Tichobijci no. Deux

II.

Když sluhové nanosili na stůl, mohlo se začít jíst. Svěřenec naštěstí neviděl, co bylo na talířích. Zřejmě nějaká specialita. Všichni se chopili příborů, po namáhavém tápání i on sám.

"Smíte jíst jen ty zelené a bílé," pošeptal mu kdosi vedle něj. Nevěděl si rady.
"Proč?" zkusil se zeptat. Odpovědi se však nedočkal. Rozhodl se tedy nejíst raději, než způsobit nějaké nemístné faux-pas, přestože měl opravdu velký hlad. K jeho podivu však místností nezněl známý hluk otloukaných talířů, salátových vidliček, desertních lžiček, ani obyčejných příborů. Naopak, opět se rozhostilo zlověstné ticho, které mu už předtím nahánělo značný strach.

"Král musí začít," řekl Stojící muž na druhém konci tabule, který však nyní už seděl. Zvedal sousto pomalu k ústům, aby nikomu v případě zdaru neunikla jeho barva. Být tomu naopak, tím hůř pro něj. Tentokrát však měl šťastnou ruku.

III.

Před 366 dny v Novém Městě sněžilo. Gertruda vyšla ze dveří v tmavém lesklém hávu. Těžké šedé nebe se sklánělo nad chladnými dlaždicemi. Gertruda přes ně klopýtala a bála se, že zapomene, co chtěla. Už by si nevzpomněla, ví to - ta bezradnost. V duchu počítala kroky, aby věděla, kolik jich ještě zbývá. Z šestiset padesáti osmi už ušla sto čtyřicet pět. A šest. Sedm. Osm devětDesetJedenáctDvanáct - sto padesát tři a dále, dále... Míjela teď již spoustu malých obchodů s nepotřebnostmi, kaváren, cukráren, doupata požitku a hříchu. V každé výloze sledovala svůj odraz. Vlající háv z ní dělal fantóma - téměř plula, jakoby se ani země netýkala, stále vpřed, vpřed, dvěstě sedm, dvěstě osm. Květinu, poslední růže, pro vás jak stvořené - ach ne, nemám s sebou dnes ani korunu... snad příště, jistě jistě, zastavte se, rád vás uvidím, jojo, kšefty, to by ti šlo, řezat kytky a pak je prodávat opuštěným dámičkám - ó, neměla by se tak zamýšlet nebo vskutku zapomene.

Malé, zato značně těžké byly dveře do toho domu. Už je viděla. Šest set čtyřicet. Už jen malý kousek cesty. Nohy ji bolely, jak svaly napínala, bez polevení, ve stále stejném vypětí se ubírala k onomu cíli. Šest set padesát sedm, osm. Zaštrachala v příručním pouzdře a vyňala z něj klíč. Odemkla a celou vahou se opřela do masívních dveří, které se v té zimě nerady podvolovaly změnám. Samy se pak za ní pomalu, s tichým dosednutím, zavřely. Byla uvnitř.

"Slečno G., jdete pozdě," oznamoval mocný a zvučný hlas. Gertruda sklopila oči s lehkou vinou v tváři. Nikdo jí to však nemínil přičítat k dobru. A nejméně zde.

"Jelikož se neustále vzpíráte, museli jsme učinit jistá rozhodnutí," hřímal hlas. Gertruda věděla, co přijde. Vzdej se, vzdej se! Ano, musí, musí se vzdát, musí, musí se smířit, musí, musí zapomenout. Musí. K tomu všemu ji nutili - ale čím více na ni naléhali, tím větší byl její vzdor, čím větší však byl její vzdor, tím se stupňovaly jejich snahy oslabit její už tak slabá místa. Ty se však nemohly příliš dařit. Neboť člověk, který je sám, jich má pramálo.

"Zúčastnila jste se pouličního protestu!" Toto nebyla ani tak otázka, jako oznámení, se kterým Gertruda nemohla nesouhlasit. Protestovala však sama, jen ona sama proti sobě samé. Nikdo to nemohl vědět, nenesla žádný transparent, ani nejela ve velkém voze se zbraní v ruce, ani s ní nekráčela s hlavou hrdě vztyčenou mezi nic netušícími davy.

"Ve vašem případě jsme proto rozhodli následujícím způsobem - " započal hlas svou větu, pak se ale setmělo, padla tma, ticho a klid. Všichni upadli do hlubokého spánku, Gertrudu nevyjímaje.