Zrození pána Temnot

Já nejsem zlý. Nejsem ani hodný. Proč dělám, co dělám? Protože napravuji křivdu. Napravuji zlo, jež postihlo mě a splácím dluh, který mám k vrahovi svého otce a své rodiny. Nečekám, že mé konání kdokoliv pochopí. Ale rozhodně nebudu čekat až jej někdo schválí!
Jsem tu a právě přicházím konat svou odplatu…

proslov Pána Temnot před plánovanou vraždou

Vítr teskně skučel, když narážel o starobylou věž, tyčící se vysoko nad hlavním městem Mohanské říše. Byla to nejvelkolepější a zároveň nejstarší stavba v celé říši, která se táhla od Ixidorského oceánů až k Targorským horám. Celá vystavěná z bílého mramoru byla majákem za chladných nocí, kdy se od ní jako ohromného zrcadla odrážely měsíční paprsky, které současně přiživovaly už tak dost velkou zásobu magické moci, jež byla v jejích zdech.
Starobylá stavba se dědila v rodině Lokrytských mágů již po celé generace, stejně jako se v královské rodině předávala koruna z otce na syna. Avšak i když byli Lokrytští mágové mocní a s každým panovníkem odnepaměti spjati, vždy existuje malá pravděpodobnost, že se objeví následník trůnu, který má vlastní představu o tom, jak vládnout a jakou kdo má mít moc v jeho říši. A tak se i stalo, že poslední následník trůnu, následný císař Dravus Veliký, nastolil v celé říši převrat ku obrazu svému…
Městem se tiše a nepozorovaně ve stínech ulic pohybovala Tereinská komanda pocházející z tropických ostrovů na jihu říše. Tito speciálně vycvičení muži a ženy sloužili jako pojistka před moci chtivými čaroději, neboť byli od narození imunní proti magii.
Tito zabijáci mágů však nepřijeli do hlavního města Mohanské říše kvůli zlikvidování nebezpečného černokněžníka nebo šíleného mága, ale vybití mírumilovného rodu čarodějů, který bránil novému panovníkovi v rozjetí jeho vlastních dobyvačných plánů. A ty byly na třicetiletého muže vskutku velké.
Znuděná městská hlídka bránící soukromí Lokrytských čarodějů u vstupu do věže plnila svou povinnost jako vždy s vlastní pílí, která pramenila z jistoty, že již přes dvě stě let se nikdo nepokusil žádného z jimi střežených mágů zabít. A tak dva členové z desetičlenné stráže stáli na stráži u dveří, zatímco se zbytek hlídky ohříval u ohniště o několik desítek metrů dál. Vždy po půl hodině se pak muži na stráži střídali s ostatními druhy, kteří mezitím popíjeli laciné víno a vykládali si lechtivé historky nebo nejnovější drby: „Říkám vám to naposledy. Ta nová holka U svůdné mrchy si to se mnou zamlada rozdávala,“ řekl skoro třicetiletý mladík, kterému víno už stouplo do hlavy a po svém proslovu a dalším loku z flašky si pořádně říhl.
„To víš, že jo. A já jsem nevlastní bratr našeho panovníka,“ ozval se další z hlídky a po jeho proslovu se všichni až na velkohubého začali smát.
„Já nelžu … škyt … vážně je to tak!“
A jak se tak členové hlídky vesele bavili, ztratilo se v jejich smíchu a hlučném vyprávění psí vití a kočičí mňoukání, které od normálních zvuků nočního města odlišovala jen pravidelnost, v níž byl ukryt prostý dorozumívací kód. Když potom zaznělo psí zavití naposledy, proniklo podzimním chladným vzduchem několik šípů a dva vrhací nože, které si našli své cíle a v tichosti vyřídili celou hlídku z níž nestačil ani jeden z členů zděšeně vykřiknout.
V tichosti se pak všech deset Tereinských komand, skládající se vždy po deseti členech, sešlo u vstupních dveří do věže. Všichni odění do černých rób, zakrývající nejen jejich těla, ale také skladné a smrtící zbraně. Krátkými a stručnými posunky se spolu velitelé domluvili na postupu a když skončili, vytáhl jeden z nich z pod své róby černý blyštivý drahokam. Pomůcku vytvořenou zručným barbarským šamanem z Targorských hor, který když zjistil k čemu bude jeho výtvor použit nechtěl za své dílo ani zaplatit. Velitel Tereinského komanda poté přiložil kámen k rámu dveří, kde se sám přichytil. Aniž by poté otevřel dveře, prošel jimi vrah mágů skrz a za ním i ostatní.
V tichosti se vrahové rozmístili po jednotlivých patrech věže, zatímco většina jejích obyvatel spala. Pak v předem smluvený čas - který si každý velitel komanda sám pro sebe odpočítával – vtrhla smrt do pokojů, kde nic netušící příslušníky rodu Lokrytských mágů bez milosti dostihla.
Krvavá čistka mající za úkol zničení jediné překážky dělící nového vladaře od jeho plánu vycházela do puntíku přesně jak bylo naplánováno.
Smrt byla pro všechny čaroděje a jejich věrné rychlá. Krev stékala po postelích na zem a sama věž se chvěla, když její obyvatelé umírali pod smrtonosnými čepelemi Tereiňanů.
Avšak plán budoucího Císaře měl jednu velikou chybu. Netušil, že věž neměla deset, ale jedenáct pater, kde v nejvyšší části vykonávali Lokrytští mágové rituály zasvěcení pro potomky a nové členy rodiny. Kde v magickém kruhu čerpali magickou sílu ze samotné věže. A té hrůzostrašné noci se jeden obřad zasvěcení právě konal.
Desetiletý chlapec seděl mlčky v kruhu obklopeném desítkami svíček jež hořely modrým plamenem. Jeho mysl byla za pomoci omamných bylin oproštěna od reality. Když pak ve věži došlo k první vraždě, změnil se plamen svící v jasně rudý.
Otec budoucího mága si změny plamene okamžitě všiml a také si vzpomněl na hrůznou minulost, co se v jejich rodu před staletími stalo, když v době rituálu zasvěcení došlo k vraždě naposledy. Věděl, že jeho syn už bude navěky poskvrněný krví a jeho duše prokletá. Jediná věc, jak mohl Lokrytský čaroděj svému potomku zabránit v konání děsivých skutků byla ho zabít. Proto tasil svůj nůž, jež nosil jako ozdobu na svém opasku a přistoupil k magickému kruhu. Avšak při pohledu do zelených očí svého syna nedokázal záměr provést. Spustil tedy ruku s nožem a doufaje, že u jiného člena své rodiny najde oporu a možnou pomoc se vydal tajným schodištěm do nižších pater věže. K jeho zděšení však poprvé nenarazil na příbuzného ani člena služebnictva, ale na zakuklenou ženu, která si otírala zakrvácený nůž o černou róbu. Zlost se v něm bouřila s mocí, která pulzovala v jeho těle. Věděl, kdo je ta žena, stejně jako mu záhy došlo, co se událo v celé věži. Potom spatřil dalšího člena Tereinského komanda, jak s náhrdelníkem, jež dal vlastní ženě, vychází z jeho soukromých pokojů. Vlna magické moci se v něm přelila, jak zlost a hněv mu zcela zamlžila úsudek. Ač věděl o magické imunitě Tereňanů, tak znal kouzla, která zacílené přímo neovlivňovala. Napřáhl tedy ruce před sebe a za bílé záře mrštil proudem neviditelné vody na vražedkyni stojící až nebezpečně blízko schodiště. Tak nebezpečně blízko, že se po něm po nárazu s mocí mága začala kutálet až do spodních pater a než se dostala o jedno poschodí níž, dávno si zlomila na některém ze schodů vaz.
Tereňan s náhrdelníkem v ruce si okamžitě uvědomil, co se stalo. Odhodil šperk na zem a uchopil do každé ruky po dvou vrhacích dýkách. Vzápětí jimi mrštil po čaroději, ale ten je ve vzduchu pouze zachytil a vyslal zpátky, kde se zabodly do hrudi svého majitele.
Ale i když byl poslední pravý Lokrytský mág plný hněvu, neměl naději proti přesile. Jen chvíli se radoval z vítězství nad dvěma vrahy, když se na scéně objevil velitel komanda, ke kterému patřili a ze záhybů své róby vyndal další pomůcku pocházející z Tagorských hor. Soška vyrobená z ostatků nějakého nešťastného mága se rozzářila a v několika vteřinách ožila. Malý skřítek se pak vrhl do boje proti čaroději s nadlidskou rychlostí, která mu dovolila běžet kolmo po stěně. Dřív, než však stačil doběhnout k cíli jej sežehla vlna ohně, ale záměr velitele byl splněn, když odlákal pozornost na tak dlouho, aby svou dvojrannou kuší vystřelil a zasáhl cíl.
Lokrytský mág po zasažení dvěma otrávenými šipkami vyslal z posledních sil na svého vraha poryv větru a mrštil s ním o zeď. Potom se dobelhal k vstupu do tajné komnaty a vrátil se k synovi. Se zakrvácenou rukou jej pohladil po tváři a s nadějí, že jeho syn i přes zlo, jež se mu vlilo do žil pomstí smrt rodiny do něj jako nádoby přelil veškerou moc obsaženou ve zdech věže. Moc, která se nikdy neměla dostat žádnému nepovolanému do rukou teď umírající mág vložil do poskvrněného, kterého poté nazdařbůh teleportoval z hlavního města Mohanské říše neznámo kam.
Když se zbylí Tereňané dostali do tajné komnaty, nalezli jen mrtvé tělo mága a obřadní kruh v němž doposud jasně rudým světlem plápolaly svíčky. Všechno ostatní však bylo pryč…