Mohu se tě na něco zeptat?“
„Ano.“
„Ty jsi lidská dívka?“
Lana se skoro rozesmála: „A co jiného bych měla být?“
„Já jen, že jsem nikdy lidskou dívku neviděla.“
„A co jsi tedy ty?“ ptala se Lana.
„Elfka,“ odpověděla Nael a stáhla si z hlavy čapku. Pod ní měla složené vlasy, které jí teď spadly na ramena. Náhle byly také vidět její špičaté uši. Lana na ni překvapeně zírala.
„Oni existují elfové?“ ptala se Lana Nael s úžasem.
„Jak vidíš, tak ano. Ale já nejsem ukázková elfka, to bys musela do naší vesnice.“
„Jak vidím, už jste se seznámily,“ vstoupila do místnosti stařena. „Chtěla jsem vám jenom dát tuto láhev, ze které voda nevymizí. Musíte se teď vydat do pouště, až dorazíte k mé sestře. Doufám, že ještě žije, jinak by to asi bylo všechno zbytečné.
Existuje totiž věštba, která mluví o tom, co by se teď mělo stát. Já znám ale pouze její začátek. Posel, který mi ji měl vyřídit, byl totiž napaden Weriinými orly, kteří ho málem zabili. Naštěstí se dostal až sem. Byl ale smrtelně zraněný a než zemřel, stačil mi říct pouze první část věštby. Díky té jsme zjistily, že královnou má být některá z vás, nebo obě, to nikdo neví, jen má druhá sestra.“
„A proč sem tedy nepřišla ona, když její posel zemřel?“
„Ona neví, že zemřel. A navíc je už velice stará a její zdraví natolik špatné, že by poušť nepřešla a my, zbylé dvě sestry, také ne.
Vydejte se teď proto k mé třetí sestře, která vám řekne víc.
Ještě předtím ale přespíte zde v mé chaloupce a na cestu se vydáte až zítra.“
Stařena je zavedla do malého pokojíku, kdy stály dvě postele. Nael i Lana si hned lehly, protože byly hrozně unavené.
Lana se ale i přes svou únavu vyptávala Nael na život v elfské vesnici. Nael jí vše řekla a pak se ptala Lany na život v městečku. Lana jí o něm vyprávěla a řekla jí i o Goriletě a o tom, jak z městečka utekla.
Dívky ale za chvíli usnuly. Nael se pak zdál zvláštní sen, ve kterém viděla podivnou světlovlasou dívku v bílých šatech, která jakoby tančila. Náhle si uvědomila, kdo to je – Gorileta.
Ráno o tom snu řekla Laně. Ta se tomu ani nedivila: „Když se teď naše osudy propojily, tak se Gorileta zjevuje i tobě. Když budeš potřebovat radu, tak ti pomůže.“
Dívky se pak vydaly na dlouhou cestu přes poušť.
***
Po několika dnech konečně dorazily k druhé chaloupce. Zaklepaly a vstoupily dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravily.
„Dobrý den, vy jste ty dvě královny?“ ptala se jich třetí stařena, která vypadala podobně jako ty druhé dvě.
„No, asi ano.“
„A cestovaly jste spolu?“ ptala se netrpělivě.
„Ano.“
„Ach ne, to se nemělo stát. Znáte celou věštbu?“ ptala se zděšěně.
„Ne, proč se ptáte?“
„Takže nevíte, že jedna z vás musí zemřít? Rukou té druhé?“
Dívky se na se vyděšeně podívaly. Za tu dobu, co cestovaly, se dost spřátelily, a teď ta věštba…
„Ach ne, to je hrozné, to prokletí. Ve věštbě je řečeno, že se musíte utkat a jedna z vás musí tu druhou zabít, aby se tak přerušila ta kletba, a ta druhá se pak stane královnou a věštba tak bude dokončena a země zachráněna.“
Dívky se na sebe zděšeně dívaly. To snad nemůže být pravda. Proč sem jen chodily? Mají teď zabít svou nejlepší, dokonce jedinou přítelkyni nebo zemřít její rukou?
„Kousek odtud je kámen, kterému musíte obětovat život královny.“
„Dobře, půjdeme tam,“ řekla nakonec rezignovaně Nael. „Když už jsme tady, tak tu zemi musíme zachránit.“
Vydaly se ke kameni.
„Lano,“ řekla Nael. „Musíš mě teď kouzlem zabít, aby se splnila věštba a tys dosedla na trůn.“
„Ne, já zemřu a ty, elfka, budeš vládnout.“
„Lano, to přece nejde.“
„Něco musíme vymyslet,“ řekla Lana a náhle, jako by ji něco osvítilo, řekla jen jedno slovo: „Gorileta.“
Dívky se na sebe podívaly a kývly.
„Ta slova jsou ‚Daerex morcus‘,“ řekla Nael. To byla slova kouzla, které dokáže někoho zabít.
Dívky se postavily proti sobě a zaráz řekly: „Daerex morcus!“
Náhle od nich vyletěly rudé paprsky světla, které je obě zároveň zasáhly. Dívky klesly na zem, ale jejich těla tam nedopadla. Prostě zmizela.
Na kameni ale stála jiná dívka – světlovlasá v bílých šatech. Gorileta.
„Děkuji vám za život!“ vykřikla a ozvěna jí její hlas vrátila. Kolem už totiž nebyla poušť, ale všude rostlo plno stromů a květin a okolo pobíhala zvířata. O pár kilometrů dál byl vidět kouř z mnoha komínů – stála tam vesnice.
Ke kameni se blížil zástup lidí s nosítky pro královnu.
Gorileta zavřela oči a náhle se ve tmě v její hlavě vynořil obraz – dvě zvláštní dívky, které Gorileta dobře znala – Lana a Nael.
Staly se stejnými přízraky, jakým byla dřív ona sama. A teď budou radit ony jí. A budou tak žít, dokud ona sama nezemře.
„Děkuji!“ zvolala Gorileta ještě jednou a zdálo se jí, že to volá celá země.
Lidé u nosítek se na ni sice divně dívali, ale co jí je potom. Když jim pak řekne o Nael a Laně, jistě to pochopí. Obětovaly svoje životy za záchranu této země.