Stvůra či oběť

Nocí se nesl šelest listí a do toho vítr roznášel štiplavý kouř po pastvinách táhnoucích se až daleko k obzoru. Tam v jednom malém lesíku z mnoha rozsetých po krajině se lovci semkli k sobě a přiložili další syrové větve do ohniště, kde dříví zapraskalo a uvolnilo další várku dýmu do vzduchu a na lidi, které mělo ochraňovat před nepřízní počasí.
Žádný z lovců toho večera neušel nepříjemným otázkám typu: Co bude dál? Co se s námi stane? Budeme žít? A mnoha dalším, na které nikdo neměl odpověď, ale to mysl žádného z nich v jejich opětovném kladení nezajímalo.
V dálce se ozvala sova. Několikrát ze své pozice na větvi statného kaštanu zahoukala a poté se vrhla na nic netušící myš, která opustila bezpečí svého příbytku a vydala si shánět zásoby na blížící se zimu, jež už nikdy nezažije...
Muži si zapnuli těžké nepromokavé kabáty až u krku a někteří z nich po dlouhém zápase s větrem vítězoslavně zapálili své dýmky.
Nejstarší z lovců, pětačtyřicetiletý muž s hnědými vlasy, na nichž začala pomalu převládat šeď, se zadíval do tančících plamenů a potom si prohrábl několikatýdenní strniště. Jak moc si přál být v teple a bezpečí domova, mít po ruce džbán s horkou vodou, břitvu a pěnu na holení, aby se zbavil otravných vousů, ale jen, co se mu vítr dostal pod límec a na krk, tak se realita tvrdě přihlásila o slovo. Ne, ještě bude minimálně týden trvat tato šílená štvanice, než znovu spatří svou překrásnou ženu a dcerku. Pak zanechal snění a raději si vzal z ohniště klacík, z jedné strany už značně ohořelý s rudě žhnoucími uhlíky, vytáhl z kapsy kabátu dubovou dýmku po pradědečkovi, kterou sevřel mezi suché a rozpraskané rty a zapálil v ní už přichystanou, vlastnoručně namíchanou směs tabáku obohacenou o léčivé byliny, které jej měli ochránit před nachlazením. Pořádně z dýmky popotáhl a chvíli nechal hřejivý dým rozlévat se mu v plicích. Pak teprve zaklonil hlavu, aby vypustil kouř k měsíci a hvězdám. Spolu s ním současně učinili i ostatní lovci.
Když však vzhlíželi vzhůru nad sebe, kde jim oblohu z části zakrývala silná větev statného javoru u jehož kmene tábořili, zavál vítr, který odnesl oblak kouře z ohniště a dýmek lovců a spatřili svojí kořist. Všichni do jednoho vyskočili na nohy, berouc si přitom do rukou jakoukoliv možnou věc použitelnou jako zbraň ve své blízkosti, ale bylo pozdě na spořádanou obranu.
Černý stín se snesl z větve přímo mezi promrzlé muže. Tvor připomínal člověka postavou, avšak dvě rudě žhnoucí štěrbiny namísto očí v řadách lovců vyvolávaly strach a paniku, než přátelskost.
Nejstarší z lovců pohotově popadl z ohniště velkou hořící větev a odkulil se i s ní z místa dopadu stvůry. Vyšvihl se na nohy a máchajíc hořící větví v pravici před sebou se po krůčkách přibližoval k nepříteli. Byl zkušeným zálesákem, a tak levou rukou pevně svíral rukojeť dýky za zády, připraven s ní bleskově a nečekaně vyrazit do útoku.
I ostatní lovci se chystali zaútočit. Někteří měli stejně jako jejich vůdce dýku, další pak kameny, klacky a ti pohotovější se s prokřehlýma rukama pokoušeli nabít své pistole, avšak většinu střelného prachu nasypali spíše na zem, než do hlavně zbraně.
Černý stín se otočil na místě kolem dokola. Devět lovců stálo okolo něj. Někteří zděšení, jiní v šoku, ale dva nebo tři připravení k boji s chladnou hlavou. Naposledy se pokusil využít momentu překvapení a zasetých semínek strachu, když zařval a odhalil svůj chřtán a v něm bílé tesáky, třpytící se v měsíčním svitu. Potom chraplavým hlasem promluvil: „Odejděte. Dokud je čas a budete žítttt!“ Přičemž poslední slovo tvor protáhl do bolestného vytí plného agónie.
Místo odpovědi se však bytostk dočkala rychlého útoku hořící větve od vůdce lovců a poté ještě bleskovějšího výpadu dýkou, mířící na jedno z jeho rudě žhnoucích očí. Ač byla bestie o hlavu větší a dvakrát tak objemnější, než kterýkoliv z lovců, prokázala neobyčejnou rychlost a mrštnost, když se přitisknutím k zemi vyhnula nejprve větvi i jejím plamenům a poté přeskočila útočníka, jakmile zahájil útok dýky spodem. Pak znovu spustila svým chraplavým hlasem: „Odejděte. Běžte blázni a přežijetéééééé...“
Do toho zakřičel nejmladší z členů výpravy, když konečně nabil svou pistoli a zamířil: „Zdechni ty stvůro!“ potom stiskl spoušť. Jelikož však byla bytost přímo před ním a znovu prokázala děsuplnou rychlost, zasáhla střela místo ní vůdce lovců přímo do zad. Kulka své oběti provrtala pravou plíci a zakousla se do jednoho z žeber, kde už zůstala.
Starší muž upustil hořící větev i dýku a poté, co mu z rány vytryskla krev a poskvrnila kabát se sesunul za zbraněmi na zem.
Stvůra zavila ještě hlasitěji, než předtím a poté z posledních sil v chraplavém hlase naposledy promluvila: „Nešťastníciiiii...“ Poté byla bestie přemožena pudy, rozpřáhla mohutné pracky, kde jí z konečků prstů vyrazili jeden palec dlouhé alabastrové drápy a tentokrát vyrazila do boje proti druhému útočícímu lovci, který při setkání s ní neztratil hlavu. Vyhnula se útoku sekery opětovným přitisknutím se k zemi a poté pravým pařátem zasadila nešťastníkovi smrtící ránu přímo do odhaleného krku, který mu jedinou ranou rozervala. Krev v gejzíru skropila stín a stvůry doposud skryté rysy v příšeří odhalila až moc dokonale. Tvor s lidskou postavou, hustou srstí, bílými drápy a rudě žhnoucíma očima byl celý popis, který každý z přeživších členů této lovecké výpravy do své smrti nezapomene.
Po smrti prvního z lovců se ostatní vydali na zběsilý úprk, vedeni nejmladším členem, jenž si jako jediný zasvinil kalhoty vlastní močí s výkaly, a který daleko před ostatními klopýtal o kořeny a ukazoval tak ostatním alespoň místa, kde si mají dát pozor, aby nespadli na zem a nestali se tak možnou další obětí smrtící bestie.
Černý stín však zůstal u ohniště. Po ohromných kusech masa vytrhával ze své oběti a cpal si je do chřtánu, který nežvýkal, ale každé sousto nenasytně spolkl.
Vůdce výpravy, pravou tváří přitisknutou k zemi, těžce dýchal a vykašlával krev. Svůj zrak upíral do plamenů, ale i tak jeho oči nejednou zabloudili k mrtvému společníkovi a jeho vrahovi, který si z jeho ostatků udělal hostinu. Loučil se s milovanou ženou, stejně jako se loučil s dcerkou, která i přes četné lumpárny ve svých dvanácti letech byla jeho štěstím a radostí. Loučil se z životem a vítal smrt, která mu alespoň ukončila muka z kruté zimy, která nadcházela a dávala o sobě už dopředu vědět. Pak uviděl před sebou obrovské tlapy, ucítil drápy bořící se mu do těla a jeho život vyhasl...