Tři světy

Sedím a koukám se na tebe. Je to ještě horší, než bývalo tenkrát, když jsem ti nabídla výlet do světa snů poprvé. Díváš se do prázdna a tvé rty se ani nepohnou. Pod očima máš pořád ještě kruhy. A ty oči, jsou plné smutku a prázdnoty.
Není ti dobře a já to cítím taky. Neodolám. Musí být další výlet. Beru tě za ruku. Překvapeně se na mě podíváš, ale nakonec váhavě opětuješ. Tiše tě vyzývám, abys zavřela oči. Poslechneš. I já je zavřu. Tentokrát je mnohem těžší odejít.
Cítím, jak se nemůžeš odpoutat od reality, jak tě stahuje k zemi. Dá mi to docela práci, vyrvat tě ze zajetí skutečnosti. Ale nakonec se mi to podaří. Stojíme za zlatou bránou… 

Před námi se rozprostírá jemně zelená tráva plná sasanek. Před námi jsou tři cesty. Můžeš si vybrat, kterou se dáme. Já vím, kam vedou, tvoje podvědomí to také ví.
Po chvíli zaváhání stiskneš pevněji moji ruku a dáme se cestou nejvíc napravo.
Jako bychom tím vstoupily do jiného prostoru, pod nohama máme sníh, ale tenhle sníh nestudí, ani není špinavý a vlezlý... Je bílý, třpytí se ve slunečním světle jako jemný vílí prach. Je hřejivý a voní čistotou. Svit slunce nás obklopuje, paprsky zkoumavě hladí tvou utrápenou tvář. Přeji si tu nějaké zvíře. Ty si přej konkrétněji, které? 
Po cestě proti nám přichází bílá polární vlčice.
Má tři vlčata, která se motají kolem jejích štíhlých nohou a huňatého ocasu. Vlčí máma zůstane stát a upřeně se na nás dívá. Uši má vztyčené, srst jemnou a hebkou, v očích nespoutanou svobodu. Jsme tak uchvácené krásou toho stvoření, že si ani jedna nevšimneme dívky, která se vynoří za vlčicí. Tlesknutím drobných dlaní posílá zvířata pryč. Přichází k nám. Cítím, jak jsi zmatená... Co tu dělá ta dívka nevím, ale zcela jistě to není lidské stvoření.
„Jsem Viola, mým úkolem je provést vás touto krajinou, až k jezeru Osudu.“
Odpovídá s úsměvem na naše nevyřčené otázky. Teď už to není jenom svět našich snů, jsme v jiném prostoru, jsme... V jiném světě.
Ta dívka už víc neřekne, ale její fialové oči vyzařují klid a rozvahu. Otočí se, plavé vlasy se zablýsknou na sluníčku a dá se sněhovou krajinou. Jdeme za ní. Na široširých pláních, obklopujících naši cestu, se jen občas objeví sněhovou přikrývkou zakrytý strom, sem tam zahlédneme polární vlčici a její druhy, na několika místech, kde roste trocha trávy, se popásají sobí stádečka. Znovu už Violu nespatříme, zmizí stejně náhle, jako přišla. Zato se před námi otevřel výhled na jezero Osudu. Ty osudy, které skrývá, netvoří žádný Bůh... To lidé sami si je tvoří tím, jak žijí... Jdeme blíž?
Dostaneš tady odpověď na kteroukoliv otázku, kterou máš ke své minulosti.
 
Čekám. Zeptáš se?
Položíš tomu jezeru otázku, proč se muselo stát všechno, co se v tvém životě stalo? Položíš otázku, proč jsi nikdy neměla kamarády, proč se s tebou lidi nechtějí bavit? Položíš další tisíce otázek, které trápí tvou duši od nepaměti? Proč tví milovaní musejí odcházet do nenávratna? 
Položíš. Se strachem z odpovědi, ale položíš jezeru své otázky. Nad blankytně modrou hladinou se však zjeví jen jedna jediná odpověď, prozářená nadpozemskou září se ti vryje do srdce i do paměti, abys ji už nikdy nezapomněla. Ta věta zní jednoduše.

>Aby ses stala lepším člověkem...< 

Mohly bychom se v tom jezeru klidně vykoupat, kdybys chtěla. Nebo se jen tak povalovat na břehu. Ale ty chceš zpátky. Jsi tak... Zničená? Jako by se až narušovalo spojení...
Ne, prosím, neodcházej, ještě vydrž. Půjdeme stejnou cestou zpátky. Bílá vlčice jako by se s námi loučila, protože touto cestou se již znovu nikdy nevydáme. Již nám bylo dáno poznání... 

Na rozcestí se bez přemýšlení dáš cestou nejvíc nalevo. Mě vedeš za sebou, aniž bys pořádně věděla, kam to vůbec kráčíme. Tato krajina je letní, slunce svítí na azurové obloze jako velká lampa a pod nohama máme svěží trávu.
„Vítejte v krajině Shledání...“ Ozve se nám za zády zastřený hlas, sotva ujdeme pár kroků. Patří jiné dívce, nepodobné a přeci něčím blízké Viole.
„Jmenuji se Natali a mým úkolem bylo přivítat vás.“
Usměje se a zmizí. Díváš se na prázdné místo, kde ještě před vteřinou stála černovlasá, modrooká dívka a začíná ti docházet, že dnes jde o mnohem víc, než jen o relaxační výlet. A myslím, že taky chápeš, co je to za krajinu.
Palcem jemně pohladím tvou ruku. Chci tě ujistit, že jsem s tebou. Půjdeme dál? Velmi nerozhodně uděláš tři kroky dopředu a pak se na mě podíváš s otazníky v očích. Kolem nás kvetou takové krásné modré květiny. Udělej to. Zavolej ho. 
Víme obě, proč je toto krajina Shledání. Sama věnuji myšlenku jen jedné bytosti. A moje fena ovčáka se vynoří na obzoru. Běží ke mně... A tvůj pes ji doprovází. Takže sis taky přála... 
Svezla jsem se na kolena a objala fenku ze všech sil, to krásné hodné zvíře, které mě před tolika lety opustilo... A ty jsi udělala totéž. Nikdy jsem neviděla projev tvého citu tak, jako teď. Tiskneš svého pejska k sobě tak moc, že by se ti asi jindy dávno vytrhl. Teď ale ne. A ty se díváš do jeho očí, jsou plné oddanosti a lásky. Olízne ti tvář. Pustíš ho z náručí a on se na tebe podívá... Nadzvedne jedno obočí jako by se tě ptal, jestli spolu půjdete na procházku... Já ještě jednou objímám svoji fenku. Pak ji pustím. Ještě jeden pohled... A dva volní, svobodní psi, které nic netíží a nebolí, se rozletí po louce vstříc.... Vstříc čemu vlastně? Tady je nic zlého nečeká... Tady už budou jen navždy šťastní.
Díváš se za nimi. Skrz pevně sevřené rty neprojde ani jediné bolestné zasténání, ale slzám jsi tentokrát zabránit nedokázala a tak teď kreslí cestičky po tvých tvářích, aby nakonec dopadly do písku na cestě jako smutná vzpomínka. Pohladím tě po tváři. Jdeme ještě kousek a potkáváme svá bývalá zvířata...
Až začneme potkávat i lidi. První z nich je můj děda. Nepoznala jsem ho nikdy... A tak se ho teď mohu zeptat, proč udělal to, co udělal. Proč se vykašlal na život, nepoznal ani vnoučata... Proč?
Jen se na mě tak smutně usměje a než stačí něco říct, zmáčkneš mi ruku, až mě donutíš se na tebe podívat. Chvěješ se a jsi bílá jako křída. Jestli teď potkáš své mrtvé příbuzné, nemusíš to rozdýchat. Dám dědečkovi sbohem. On už zemřel. Ty ne.
A proto pryč, než mi z toho omdlíš. Utíkáme a krajina kolem nás se jen míhá, utíkáme lehce jako dvě srnky. Teprve až vyběhneme na rozcestí, vydechneš. Neomlouvej se. Nebyla jsi připravena. Jednou budeš. Tato krajina, na rozdíl od předešlé, se nám neuzavírá navždy...
Lze do ní vstoupit znovu ve velmi zvláštních stavech, kdy nebudeš toužit po ničem jiném, než být s někým, kdo je tam... A až se celou svou bytostí, každou součástkou soustředíš... Pak dveře do této krajiny zase najdeš.
 
Bez rozmýšlení se tedy dáme poslední cestou, tou prostřední. Je tu pěkné počasí... Sluníčko svítí, ale nepálí nás. Fouká vítr, ale ne tak moc... Vlasy nám jen hladí, nehází do obličeje. Jdeme po dlouhém dřevěném mostě a pod námi se rozprostírá les. Vypadá to jako normální les, ale vidíme zvířata, která v normálním lese nežijí. No a co, tady je všechno možné. Najednou se proti nám zase zjeví dívka. Opět úplně jiná, než Viola a Natali, ale i tato je něčím velmi podobná těm dvěma.
„Jsem Lisetta. Vítejte ve třetím světě. Můj úkol je ze všech nejdůležitější, ale vysvětlit vám ho nemohu. Až odsud budete odcházet, povím vám ho. Předpokládám, že tou dobou ho už budete ale znát samy...“
Dořekla, tajemně se usmála a zmizela dříve, než jsme stačily cokoliv udělat. Sotva jsem stačila zaregistrovat, že tato dívka měla pro změnu hnědé vlasy a zářivě zelené oči.
Nad hlavou nám přeletěl pestrobarevný papoušek. Jdeme tedy dál. Jakmile sejdeme z mostu, les se mění v savanu. Před námi se popásají stáda zeber a antilop. Klidně si je můžeš pohladit, jestli chceš... Ale ty chceš zpátky les... Za chvíli jdeme krásným listnatým lesem, pod nohama nám šustí listí...
Pak vyjdeme na louku a začne jemně pršet. Ale ta voda není studená, není nepříjemná... Nelepí se na nás mokré oblečení, ne, vůbec ne.
Ten déšť jako by z nás smýval všechnu bolest a těžkost. Nastavuješ mu tvář. Dívám se na tebe a cítím, jak tvou bolest vyplavuje a odnáší pryč. A je po dešti. Otvíráš krásné oči a usmíváš se. Je ti lehce viď?
 
Chce se ti utíkat, skákat, tančit? Podívej, tady kvetou lilie... Máš je ráda? Jednu ti utrhnu a zastrčím za ucho, abys vypadala jako víla. A teď pojď, poběžíme dál... Běžíme tak lehce, protože všechno co nás, co tebe, tížilo, zůstalo v kalužích po dešti. Před námi louka, jako taneční parket... Protančíme přes ni? Zkusme to.
Tak tedy tančíme. Je ti tak lehko, když z tebe všechno spadlo, skoro se vznášíš, směješ se... Co cítím já? Radost a štěstí, protože se cítíš tak dobře. Smím tě obejmout?
Dovolíš mi to, co víc, dokonce mi oplácíš. A svítí sluníčko.
Lilie za tvým uchem voní a jako by se ještě trochu rozvinula. Ty držíš mě, já tebe a je nám dobře. Protože jsme spolu. Protože jsme prošly třemi světy.
„Už víte, co byl můj úkol?“ Ozve se nadpozemský hlas vedle nás.
Lisetta nás pozoruje. A v té chvíli mi všechno dochází.

Tři světy... Tři nejdůležitější věci...
První svět... Viola... Víra, víra v to, že se všechno můžeme jednou dozvědět.
Druhý svět... Natali... Naděje, naděje v to, že jednoho dne zase uvidíme své zemřelé.
A třetí svět... Lisetta... Láska, naše přátelství, láska, která nám dovolila dojít až sem.

Lisetta se usmívá.
„Mým úkolem bylo ukázat vám sílu lásky. Protože kdyby mezi vámi nebyla, nikdy by se vám nepodařilo dojít až sem. A déšť úlevy by na vás nepůsobil. Láska, to není jen vztah mezi mužem a ženou, to je mnohem víc… Je všude, kde se mají lidé rádi… Přátelství, vztah matky k dětem, sourozenectví… To všechno je láska… A ukázat vám to, byl můj úkol. A vy... Vy dvě jste prošly.“
Zmizela. Jdeme ještě kousek. Hladíme zvířata, obdivujeme květiny... Je ti tak hezky, že je mi líto, když ti musím říct, že už bychom se měly vrátit do reality. 

Otvíráme oči. Dívám se do tvých, ty do mých. Máš na rtech náznak úsměvu. Pouštíme se. Stálo to za to, co říkáš? Je ti teď trochu líp?