Tarnérie I.

...země se otřásala, když po ní ve zběsilém tempu uhánělo deset tisíc nohou uvězněných v těžkých železných botách. A tempo smečky bylo ještě zesíleno, když je jejich páni za pomoci krutých bičů hnaly vstříc žáru boje.
Pět tisíc ocelových válečníků proti dvaceti tisícům. Čtyři ku jedné byla naděje, že dnešního dne budou Thragorští okupanti konečně a do jednoho bez milosti pobiti.
A právě když se v řadách odvážných vzbouřenců začínal řinout ryk předčasných oslav, země zahřměla. Všechny bujaré hlasy hned utichly. Potom se v rychlém sledu událostí objevili drobné trhliny a po nich větší. A jak se hřmění země ozývalo stále častěji, trhliny jedna po druhé rozevřely své nenasytné chřtány přímo pod pozicemi Tareňanů a po celých tuctech si ukrajovaly z majestátního vojska, které vzniklo za jediným účelem, získání ztracené svobody.
Pak Thragorští páni na povel Vůdce rozdělily smečku na dvě poloviny, obešli trhliny v bezpečné vzdálenosti a vpadly mezi panikařící Tareňany z obou stran.
Krev stříkala vysoko k nebi. Nářek a děs se nesl na míle daleko, když rudé čepele ocelových mužů se zakusovaly do lehce obrněných Tareňanů. Zemi zalila krev.
A když po bitvě, na několikametrové hromadě mrtvých těl, stanul vůdce Thragorských hord, zem zaduněla naposledy. Jako na povel uzavřela všechny své bezcitné chřtány a přijala nové vládce Tarnérie s vlídností matky objímající dlouho ztracené dítě...

„A co bylo s Tareňany dál?“ vykřikl z hloučku dětí asi sedmiletý vyzáblý chlapec s pihatou tváří a blonďatými vlásky.
Stařec se na něho pozorněji podíval. Pohladil svou umně vyřezanou hůl a řekl: „Dál už není nic. Protože Tareňané zanikly v ten den, kdy Targor Smrtihlav provolal zemi, na které po tisíciletí žili slávu.“
Pihatý chlapec spolu s dalšími dětmi se na starce nechápavě zadívali a po několika minutách ticha vypravěč promluvil: „Nikdo přesně neví, co se stalo. Někdo tvrdí, že zem přivítala své dávné pány a zavrhla přistěhovalce, kteří na ní žili, ale jiní se domnívají, že Thragorští neuctívají zemi jako takovou. Někteří tvrdí, že se modlí k ohromné stvůře, která žije pod zemí. Prý ji přivádí oběti, dary a ona na oplátku s jejich panovníkem uzavřela jistou dohodu.“
„Jakou dohodu,“ zaznělo opět z úst zvědavého chlapce.
„To nikdo přesně neví...“
„Tarne!“ zazněl hřmotný hlas a pihatý chlapec sebou škubl. Ve vteřině vstal, proběhl okolo starce a postavil se do pozoru před svého rozzlobeného otce.
Vypravěč se ohlédl za sebe a všiml si válečníka oděného do těžkého brnění a za ním stojící půl tuctu stejně ozbrojených mužů. Přes hruď měl otec chlapce přetaženou lví kožešinu a s tímto znakem bylo všem jasné o koho jde. Sám jeden z Thragorských pánů.
Chlapec než stačil cokoliv říci na svou obhajobu schytal tvrdou facku železnou rukavicí. Upadl na zem, ale nevydal ani hlásku. Nesměl. Nemohl! Už jen kvůli vědomí toho, že by poté utržil ještě větší výprask. Znovu se postavil před svého otce do pozoru a schválně nastavil pravou tvář, aby bylo jasně vidět jak vážné zranění utrpěl.
„Běž domů. Hned!“ rozkázal Thragorský pán. Jeho syn poté lehce kývl hlavou a zmizel z tržiště, na kterém se tak rád potuloval, když se mu podařilo uniknout z otcova domu.
Mezitím, co otec domlouval svému neposlušnému synovi, Thragorští válečníci obklíčili vypravěče, aby jim nikam neunikl a poslušně – jak se to na postrádající vojáky slušelo - vyčkali dalších příkazů od svého pána.
Stařec se postavil za pomoci své hole a pečlivě si prohlédl všech šest válečníků. Když pak před něho předstoupil jejich pán, nepoklonil se mu. Vědom toho, že tak porušil jeden z desatera zákonů, které vůdce smečky sepsal očekával ránu pěstí, ale ta zatím nepřicházela.
„Kdo jsi?“ zeptal se prostě Thragorský pán a už byl připraven zasadit starci ránu, hned jak mu odpoví.
„Nikdo. Možná někdo. Záleží na tom, jak mě kdo vidí,“ zazněla odpověď a na chvíli oddálila použití násilí.
„A jak se ten Nikdo přede mnou jmenuje?“
„Kal-beleth.“ Hned po vyřčení starcových slov se na tváři Thragorského pána objevil hněv. Ale místo použití pěsti svou rukou uchopil rukojeť těžkého meče. Ani ostatní Thragorští nezaváhali a tasili své zbraně. Avšak nikdo z nich nezaútočil, neměl k tomu šanci...