Damokles - počátek příběhu

...takže jelikož naposledy jsem vložil trojici děl, která jsem říkal, že nechám na Vás všech podle ohlasu, které z nich mám více rozepsat a na které se zaměřit, tak tedy právě vložené dílo je poslední ze čtveřice
-takže hlasování je formou vzkazu, napiště mi vzkaz o tom, které dílo chcete, abych začal psát a já v neděli podle počtu hlasů rozhodnu co budu psát (klidně můžete i požádat o dílo na které jsem zabrousil a dál o něm nepsal, ale tak to už nechám na vás, nicméně převažuje tato čtvěřice)
1) je dílo níže sepsané
2) http://liter.cz/Povidky/198158-view.aspx
3) http://liter.cz/Povidky/197721-view.aspx
4) http://liter.cz/Povidky/197535-view.aspx

Existuje mnoho divů, spousta tajemství a záhad, ale ještě mnohem více světů. Některé vzájemně propojené a jiné úplně odtržené od ostatních. Jedny v harmonickém soužití a další v odvěkém a nikdy nekončícím boji. Avšak jsou i světy, které parazitují na jiných. Světy, jenž se z nedostatku vlastních zdrojů uchylují k vysávání svých obětí, aby sami dokázali existovat. A jeden z takových světů má za své obyvatele tvory milující utrpení, bolest, strach a hrůzu. Démony!

***

Thendar byl mágem s bohatými zkušenostmi, jenž nastřádal za svého několika set letého života. Byl to mocný muž, jehož jméno budilo mezi obyčejnými lidmi strach a u panovníků respekt. Co chtěl to získal. Nebylo ničeho a nikoho, kdo by mu vzdoroval. Mávnutím ruky dokázal přemísťovat hory, vysoušet rybníky a z potoků dělat mocné řeky. Ale to a mnoho dalšího mu bylo málo. Vnímal totiž magii jako člověk dýchající vzduch. A jelikož každý člověk se stará o mnohé, ale o vzduch jen v tom případě, že mu dochází, tak Thendar neustále zkoušel hranici svých schopností. Vymýšlel nová kouzla, prováděl stále šílenější pokusy a nakonec se dostal tak daleko, že narazil na druhý svět. A jelikož mu moc stoupla do hlavy, tak se ve strachu nestáhl, právě naopak. Jediný lidský čaroděj se ještě více zaměřil na svůj objev a tím udělal první krok, první brány pro démony, které začal s úspěchem chytat, zotročovat a nutit je aby mu sloužili…

Stříbrný míč ovládl oblohu spolu s armádou nebeských hráčů, jejichž záře rozehnala tmu a rozveselila srdce každého, kdo se na stále se opakující zápas díval každičký večer. Vlál mírně studený vítr a nad pastvinami rozléhajícími se na kopcích se stádo ovcí tisklo ve spánku k sobě. Zvířata jen místy zabečela, když se některému z nich dostal vítr skrze tlustý přírodní svetr.
A v této krajině, na jednom z kopců, daleko od nejbližších lidských osad stála věž z černého kamene. Tyčila se vysoko k nebi a téměř by splývala s nocí, kdyby okolo její špice vzduchem nelétaly modré blesky osvětlující hrůznou stavbu, kterou mágovi neochotně vystavěli jeho služebníci, démoni.
Mladý pasáček ovcí nerad vyrážel do blízkosti věže – stejně jako ostatní pastevci – ale jelikož se divoká zvěř držela od mágova příbytku na míle daleko, byla tráva v okolí věže nespasená a zdomácnělá zvířata zvyklá podřizovat se úsudku svých pánů neprotestovala a klidně se pásla tam, kde zvěř cítila hrozící nebezpečí.
Dnešní noci však pasáček svého rozhodnutí vést stádo na pastviny pod věží silně litoval. Do nosu se mu dostal odpudivý zápach síry, který ucítil jen jedinkrát a to za noci, kdy se v okolí věže rozpoutala strašlivá bouře, ve které zvuk hromů zastínil nelidský řev. Té noci se stal svědkem moci mága, jenž si podřizoval dalšího služebníka nepatřícího do jejich světa. A nový démon, stejně jako ostatním před ním se nehodlal podřídit lidskému čaroději a vzdoroval seč mu síly stačili. Ale i když někteří démoni bojovali do posledních sil, čímž zvolili raději svůj zánik, než otroctví, tak bylo mnoho těch, které si Thendar podmanil. A ze zápachu síry ve vzduchu si pasáček za stále sílící nevolnosti rychle domyslel, že dnešní noci to nebude jiné. V okamžiku proto připravil své stádo na cestu a posílen strachem jej hnal zběsilým tempem domů …

Podrobení démoni se krčili ve spodních patrech věže. Všichni se třásli, ač dokázaly trhat skálu holýma rukama nebo docílit stejného efektu vlastní magickou mocí, tak jeden jako druhý byl nakonec zkrocen bezcitným čarodějem, který se dnešní noci pokoušel do svého stáda nelidských otroků přidat další kusy.
Dalším blesk udeřil do špice věže a ještě posílil moc složitého zařízení, které Thendar sestrojil, aby mu usnadnilo ve spojení s druhým světem. Sám mág stál uprostřed komnaty hned pod věží a zapaloval jednu obrovskou svící za druhou, které tvořili součást kruhu v jehož středu byla podlaha úplně zčernalá.
Když všech tucet svící bylo zapáleno, naposledy se Thendar podíval na své pomůcky, aby mu během zaříkávání nic nechybělo a nepotýkal se s nějakými problémy. Potom co se v duchu pochválil za pečlivost, odstoupil od kruhu a přistoupil ke své magické knize, jež byla jeho největším bohatstvím, obsahujícím jeho veškeré znalosti a poznatky.
Ohromná tlustá kniha v hovězí kůži ležela na tenkém podstavci, který se pod nevýslovnou tíhou vědomostí téměř prohýbal, ale pořád byl natolik pevný, aby nejmocnější mág světa mohl v knize pohodlně listovat.
První magická formule zazněla a malé plamínky explodovaly pod náporem magie v ohromné plameny, šlehající až ke stropu, kde se spojili s bílými krystaly, jenž byly součástí stavby.
Když byla klec dokončena, začal Thendar s druhým zaklínáním. Obloha se rudě zbarvila a veškeré blesky, kterými bouře oplývala teď jeden za druhým dopadaly na špici mágova příbytku a přiživovali přístroj, co svými vibracemi rozpohyboval samotnou věž.
A jakmile zaznělo zaklínání do třetice, spálená podlaha uprostřed ohnivé klece praskla a odhalila průchod do druhého světa, který byl celý ponořen v plamenech, proudech lávy a nevyzpytatelné magie, která tvořila démony samotné.
Thendar hleděl skrze plamenné mříže, pohlcen děsivou krásou místa kam brána vedla a mlčky vyčkával jako rybář na jezeře dokud mu nezabere ryba. Minuty plynuly a mág začínal být trochu nesvůj, neboť pokaždé, když lovil démona, netrvalo ani deset vteřin, než branou prošel děsivý tvor. Avšak dnes to bylo jiné. Žádné monstrum znající pouze bolest a zkázu se neodvažovalo projít branou s úmyslem podrobit si svobodný svět, čekající pouze na to, až si ho někdo utrhne jako zralé jablko.
Bouře už dávno odezněla a blesky přestaly přiživovat mágovo zařízení, které teď ztrácelo rychle svou moc, ale Thendar svou umíněností odmítal uzavřít bránu. Stál u své knihy plné vědomostí, za které by nejeden mág byl ochoten upsat svojí duši, ale to mu bylo málo platné. Šedý plášť mírně zahříval skořápku, které se už jen stěží dalo říkat lidské tělo a několik vlasů na svraštilé hlavě jen podtrhovaly ubohý vzhled nejmocnějšího čaroděje světa.
Thendar sice měl ohromnou moc, ale ta byla také jedinou věcí, jež ho držela při životě. Byl natolik posedlý démonickým světem, že si už ani neuvědomoval, že stačí tak málo a mohl by sám zemřít.
A jak tak čas pomalu ubíhal, najednou skrze bránu prošlo do mágovi věže podivné stvoření. Vyzáblé stejně jako Thendar sám, jen dvakrát tak velké.
Brána do druhého světa v mžiku zmizela a ve středu kruhu z bílých krystalů trčících ze stropu se vynořil temně černý, mířící na démoního návštěvníka.
Thendar se naklonil, aby lépe zaostřil na svůj úlovek, který mu přišel velmi nedostačující. Vyhublý tvor, jehož pařáty byly jako párátka nevzbuzoval v jeho očích skoro žádnou hrůzu. Přišlo mu, jako kdyby ulovil malomocného, kterému zbývá už pouhých pár dnů života. Ale jako i malomocný dokáže překvapit, tak stejně démon promluvil jasně zřetelným hlasem, který se rozezněl po celé komnatě: „Zdravím tě, ó mocný mágu.“
Prvotní šok z démoního mrzáka, který vkročil Thendarovi do pasti byl nahrazen úžasem. Znal o druhém světě sice dost, ale na mluvícího démona ještě nenarazil. Vykročil tedy blíže ke kleci, aby si tvora lépe prohlédl a když stanul na metr od něho, zjistil, že démon není tak křehký a slabý, jak na první pohled se zdá. Jeho údy byly sice slabší, ale za to samý sval a šlacha. Na výšku měl téměř tři metry a z toho rukama zakončenými drápy se téměř dotýkal ve vzpřímené poloze země.
A jak si tak Thendar prohlížel démona, to samé dělal on s ním a bylo vidět, že si jeden o druhém smýšlí podobně.
„Ty mluvíš?!“ promluvil po chvíli ticha mág a démon k němu natočil svojí šišatou hlavu pokrytou ohavnými výrůstky.
„Ano, mluvím. Mám raději mlčet?“ odpověděl netvor a zároveň hned položil otázku.
Thendar luskl prsty a za jeho zády se hned zhmotnilo pohodlné křeslo, na které se posadil. „Ne. Jen mluv dál.“
„A co mám povídat?“
„Cokoliv.“
Démon se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Nevím, jak ty, ale já nechci jen tak plácat o ničem.“
Thendar zrudl vzteky, ale hned se zase uklidnil, když si uvědomil, co to vlastně po zjevně inteligentní bytosti vlastně chtěl. Na chvíli se odmlčel, aby poté řekl: „Máš štěstí démone, že mám dnes dobrou náladu. Protentokrát ti odpustím, ale jestli mě ještě jednou rozzlobíš, tak pocítíš muka a třeba i svou zkázu, když se tě rozhodnu zničit.“
Ohromný tvor vzhled ke stropu svého vězení a pochopil. Sice byl v Thendarově světě poprvé, ale naštěstí mág netušil, že se v jeho rodném světě už střetl s mocí lidských čarodějů a různých tvorů z jeho světa. „Děkuji ti za tvou shovívavost ó veliký. Ale neříkej mi prosím démone. Jsem Damokles.“
„Copak vy démoni máte jména!“
„Samozřejmě. Cožpak vy lidé ne?“
Náhlý příval blesků pulzující uvnitř ohnivé klece a nelidský křik démona byla odpověď na Damoklesovu otázku.
„Varoval jsem tě stvůro,“ řekl chladným hlasem Thendar a poté se na chvíli zamyslel. „Vyprávěj mi o tvém domově, vyprávěj mi o Vás, démonech!“
Damokles sklonil poslušně odpornou hlavou na důkaz pokory, jako kdyby to bylo pro něj pravidelným gestem a potom spustil své vyprávění, o svém světě, ostatních démonech a vlastním životě…