Propuštěný vězeň

(fantasmagorická pseudopovídka)

I.

„Proč chcete svobodu?" ptal se mne dozorce, kráčeje zvolna po mém boku pochmurnou, šedivou chodbou věznice.

"Nu, proč, proč," zvolal jsem, "na svobodě mi sice ze všech stran budou neustále hrozit různá nebezpečí, to vím, na druhou stranu tam však také budu mít možnost dosáhnout štěstí, jakého bych ve vězení nedosáhl nikdy!"

"Ano, to je pravda, ale stejně tak je možné, že na té svobodě dosáhnete pouze bídy a neštěstí, o jakých se vám v našem důvěrném prostředí věznice ani nesnilo," odpovídal na to dozorce, kývaje hlavou do rytmu našich kroků. "Jen si vezměte, jaký tu máte na všechno klid, všechno si zde můžete v klidu rozmýšlet, nikdo vás tu do ničeho nehoní; a když už vás tu u nás nějaké to neštěstí náhodou potká, stačí trocha poctivého soustředění a je zase pryč."

"Ano, to je pravda, ale na mém rozhodnutí to teď už nic nezmění," řekl jsem úsečně, byl jsem zmožen tím absurdním odporem. Chápal jsem, že dozorce jen využívá svou poslední příležitost, jak mi ve vězení ještě nějak ublížit, protože s nejvyšší pravděpodobností, jakmile opustím tyto zdi, jakmile vyjdu na svobodu, se s ním nikdy nesetkám. "Prosím vás," řekl jsem mu, a nijak jsem už neskrýval svůj vztek, "dejte mi už konečně pokoj. Jste stejně shnilý a demoralizující jako celé to vaše vězení a já už déle jeho součástí nebudu. Buďte tak laskav, splňte svou povinnost, propusťte mě tamhle u dveří a nelezte mi pořád na nervy." Dozorce to zasmušilo. "Sbohem," řekl jsem mu ve dveřích, sám jsem je za sebou zabouchl, nechávaje ho v zatuchlých prostorách věznice, z nichž se už nejspíš nikdy nedostane, a nadechl jsem se prvního doušku venkovního vzduchu.

II.

Tak jsem byl na svobodě. Mnul jsem si ještě oči, neboť světlo mě oslepovalo. Jako první ke mně přišly zvuky. Několik vozidel, nevím přesně kolik, se prohánělo kolem dokola; zřejmě jsem stál na náměstí. Provedl jsem několik prvních nesmělých kroků. Soudě podle jemného, stupňovitého klesání, scházel jsem po schodech. Postupně se pod mýma nohama začala rýsovat bělavá silueta dlaždic. Zatřásl jsem hlavou, upřel zrak rovně, a za prudké bolesti očí kolem postupně opadalo všudypřítomné bílo. Rozeznal jsem budovy banky, obchod, výstaviště, kašnu, památník zemřelým; na bleděmodrém nebi stálo žluté slunce; několik svobodných lidí se projíždělo na kolečkových bruslích po mramorových chodnících, rozložených v různých úhlech a výškách po celém náměstí. Poznal jsem to místo ze svých vzpomínek. Mou tvář ozářil radostný úsměv, vyšel jsem teď úplně lehce, beze starostí, kam jdu.

Na jedné lavičce ležela dívka v modré kostkované košili. Koupila si od někoho LSD, a teď nastavovala slunci svou usměvavou tvář. To jí barvilo kaštanové vlasy dozlatova. Nesnesl jsem ten pohled. Rozhodl jsem se, že dívku oslovím. Sedl jsem si na lavičku, přičemž jsem ale vlastní nešikovností natrefil na její nohy. Na dvou kostech jsem se cítil poněkud nepohodlně, i omluvil jsem se té dívce, že sice na jejích nohou sedím rád, ale že bych jí tím mohl způsobit nějakou újmu, a tak že si raději sednu na zem. Neodpověděla, ale snad byla uražena, že se mi na jejích nohou nesedělo dobře. Opřel jsem se tedy o lavičku tak, aby měla přístup k mé hlavě, jež byla také plna nejrůznějších vlasů, a posadil se na zem, nohy nataženy před sebe. Ihned se zmocnila mých vlasů, ale neotočila k nim svoji hlavu, zvrácenou z lavičky dolů, nýbrž jen je vískala svou pravou rukou. Měl jsem sice nepříjemné podezření, že tam hledá vši, ale dojem pluhu, který orá pole nezorané, převážil.

"Máte krásné konce prstů, dívko," řekl jsem, a zvrátil jsem hlavu dozadu, abych se na ni mohl usmát, spatřil jsem však jen černý obrys ruky na pozadí oslepujícího slunce.

"Hm...ano," ozvala se dívka labilním, nepřirozeně pisklavým hlasem. "Cvičila jsem si je v posilovně."

"V posilovně?" vzdechl jsem, a uvědomil si, že ty prsty nejsou tak vyzáblé a slabé, jak se mi zprvu zdálo.

"Ano," řekla dívka o něco hlubším hlasem, "ale na tom nesejde. Mne by dnes zajímaly docela jiné věci, víte. Řekněte mi, chcete se líbat?"

"Ó, líbat? Ano," řekl jsem, "ale až později. Tedy, ne že bych netoužil hned se vrhnout za vámi nahoru na lavičku, ale zkrátka si myslím, že budeme mít mnohem hezčí zážitek, když si to rozdělíme do více fází, a nebudeme na nic spěchat, zkrátka, když už mám takovéhle štěstí, jakmile jsem vyšel z vězení, kde jsem strávil mučivé roky samoty, pak není žádný důvod, abych vás hned celou zulíbal, dívko." Přetočila se na bok, takže teď jí hlava, zlomená přes okraj lavičky, visela ještě bezvládněji. Povšiml jsem si jejích zelených, vytřeštěných očí.

"Ale," pravila opět svým prapodivně vysokým hlasem, "pak nemusíme vůbec zůstávat tady, nýbrž můžeme jít ke mně domů, kde vás ubytuji, a lépe se poznáme." "Dobrá, pravil jsem," zaujat tou nabídkou, "tak pojďme. Kde bydlíte?" Ona vyskočila na nohy, pak se elegantně snesla z lavičky dolů a stála. Prohlédl jsem si ještě jednou pozorněji její zelené, nepřítomné oči, světlejší hnědé vlasy, vyhublou postavu, podal jsem jí ruku a šli jsme.

III.

(Vlk se dávil křovině,
zvracel krásné peří
po drůbeží hostině
i já se stravuji a hořím.
- A. Rimbaud)

Lednička byla ozářena sluncem, které pronikalo mříží žaluzie, čímž se lámalo v pruhy, a vytvořilo na ní kosý čtyřúhelník. Moje dívka právě byla na toaletě, nechala mne, abych si byt prohlédl sám. V tom tichu se mi trochu trapně stálo. Obával jsem se, abych dívku na toaletě nerušil, proto jsem postoupil trochu hlouběji do bytu, do nějakého pokoje, kde mě šero přinutilo trochu zbystřit zrak.
Byl to zřejmě její pokoj, byl tu velmi jemný koberec, palanda s hnědým povlečením, velká skříň a stůl. Posadil jsem se na skříň a čekal jsem. Z toalety jsem slyšel zvuk otáčejících se lopatek ventilačního zařízení. Seskočil jsem dolů, abych z palandy ukořistil několik růžových polštářů, pak jsem s nimi vylezl opět na skříň, rozestlal si je tam a zabořil si do nich hlavu tak hluboko a prudce, že jsem se začal dusit. Jako triumfující tyranousarus jsem poté vyšvihl hlavu do výše, propnul krk a v prudkých vývrzích jsem zvracel krásné peří. Oči mi lezly z důlků, krk se mi napínal v prudkých stazích; ve dveřích pokoje jsem spatřil moji dívku, jak mne pozoruje svýma nepřítomnýma očima, a měl jsem na chvíli dojem, jakoby třásla hlavou nad tou neplechou, jež se jí v prudkých rojích vířila po pokoji.
"Pojď dolů, ty blázne," pověděla mi, a sama mě hned táhla za nohy ze skříně pryč, hbitě ke mně přiskočíc. Upravila mi vlasy a strkala mě před sebou, neustále mi šeptajíc do ucha nějaká nesrozumitelná slova; chtělo se mi otočit a obejmout ji, ale ona tlačila tak silně, že jsem byl ochromen. Dovlekla mě do kuchyně, posadila na židli, dala vařit kávu a sedla si naproti mě, hlavu si opírajíc o ruce, jejichž lokty se tak tak dotýkaly červenobíle kostkovaného ubrusu.

"Co se mi tu potácíš, ty nešiko?" řekla mi ustaraným hlasem, a její zelené oči a světlehnědé vlasy tím nabyly zvláštní vážnosti. "Jen jsem si na chvíli odskočila na toaletu, a ty jsi se hned pomátl, nebo co! Ale je to asi moje vina, že jsem tě předem neinstruovala. Nu, tohle nemůžeš, to nejde, takhle! Pochop, že tu nežiji sama."

"Aha, žiješ s bratrem, dívko?" řekl jsem, protože jsem v předsíni zahlédl omšelé cvičky, na nichž bylo napsáno "Bratr".

"Jsi velmi bystrý," pravila blahosklonně, "ale není to pravda, nechal ses zmýlit. Žiji se svým přítelem, i když máš pravdu, že dříve jsem mu říkala bratr."

"Toho muže znám," řekl jsem, "vídal jsem ho často z okna svého vězení, jak si to štráduje po ulici. Zavolal jsem na něj, a on pak vždy přišel pod mé okno, vylezl po stěně, chytil se mříží a pak se mnou třeba i hodinu mluvil o tom, jak se má a jak je tobě. Mluvil o tobě velmi často, proto toho o tobě tolik hodně vím. A měl pravdu, dívko." Pohladil jsem ji po vlasech, i když jsem se kvůli tomu musel nahnout přes celý stůl, který se ukázal být delším, než se mi původně zdálo.

"Ano, to je on," řekla dívka, a zvedla se od stolu, aby přinesla kávu, na niž se mezitím již ohrála voda. "Teď tu s ním ale budeš muset žít. Chci tím říct, že mě nebudeš mít jen pro sebe, nýbrž se o mne budeš muset s ním dělit. Je to dost trudné, ale je to tak, a on je to veliký barbar, sice dokáže přežít malou nevěru, ale kdybych ho upustila úplně, zavraždil by mne."

"Chápu," řekl jsem s vážnou tváří, a usrknul jsem si horké, tmavé kávy. "Bude to dost těžké, ale, nakonec se s ním dobře znám, snad nalezneme společnou řeč, co se tebe týče."

"Ano, to by bylo nádherné," řekla moje a jeho dívka s úsměvem, a nalila kávu do třetího šálku, zatímco se ozvalo zachrastění klíče v zámku.

IV.

Dveře se s hlasitou ránou rozlétly a objevil se v nich veliký roj rukou, které se chaoticky hemžily. Moje dívka se vrhla vpřed, aby dveře rychle zavřela, jenomže se jí to povedlo jen napůl, opírala se o dveře zády, zatínajíc zuby a vzdychajíc, několika rukám se však už podařilo dostat vpřed, a sápaly se po všech stranách veřejí. "Uteč, nebo mi pojď pomoct!" křikla na mě dívka. Dlouho jsem se nerozmýšlel a pospíšil jsem k oknu, z kterého jsem hned vyskočil.
Zlomil jsem si několikrát vaz, ale jinak jsem byl poměrně v pořádku, oproti dívce, z níž létaly z okna jen utrhané, ohořelé kusy, neboť jsem ji zanechal těm zběsilým rukám napospas. Běžel jsem rychle stoupající ulicí. Za mnou se tvořil nový roj rukou, chystající se mě pronásledovat, vpadnout mi do zad a sežrat mě, až ze mě nic nezbude.
Zakopl jsem, a tu jsem věděl, že už je veškerý odpor marný a trapný, dost na tom, že jsem nechal zemřít moji dívku, teď už musím čelit nebezpečí zpříma a hrdinně mu podlehnout. Otočil jsem se na zemi, roztáhl jsem ruce a nohy, otevřel jsem oči. Ale namísto abych spatřil hemžící se roje rukou, viděl jsem slušně oblečeného muže středního věku, který si mě měřil pohledem ne zrovna neopovržlivým.

"Co to tu tropíte, vy jeden? Zlomil jste si vaz, vyskočil jste z okna... Máme o vás strach." řekl, poklepávaje nedůtklivě svou holí o obrubník.

"Aha," řekl jsem já, "Vy jste šel za naší dívkou, chrastil jste klíčem ve dveřích, já jsem dostal strach, zbláznil jsem se, myslel jsem si, že mě pronásleduje ohromný roj rukou a vyskočil jsem proto z okna a zlomil si vaz, namísto toho ale vy jste v klidu přišel za naší dívkou, políbil ji, povšiml si, že jsem pryč, a vydal jste se za mnou, abyste mi pomohl a domluvil mi, že?"

"Ano, tak jest," řekl muž nedbale, zatímco si zapaloval doutník. Pohleděl jsem na průčelí domů, jež se mi ztrácela z dohledu pod dýmem, který stoupal z jeho rozžhaveného, oranžového doutníku. "Tak se seberte a jdeme zpátky za Lucií."

"Ano, ano. To je výborné, já si také myslím, že bychom se měli oslovovat jmény, přece jenom, už se trochu známe, není-liž pravda?"

"Ano, je."

"A mohli bychom si dokonce i tykat, co říkáte? Já jsem Tenaten."

"Těší mě, ale tykat si s vámi nebudu." Oprášil jsem si sako, zvedl jsem se a dohonil jsem muže, abych s ním mohl držet krok.

"Vy jste nějaký zásadový, že? Tak mi ale řekněte, jak se jmenujete."

"Proč se ptáte? Známe se přece již dlouho. Chodil jsem za vámi do vězení, nedělejte, že si nevzpomínáte. Jste dneska takový otravný..."

"Ano, to jsem, ale jen proto, že jsem velmi unavený. Sám víte, že mě teprve dnes propustili z vězení, nejsem ještě v tom stavu, v jakém jsem býval před svým uvězněním."

"Nechte toho, vy si pořád vzdycháte. Je třeba pracovat. S Lucií vás ještě blíže poučíme, co je třeba dělat. Pojďte, pojďte."

"Ano, samozřejmě nezanedbám žádný úkol," pravil jsem spěšně. Muž, alespoň zdánlivě, poněkud zrychlil. Musel jsem sám také přidat do kroku, chtěl-li jsem mu stále stačit. Už jsme obešli blok domů, vešli jsme do dvora, pak do úzkého výklenku, kterým vedly schody nahoru do bytů.

"S vámi to bude ještě těžké," řekl muž.

V.

"Jakto, že se neučíte fyziku," křikl na mě hlas. Seděli jsme u obdélníkového stolu ve veliké místnosti, která se od doby, kdy bývala kuchyní, změnila k nepoznání.

"Josefe, nebuď tak nedůtklivý," řekla moje dívka muži, který pro mne přišel na ulici. Přivinula se k němu a hladila ho po bradě. "Tenaten přišel, aby se fyziku naučil, a sliboval mi, že v tom bude velmi zodpovědný, ale musíš vzít v úvahu fakt, že je ještě trochu nesvůj po těch letech, strávených o samotě ve vězení."

"Grrr," zavrčel Josef, a opakoval svou otázku: "Jakto, že se neučíš fyziku, bídný červe?"

"Musím se přiznat, že jí nerozumím" řekl jsem po chvíli trapného váhání.

"Ty jí nerozumíš?" zopakoval po mně vztekle Josef.

"Ano. Snažil jsem se ji naučit, ale nerozumím jí. Popravdě jsem ve vězení přišel o rozum, o nadání řešit takovéto věci, které se mi předtím zdály trapně snadné."

"Co to říkáš za nesmysly? Když jsou věci jednou snadné, tak jsou snadné a bastafidli. Ty mi tady budeš namlouvat, že nejsi schopen se ji naučit?!"

"Ano, to tedy budu." řekl jsem vzdorovitě, ale sám už jsem se vzdával myšlenky na vítězství a na odpor vůbec.

"Hybaj do práce!" křikl Josef a hnal mě bičem kolem dokola stolu. Moje dívka se tomu bláznivě a zvonivě smála.

"Ha, ha, to je veselé! Jen tak dál! Prožeň ho, Josefe! Běž, běž, Tenatene!"

Byl jsem zahnán až do malé sklepní komnaty, jejíž existenci jsem v tomto moderním bytě vůbec nepředpokládal. "Tady máš příklady, a koukej se činit!" zařval mi Josef přímo do ucha, a zasypal mě hordou papírů, která byla tak těžká, až mě přimáčkla k zemi. Pak se ozvalo jen prásknutí dveří a já jsem se octl o samotě. Pomalu ustalo šustění papírů, když už se všechny snesly k zemi.

"Jak se mám učit, jak mám sčítat, jak mám modelovat složité fyzikální situace, když je tu úplná tma," zavzlykal jsem monologicky. Dveře se prudce otevřely.

"Buď zticha, nebo ti přidám další!" křikl Josef a hodil po mě lampou, ne snad aby mi poskytl prostředek pro posvícení si, nýbrž aby mě vytrestal za to, že nejsem potichu. Když si všiml, že mě lampa minula, seběhl ještě kvapně ze schodů, aby mě kopl do obličeje, načež mě zanechal s obličejem potřísněným krví, opět odcházeje s hlasitým třesknutím dveří.

Žalostně vzdychaje, ale přece jenom dost tiše na to, aby Josef nemusel znovu přijít, jsem sebral lampu ze země, udělal jsem si v koutu jakési provizorní pracoviště a dal se do počítání. Zprvu to šlo pomalu, neboť přece jenom jsem si už mnoho ze složitých vzorců a teorií nepamatoval, posléze jsem však nalezl v ubíjející a zbytečné činnosti zalíbení, a ta to takové, že velké. Proto mě velmi vyrušilo, když jsem zaslechl šustění kroků na chodbě a následné otevírání dveří. Vyběhl jsem, ozbrojen lampou, s úmyslem neprodleně vyčinit svému narušiteli, pak jsem ale shledal, že to po schodech schází moje dívka.

"Ach, jsi tu," řekla podlomeným, ztišeným hlasem. "Josef je tak krutý...to není možné. Nemohu pochopit, jak ti mohl dát hned počítat příklady z fyziky. Chtěli jsme to odložit na později."
"Nemluv tak mnoho," řekl jsem. "Pojď blíž." Objal jsem ji kolem pasu a začal líbat na rty. Nebránila se, ba naopak sama zaútočila, a to tak, že mě natlačila na zeď a strhala ze mě košili, ponožky a náramek.

"Víc nestrhám," vysvětlila, "protože se dlouho nezdržím. Ovšem ponožky jsem sundat musela, neboť v nich nacházím zalíbení, a s vaším dovolením bych si je ráda ponechala na památku,"

"Jakto na památku?" zeptal jsem se.

"Protože dnes zemřete, copak to nevíte?"

"Á ano, já zapomněl,… to se omlouvám."

"Ne, ne, to je v pořádku," řekla, a políbila mě na čelo, na tvář, na rty, na krk, na hruď.

"Jen ne tak rychle," řekl jsem.

"Pročpak?" odpověděla.

"Nevím," odpověděl jsem já, "a právě proto, že nevím, a musím si to rozmyslet, je třeba, abychom s tím na chvilku přestali… Dovolíte?" Když nepovolovala, vytrhnul jsem se jí ze spárů, odkopl jsem ji do rohu, přikryl jsem ji několika stránkami nevyřešených příkladů a sám jsem se posadil do opačného rohu za účelem rozjímání.

Plynuly hodiny a nic jsem nevymyslel. Moje dívka zatím přerývavě plakala a přerývavě vzdychala. "Co s tím," opakoval jsem, "Co s tím" opakovala ona. "Co s tím," zvolali jsme dvojhlasně.

Dveře se znovu otevřely, ačkoliv již byly otevřené, otevřely se totiž ještě o něco více dokořán. Stál v nich Josef, pozorně nás sleduje. Pak se odvrátil, a zřejmě chtěje vyjádřit znechucení a to, že mu věc nestojí za to, aby ji řešil, odešel. Uchopil jsem moji dívku za ruku a táhl jsem ji po schodech ven. Za chvíli jsem jí provlekl celým bytem, po schodech dolů, ven na ulici, potom přes půl města až k náměstí a na tu lavičku, na které jsem ji předtím našel ležet. Šetrně jsem ji tu položil, odhrnul jsem jí vlasy, které jí chaoticky pokrývaly celé čelo, pryč, a sedl jsem si před ni na zem v tureckém sedu, s úmyslem chvíli ji pozorovat.

Své zelené oči měla zavřené. Světlé hnědé vlasy tvořily strukturu, jejíž zajímavosti jsem si plně povšiml až teď. "Ó, to jsou krásné vlasy!" zvolal jsem halasně na celé náměstí tak, aby to všichni slyšeli, zatímco jsem jí je vískal levou rukou. Slunce svítilo, a dělalo ty vlasy ještě světlejší a ještě průsvitnější.

"Kde to jsem," pošeptala omámeně, "proč jste mě zanesl na lavičku, poslyšte, co to má být?"

"Ano, to je správná otázka," zareagoval jsem hbitěji, než jsem měl v úmyslu, přičemž jsem jí v úleku nad jejím zmrtvýchvstání vyrval dlouhý pramen vlasů z hlavy, což způsobilo, že hlasitě vyjekla, ovšem neměníc svou polohu, při které bezvládně ležela na lavičce, vyplňujíc ji celou, s hlavou a nohama přesahujícími na začátku a konci lavičky, přičemž hlavu měla zvrácenu dozadu.
"Abych tak řekl," pravil jsem klidně, "odpověď úplně neznám, a proto mě budete muset omluvit." S galantním poklonou jsem smekl klobouk a pak jsem se dal na kvapný úprk, až se mi pod nohama prášilo. Přiběhl jsem k věznici, zabušil jsem pěstí na plechové dveře, zařval jsem na ospalého dozorce, aby mě ihned vpustil dovnitř, a když mě udiveně vedl zpět to mé cely, vysvětloval jsem mu, že jsem porušil podmínku, a že abych vůbec mohl doufat v nějakou shovívavost poroty, jež se brzy bude zabývat mým případem, přišel jsem sám, bez vyzvání a bez zatčení. Dozorce se usmál: „Vítejte doma.“