Světlo Hledej ve Tmě

Ach jen spatřit východ slunce!
V dlaních mít čerstvost rosy
Z těla vyjmout své srdce
A za tvou lásku prosit
Chci tak moc, milý Bože??
Tisknouc zlatý křížek v dlani
Živ, či někde k smrti zmožen?!
Řekni, co ti brání...?

Bosá chodidla jemně brázdila rosou pokrytou trávu. Měkké šlapky bělejší než sníh dopadali na od deště změklou, bahnitou půdu a ztráceli svou panenskou neposkvrněnost. Kapičky vody se vsakovali do bílých šatů fialovovlasé bytosti, mířící k útesům.
Kolem panovalo zádumčivé ticho, jako by lehké kroky bytosti neohýbaly stonky trávy. Ptáci ještě nepřiletěli z teplých krajů. Posledních pár kroků a jediná slza spadající po tváři bylo to jediné, co krášlilo pustou, zelenou pláň. Voda jemně omývala útes a svým jemným šuměním vyprovázela upíra na jeho poslední cestě.
Růžové oči se zavřely a vytěsnili ze své hlavy vše, i zoufalé volání svého jména. Do jeho vzpomínek se vkradly ty krásné dny na které bylo radno vzpomínat a které si chtěl odnést na onen svět do kterého již zpola patřil.
Posadil se do trávy a mezi své drobné prstíky vzal květ pampelišky. Svou zářivou krásu měla uschovanou pro sluneční paprsky, svíjela se v zelené klícce lístků, které ji chránili před temnotou. Stejně tak jeho chránili ony modré oči, před nimiž nebylo možné úniku.
Sklopil pohled a k hrudi si přivinul onu květinu, připomínající mu jeho osud, jeho budoucnost protkanou bolestí. Přesto věřil, že nebude větší, než bolest z jeho odchodu.
Přišel, avšak proč? K jeho lehce zašpičatělým uším doléhalo těžké oddechování a dusot kopyt koně. Nespokojené frkání a pach zvířecího potu.
Přičichl si ke květině, jako by naivně doufal, že něco ucítí. Snad doufal v slabý závan sladké vůně nebo kousek naděje, skrytý v okvětních lístcích rostliny, kterou stále zoufale tiskl na své hrudi a nevnímal, že její mléko potřísnilo jeho šaty.
Nevědomky třel své zašpiněné nožky o sebe, jako vždy ve chvílích nervozity a strachu z neznáma. Tolik doufal, že ho ještě jednou uvidí, ale zároveň se toho bál. A teď tu byl a on ze strachu, že spáchá to samé na co se chystal on, drtil v rukou pampelišku, která se nemohla bránit. Umírala mu v prstech, ale na to on nehleděl. Pokoušel se jen… zapomenout.
Trhnul sebou, když vysoké jezdecké boty s mlasknutím dopadly na rozbahněnou půdu a jeho ramen se dotkly dlaně skryté v kožených rukavicích. Jeho černý anděl se sem přihnal bez ohledu na nebezpečí.
Dovolil mu, aby k sobě otočil jeho tvář zbrázděnou slzami a jemně ji otřel, přestože hrubá kůže zanechávala na jeho bledé tváři zarudlé stopy. Blonďatý upír si ho přitáhl do náruče a pohladil ho po vlasech, které upírovy splývaly až k pasu. Jejich hebkost a lesk ho vždy uchvátili, ale dnes byli neučesané a slepené, matné a plné mastnoty, jak se jejich majitel trápil. Vystihovaly jeho pocity předešlých dnů, zklamané naděje a sny. Spálenou zem za jeho kopyty a nenávist.
"Takuto," hlesl do nich bělovlasý a obtočil paže kolem chvějícího se klubíčka bílé a růžové. Po zádech mu rozmazával bahno, které upírovi ulpělo na šatech. Studilo.
Takuto s pohledem stále upřeným na kvítek, položil pampelišku do svého klína a pohladil ji ukazováčkem, jako by byla to nejcennější hedvábí. Toužil ji chránit, ale touhu odplavil všudypřítomný podtón smrti, rýsující se v pozadí celé scenérie. Mraky začaly růžovět. Již nebylo úniku, nebylo prázdných slov nebo pocitů, jen malá pampeliška spadla do trávy na polštářek z popela dvou upírů.
Ach lásko
Má se snad rozeběhnout pryč?!
Kam lásko?
Tam, kde neznají chtíč..?

Potopená klesá dolů
Zpívá tiše, chóry kostelní
Kam padám, komu?
A pak
Nádech poslední