Vládce duší nosí pantofle

(Krátké drama o psycholozích, neexistujících světech a podivných přihodách, které se mohou v pondělí ráno přihodit, pokud člověk zapomene včas odjet na chatu. Na motivy skutečného příběhu, který se skutečně odehrál ( byl odehrán na dřevěnou loutnu prostým šumařem Kozodbalem z planety MI 123). Pokud nás chcete z jakéhokoliv důvodu žalovat, klidně můžete, ale počítejte s tím, že poté budete roztrháni na kusy podivnou nestvůrou z jiného světa, která samozřejmě neexistuje. Tečka. )

Jednou takhle ráno vyšel PhDr. Ctibor Řeháček před svou luxusní vilku a s uspokojením se protáhl. Bylo pondělí. Většina lidí nemá pondělí rádo ( přitom to zcela určitě není jeho chyba – chudák pondělí ), dnes však bylo Reháčkovi úplně jedno, co je za den. Měl dost peněz, aby si mohl dovolit odmítat klienty a brát jen ty, kteří jeho nemalé jmění zase o něco zvyšovali. A dnešní dopoledne neměl zrovna nic na práci. Zvažoval tedy, co s načatým dnem. Nejprve jej napadlo, že by jel na chatu. Nakonec se však rozhodl pouze pro krátkou ranní procházku, což, jak se později ukázalo, byla chyba. Inu, lenost se nevyplácí. Vytáhl své příšerně drahé tmavě modré pantofle značky Swei – Swai a prošel brankou ven na ulici. Jeho dům stál v luxusní čtvrti v Praze na Vinohradech a trochu křečovitě napodoboval styl italských předválečných vil.
Tady se na chvíli zastavíme, neboť nechceme, aby tento příběh přispěl ke špatné informovanosti veřejnosti. Lidé si totiž většinou – pravděpodobně pod vlivem sledování amerických seriálů – myslí, že všichni psychologové jsou strašně bohatí a zámožní lidé. Není to pravda, skoro žádný psycholog u nás nevlastní pracovnu obloženou mahagonem, BMW a bazén na zahradě. Nicméně, ten náš měl tu kliku, že tohle všechno vlastnil. Kde že vzal tolik peněz? Nu, rozhodně to není tím, že by pracoval přes čas, bral klienty jak na běžícím páse a psal posudky rychlostí lidského psacího stroje. Je to spíše tím, že tak nějak odhadl, co lidé chtějí slyšet, dovedl obstojně vyprávět i psát a tak se tu a tam objevil v televizi, v rádiu, či občas napsal článek do nějakého časopisu. Jeho popularita postupně rostla a tak měl dnes za sebou několik vydaných knih, byl pravidelně zván do různých pořadů ( i když spíše do zábavných, než do těch odborných ) a také k němu chodily různé známé osobnosti, které si zřejmě myslely, že mít vlastního psychologa patří k samozřejmému folkóru rich and famous. Samozřejmě až na ty, které měly opravdu vážné problémy, ovšem takovíto lidé se většinou léčili po svém a to převážně tradiční kombinací drogy&alkohol. Nicméně, díky této své klientele mohl náš pan psycholog opustit stojaté vody státních služeb a konečně se pustit do dynamických a sexy peřejí soukromého podnikání. Tolik tedy k životní úrovni psychologů v českých zemích.
Ale kde jsme že to našeho hrdinu zanechali? Aha, tady ho máme: vykračuje si po sluncem zalité ulici a myslí si, kdovíjak není úžasný. Nad čím to asi zrovna přemýšlí? Inu, nejspíš nad tím, zda si koupí Chevrolet, nebo Mercedes, či nad něčím podobně důležitým, hodným osoby jeho formátu. A jak si tak přemýšlí, sune jednu povrchní myšlenku za myšlenkou ještě povrchnější, najednou něco podivného spatří. Či ještě lépe řečeno, spatří něco, co jej doslova uhodí do očí. Přímo proti němu, co by kamenem dohodil ( kdyby ovšem házení kamenem nebylo něco krajně nedůstojného na osobu jeho formátu ), kráčelo podivné individum. Tak podivné, že zauvažoval, jestli už je skutečně venku z postele a zda náhodou ještě nespí. Zamrkal a opatrně se rozhlédl kolem, jako by očekával, že se odněkud vynoří hledáček skryté kamery, podoben mýtické nestvůře či agentu sociologického výzkumu. Ulice však byla zcela liduprázdná a tak znovu upřel zrak na příchozího. Již na první pohled sis jej musel každý všimnout, neboť ačkoliv Praha byla vždy město plné různorodých exotů, jen málo jich nosilo černou středověkou plátovou zbroj, okřídlenou přilbu s hledím jako ze snů šíleného uměleckého kováře a na zádech zavěšený obouruční meč. Celá výstroj musela být velmi těžká, neznámý se však navzdory tomu pohyboval velmi rychle a – jak si náš psycholog ke svému zděšení uvědomil – jeho směrem.
„Nejspíš nějaký výstřední milionář, co jde na karneval,nebo tak něco. Jak typické“, řekl si Ctibor a otočil se na patě, aby se vrátil do své pohodlné postele. Dnešek očividně nebyl dnem, kdy by měl opouštět svůj domov. Rozhodně nebyl v náladě, kdy by se mu chtělo zeplétat rozhovor s blázny v rytířských oděvech. Rychlým krokem se tedy přenesl zpět ke své vilce, lehl si do lenošky u krbu a nalil si dvojitou skotskou, aby se trochu uklidnil po tom ošklivém ranním šoku. Pak dostal báječný nápad. Napíše další knihu, již šestou v pořadí! Bude to vrcholné dílo jeho kariéry, tím si byl jistý. Konečně vytře zrak všem těm pochybovačům a kritikům, kteří neměli nic lepšího na práci, než zesměšňovat jeho předchozí díla. „Já jim dám pisálka z Vinohrad! Já jim dám fušeráka lidové pseudopsychologie! Já jsem náhodou odborník, aby jste věděli!“, zařval mocně a rychlým pohybem vyskočil z kanape, důsledkem čehož si pobryndal župan zbytkem skotské, rozbil skleničku a narazil si levé koleno o krb. Zaklel a raději si znova lehnul. Uznal, že dnešek opravdu není zrovna den,vhodný pro ambiciózní plány. Natáhl se pro novou sklenku, když tu se ozvaly tři hlasité rány na dveře. Někdo do nich mlátil něčím opravdu těžkým. Do jeho krásných dubových dveří! Rozhořčeně vystartoval z gauče, načež si narazil i druhé koleno.
„Zatraceně, copak dneska nebudu mít ani na chvilku klid?“, mumlal si pro sebe, belhaje se ke dveřím. „Děkuju, nemám zájem o žádné reklamní akce, boží milost, ani o -“, zarazil se, když otevřel. Na prahu stál onen známý neznámý přízrak, který potkal před pár okamžiky o několik ulic níž. Svou přilbu však teď držel v ruce, takže mu bylo vidět do tváře. Jeho pleť měla barvu asi jako mléko, které jste zapomněli pár týdnů v ledničce ( V každé ledničce se něco takového najde. Když to není mléko, je to zapomenutá okurka či zbytek jogurtu. Zéjmena prostředí velkých rodin, které mají ve zvyku nakupovat ve velkém a často odjíždět na dovolenou, jsou ke vznikání takovýchto artefaktů jako stvořené. ). K tomu přidejte modročerné vlasy, uhrančivě zelené oči bez bělma a fialové rty. Uši měl lehce do špičky a zakončené obnaženými kostmi. Pokud TOHLE byl kostým, pak sakra dobrý. „Eh...Dobrý den, vy jste od pojišťovny?“, zkusil to Řeháček. Neznámý se však hluboce uklonil a pronesl hlasem, který zněl, jako když dopadá oboruční sekera na špalek: „Eriam aep Namarhel, člen Vysoké rady království Aklah – Tisserai“.
„No bodejť“, pronesl Ctibor vševědoucně. „Co potřebujete?“
„Jste Vládce duší?
„Prosím?“
„Musíte to být vy“, odvětil Eriam. „Nad dveřmi máte tyto čtyři magické runy“. S tim vytáhl proužek pergamenu a ukázal jej zkoprnělému Řeháčkovi. Stálo na něm toto:PHDR.
Psycholog si pozorně prohlédl nápis, podíval se na to, co měl napsáno nad dveřmi a pak trochu nejistě prohlásil: „Jistě, vypadá to trochu podobně, že? Ovšem, proč bych to musel být zrovna já? Co třeba kolega Dušezpyt? Moc milý chlapík, bydlí kousek odsud, myslím, že vám bude vyhovovat mnohem lépe...Tak nashledanou“, pokoušel se nenápadně zavřít dveře. Rytíř však byl neoblomný, jednu ruku v ocelové rukavici strčil mezi zavírající se vrata a druhou vytáhl zpoza pláště jakýsi balíček. Strčil jej Řeháčkovi pod nos a otázal se: „Napsal jste tento grimoár?“.
Po rozbalení se ukázalo, že jde o jeden dosti ohmataný výtisk Duše a já, poslední psychologovo dílo. „No...ano...napsal jsem to“, připustil hrdý spisovatel opatrně. „Ale kde jste to vzal a proč - “, pokračoval, ale opět mu nebylo dopřáno dokončit větu neboť Eriam se rozjařil a ukázal své dlouhé, ostré tesáky v jediném, oslňujícím úsměvu. „Takže jsem nešel nadarmo! Konečně jsem vás našel, ó mocný Vláče duší!“, vrhl se Řeháčkovi k pantoflím a začal mu do nich mlátit svých aristokratickým čelem. „Překonal jsem spoustu překážek, putoval jsem tisíce mil prostorem i tisíce let časem, abych vás našel a zeptal se vás na spoustu otázek“.
„Dobrá...“, protáhl Vládce duší, který se pořád nemohl zbavit dojmu, že se stal obětí nějakého špatného vtipu. Skrytá kamera se však stále nekonala, tak jenom pokrčil rameny a řekl: „Tak pojďte dál“.
Zavedl Eriama do své pracovny, automaticky jej uložil do terapeutického křesla, otázal se, zda chce čaj, či kávu a když dostal odpověď, že víno, zašel do sklepa, aby jeho přání vyplnil. Teprve tam mu došla absurdita jeho situace. Pomyslel si, že je přepracovaný a měl by si odpočinout. Třeba krátký pobyt v lázních by mu určitě prospěl...Po špičkách se vrátil a opatrně nakoukl do pracovny. Byl tam a právě zkoumal sošku Freuda, stojíci na stolku, jako by šlo o nějaké mocné pohanské božstvo. Náš psycholog to vzdal a vrátil se do sklepa, aby našel to nejlepší francouzské víno, co měl schováno pro zvláštní příležitosti. Koneckonců, jeho klient byl šlechtic a ti byli známi svou vybíravostí.
„Tak, s čím přicházíte?“, otázal se svého podivného klienta, když se vrátil ze sklepa, rozlil víno, nenápadně zapnul diktafon a uhnízdil se ve svém křesle.
„Přicházím s prosbou o pomoc, ó Vládče duší“, pronesl temný elf dutým hlasem. „Naše království je zmítané válkou. Stojíme proti děsivému nepříteli, který dokáže vysávat duše zemřelých a vytvářet z nich strašlivá monstra. Dlouho jsme si nevěděli rady a situace vypadala stále beznadějněji. Až pak svitla naděje, to když Kedrik Paladin, dobrodruh a cestovatel, donesl ten magický grimoár, který jste napsal. Prý ho našel v nějakých podivných ruinách mrtvého města, které obývala jakási zvláštní rasa, jakou ještě nikdy nikdo neviděl“.
„Pravděpodobně Havířov. Jednou jsem tamtudy projížděl. Opravdu otřesný zážitek“, snažil se pan psycholog pomoci svému klientu.
„Neříkal, jak se to město jmenovalo“, pokrčil Eriam rameny. „Ale našim mágům se podařilo za pomocí kouzel rozluštit váš jazyk, takže jsme si mohli onu knihu přečíst. Vysoká rada pak vyslala mne, abych vás našel a položil vám několik otázek, které by nám mohli pomoci zvítězit nad naším nepřítelem. Byl jsem obdařen kouzlem, jenž mi umožňuje mluvit vaší řečí a také vybaven spoustou talismanů, kouzelných předmětů, dostal jsem magickou zbroj a mluvící meč jménem Hyernacherdyterxentrutius IV“, poklepal na svůj obouručák. Pak se naklonil k Řeháčkovi a zašeptal: „Teď zrovna nemluví. Urazil se, protože si pořád nemůžu zapamatovat jeho jméno a říkám mu Hy“.
„Překrásné jméno. Hmm..řekl bych, že dokonale vystihuje jeho charakter žeano. A to byl první předmět, se kterým jste mluvil? Nebo už se vám to stalo někdy dřív?“ Ctibor začínal pomalu cítit pevnou půdu pod nohama.
„Ano, jednou jsem se bavil se sekyrou známého trpasličího reka Krogarssona Krogara. Ale nedokázala mluvit o ničem jiném, než o zlatě a krvi. To mi přišlo trochu povrchní“.
„Aha, takže se vám to stává jen se zbraněmi?“, zaradoval se Řeháček. „Jaký k nim máte vztah? Díváte se třeba na akční filmy? Nezakazovali vám v dětství rodiče sledovat násilí v televizi?“
„Otec mi jednou zákazal jít na gladiátorské zápasy“, připustil neochotně Eriam.
„No výborně. A jak jste tu situaci řešil?“
„Utloukl jsem ho kamennou bustou pradědečka Leithara a šel jsem na ně“.
„Ach tak...A nelitoval jste toho později?“
„No...vlastně máte pravdu“, přitakal elf. „Ten zápas stál za houby. Godrika Zlatého sežrala hned v prvním kole haterie a i tak padaly samé milosti. Za to můžou ti elfové z Pralesa Úplňku“, zašklebil se odporně. „Prej mír a lásku“.
„Víte, já myslel spíš tu otcovraždu“, pípl nesměle psycholog.
„Aha. A co s ní?“
„Jestli jste toho později nelitoval“.
„Jo tak“, řekl rytíř pomalu, jako kdyby se tu myšlenku pokoušel po malých kouscích strávit. „No vlastně, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale ani ne. Je to rodinná tradice, neboť už právě pradědeček Leithar zabil svého otce. A možná že i jeho otec...ale tím si nejsem jist. Je to dobré a zdravé prověření potomkovy samostatnosti a schopnosti prosadit se, nemyslíte?“
„No tedy...potom je to v pořádku, samozřejmě. Samozřejmě žeano“.
Psycholog se natáhl pro sklenku s vínem, uchopil ji za stopku a decentně usrkl doušek. Rytíř následoval jeho příkladu, uchopil láhev, stojící na stole a třemi hlty ji vyprázdnil. Následovala krátká pauza, ve které Ctibor odklusal pro další víno. Tentokrát vzal raději hned dvě láhve.
„Mno“, protáhl pan Řeháček, když se opět usadil do svého křesla. „A s čím vám tedy mohu pomoci?“
„Chci odpovědi na otázky“.
„To většinou lidé chtějí. A na jaké?“
„Tedy první je taková...řekněme technická“, řekl Eriam pomalu a jakoby se trochu styděl.
„Nuže?“
„Nepřišli jsme na to, kdo jsou ti muži Vydavatel a Nakladatelství, které v knize zmiňujete na začátku. Ale musejí být velmi mocní, když jsou hned pod vašim jménem. Jsou to velmoži? Či kněží?“
„Ó no ano, samozřejmě..Eh, ti jsou velmi důležití“, protáhl Ctibor a přemýšlel, jak cizinci co nejlépe přiblížil funkci těchto nadpřirozených entit. Nakonec na to přišel. „To jsou Bohové knih, víte? Musel jsem je tam zmínit, jinak by se na mne velmi rozhněvali“.
„Hned jsme si to mysleli“, odtušil Eriam. „A vyžadují také přinášení lidských obětí?“
„Mno...to zrovna ne, ale vždycky chtějí spoustu krvavých peněz“.
„To je mnohem horší“.
„Střezte se Temných bohů Literatury a českého jazyka!“
„Krleš! Agrlah tobarg!“
„Co to znamená?“
„Nechť bohové navěky požehnají vašim prstům ať vám psaní knih nezkazí oči“.
„Opravdu? Máte velmi úsporný jazyk“.
„Díky“.
Uplynulo několik desítek minut, během nichž pan psycholog diagnostikoval většinu neuróz, traumat a psychických poruch, které se na rytíře nabalili v průběhu 1532 let jeho života. Nesmrtelnost má očividně i své nevýhody. Pak si ovšem vzpomněl na původní účel tohoto setkání a vymanil se ze své obvyklé pracovní rutiny.
„Víte, tak nějak matně si vzpomínám, že jste sem přišel, abyste mne o něco požádal, není to tak?“
„Ach, ovšem. Já vám zapomněl sdělit, že za pár okamžiků se se mnou vydáte zpět do mé země, Etherie, abyste tam čelil hordám démonů, že? Tak to se opravdu omlouvám“, pronesl Eriam konverzačním tónem.
„Pomalu, příteli“, zarazil se Řeháček. „Já mám sice cestování rád, loni jsme byli s manželkou až v Thajsku, víte? Ale všechny ty cizozemské pokrmy působí velmi neblaze na mé zažívání, tak jsem si říkal, že bych si dal letos pauzu. Jak jste říkal, že je to daleko?“
„Myslíte to tisíce let časem i prostorem?“
„Ach, to bude ono. A nebudu pak strašně starý? Víte, abych se ještě stihl přihlásit o důchod“.
„Nemusíte se vůbec ničeho obávat, Ó Vládče duší. Zestárnete jen o těch pár dní, které bude cesta trvat. Známe samozřejmě způsob, jak cestovat bezpečně a vcelku pohodlně i srkz rozdíl mezi našimi světy“.
„Aha. Takže asi tím nemyslíte České dráhy že? No, to se mi trochu ulevilo. A co z toho vlastně budu mít?“, dostal se Ctibor konečně k tomu, co chtěl říct hned na začátku rozhovoru.
„Nemusíte mít žádný strach, budete mít dost zlata i pro své krvavé bohy“, pronesl přesvědčeně Eriam a teatrálně rozhodil rukama, přičemž jednou z nich odkudsi vytáhl velký měšec zlaťáků a vysypal je před Řeháčka na podlahu. Vládce duší se sklonil a uchopil jednu z mincí do ruky. Byla mnohem těžší, než na první pohled vypadala. Na přední straně měla vyobrazen pěkný erb s dračí hlavou a na rubu byl portrét jakési staré ženské, jež až podezřele připomínala Margaret Tatcher. I přes to bylo nad vše jasné, že peníz je celý z RYZÍHO zlata. I s Tečerkama na rubu představovala malá hromádka na zemi pěkné jmění. Řeháčkův mozek se na chvíli proměnil v jednoduchou kalkulaču ( či spíše sčot ) a usoudil, že právě vyrešil své dilema. Koupí si Mercedes i Chevrolet zároveň!
„Ale to jste měl říct rovnou“, zvolal nadšeně a předvedl perfektní americký úsměv. „Kdybych věděl, že jde o tak štědře sponzorovanou zakázku, ušetřil bych vás těch všetečných otázek. Bylo to víno dobrý?“
„Bylo výtečné. Ta desátá láhev mi lahodila nejvíce. Tak tedy, pomodlete se kVydavatelství a vyražme!“
„Jen tak, v pantoflích?“
„Ó ano, ve vašich temně modrých pantoflích“.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

O dvě hodiny později. Zarachotil klíč v zámku, dveře vrzly a do reality psychologova domu se vnořila nová bytost. Jeho žena.
„Ctiborkůů! Halóó? Jsi domáá? Nespíííš?“
V ložnici není, v lenošce u krbu taky ne, v houpacím křesle na zahradě už vůbec ne. Tak kde by mohl být. Že by...ale ne! V pracovně? V pondělí? Paní Řeháčkové chvíli trvalo, než se vyrovnala s tak podivnou myšlenkou. Ale nakonec přece jen zaklepala, vzala za kliku a vešla do pracovny.
Byla prázdná, až na obrovský, obouruční meč, který ležel rozcapený na stole.
„Dobré odpoledne, madam. Vypadáte vzdělaně. Vy určitě dokážete vyslovit Hyernacherdyterxentrutius IV, že?“
„Hy – cožeto?“
„Aaaaaaaaargggggggh!!“

Krátký epitaf na závěr

PhDr. Ctibor Řeháček ( 1952 nl. - 236 ult. ) zemřel jako hrdina, když se před pekelnými plameny Pána démonů pokoušel chránit jednou z Freudových teorií. Nevyšlo to. Démon neměl ego. Jen megaego. Ctiborovy pantofle Swei – Swai ( které jako jediné odolaly žáru ) byly vystaveny v Amiru, hlavním městě Etherijského království a lovci démonů ( Řád temných pantoflí ) se dodnes vrhají do neprozkoumaných pustin astrálních sfér s pokřikem: „Krleš! Agrlah tobarg!“

FIN