Alledriel - Jezdec 9.

Alledriel zaplatila hostinskému několik posledních zlaťáků a vyrazila na náměstí. V jedné postranní uličce vytáhla hůl, kterou měla schovanou pod pláštěm, a kápi si stáhla ještě hlouběji do obličeje, takže mohla
koukat na cestu, ale nikdo jí pod kápi neviděl ani kousek obličeje. Holí si ťukala před sebou a vydala se přes náměstí, směrem k Hygridovu černému paláci.
U malé brány byl chumel všelijakých obchodníků se
zeleninou, masem a jinými potravinami a surovinami, potřebnými v palácové kuchyni a pro služebnictvo. Zachytila se jednoho povozu, který vezl látky, a díky tomu prošla kolem stráží, které ji pravděpodobně považovali za součást kramářova doprovodu. Tak se dostala na nádvoří Černého hradu zlého pána z Molvoliordu.
Nádvoří bylo rozlehlé, obklopené hradbami a
věžemi z černého kamene a vládl na něm čilý ruch. Po zuby ozbrojené stráže přecházeli po obvodní zdi a po arkádách. Alledriel se zezačátku rozhlížela,
ale potom se vrátila zpět do role slepce a vydala se, ťukajíc holí přes nádvoří k hloučku, který se vytvořil kolem bohatě oblečeného muže, který zřejmě zastával post správce hradu, protože od jednotlivých prodejců
nakupoval jejich zboží. All si sedla na schody, a čekala, až si jí někdo všimne. Vzápětí k mí přistoupila jakýsi muž „Žebrání je na hradě zakázáno. Počkej až bude večer almužník rozdávat zbytky z kuchyně. Teď vypadni, nemáš se tu co poflakovat. “ Alledriel atočila hlavu trochu bokem, jakoby se orientovala jen podle zvuku. „Nejsem žebrák, živím se hraním na flétnu, protože jsem slepý a nic jiného dělat nemůžu.“
„No tak počkej, přivedu vrchního komořího, který se pánovi stará o zábavu u večeře. “ Muž odběhl a za chvíli se vrátil s jakýmsi vyhlížejícím seschlým staříkem, který se tvářil navýsost důležitě.
„Ty jsi ten slepý virtuóz?“ Zeptal se uštěpačně. A aniž by čekal na odpověď netrpělivým gestem ji vyzval aby šla za ním. Alledriel se klepaly nohy ale, vydala se za ním a opatrně si oťukávala cestu a pak se zastavila.
„Kde jste? Nevidím vás a nevím, kam mám jít. “ Strážník,
který ji prve oslovil ji vzal pod paží a vedl ji, takže už nemusela usilovně oťukávat cestu. Rychle vyšli po schodech na arkády a potom zabočili do jakéhosi sálu, kde pobíhala spousta služebnictva a nosili
sem a tam stoly, lavice, židle a talíře. Vrchní komoří ji zavedl do okenního výklenku, který skýtal alespoň trochu soukromí a vybídl ji „Tak se předveď.“ Alledriel si opatrně sedla na malé sedátko a ze záhybů
pláště vytáhla dřevěnou flétnu. Přiložila si ji k ústům a její hbité prsty se roztančily po otvorech píšťaly v rytmu pěkné, skákavé melodie,
která se evidentně líbila strážníkovi i komořímu. Komoří už v duchu počítal, jakou odměnu mu vynese, že sehnal tak dobrého hudebníka.
Strážník odvedl Alledriel do místností pro služebnictvo a nařídil aby jí dali modrý plášť pro trubadúry a nechal ji tam samotnou s jednou mladou služkou. „Tady máš ten plášť“ podávala jí modrý ranec. Alledriel si ho vzala a počkala až za služkou zapadnou dveře.